Muslimové sice Ježíše Krista uznávají jako proroka, dokonce čelného, nicméně nevěří, že by mohl býti Božím synem. A proto vánoce jdou mimo ně, asi jako ramadán kráčí mimo nás. A proto ani o vánocích nepoleví krvavé konflikty, které už nějakou dobu probíhají v arabském světě. Není proč. A ani křesťané v arabských zemích, tedy ti, co ještě neuprchli, nebudou mít klidné svátky, spíše budou čekat, nepřijde-li je někdo náležitě pravověrný podřezat i s celou rodinou. A přemítat, zda by opravdu nebylo lepší vyrazit někam na západ, jako ostatně už tolik jejich sousedů. Na Západ, od něhož se doma opravdu žádné pomoci nadít nemohou. Některé křesťanské komunity, třeba ta syrská, patří vůbec k těm nejstarším svého druhu. Je bohužel nejspíše jen otázka času, kdy na ně zůstanou jen vzpomínky.
To se ovšem naprosto netýká těch křesťanů, kteří se nacházejí pod – jak mnohá zejména evropská média stabilně papouškují – tou úděsnou izraelskou správou. Ti žijí v právním prostředí a nikdo je nikterak nešikanuje ve víře ani v životě. Něco takového samozřejmě do chóru protiizraelských štvanic nezapadá a proto se to také zbytečně nepřetřásá. Analogicky jako fatální ohrožení křesťanských společenství pod vládou Proroka. K těm se přinejmenším Evropané staví stejně lhostejně jako k osudu svých východnějších sousedů na konci třicátých let, ať už se jednalo o Československo, Polsko či další země regionu. Některé pohltil Hitler, jiné zas Stalin. Co na tom. Jen to, jak vysokou cenu za to pak museli ti lhostejní zaplatit za druhé světové války či jejího studeného pokračovatele. Takže nic nového, jenom to pak přijde pokaždé dráž a dráž.
Součástí druhého dějství Velké války byl i holocaust, plánované, systematické a dalo by se říci průmyslové vyvraždění šesti milionů Židů na evropském kontinentě. Do té doby si nikdo nic podobného nedovedl představit, přinejmenším ne v civilizovaném světě. Ty miliony bezbranných, které hnali na smrt, pak vlastně představují jakýsi úhelný kámen Státu Izrael, státu, který je nesen ideou, že nic podobného už prostě nepřipustí. Je opravdu jen náhodou, že se tento stát, bez jakýchkoli pochyb právní, civilizovaný a demokratický, navíc asi jediný skutečný a trvalý spojenec Západu (prý křesťanského) široko daleko, těší tak špatné pověsti nebo spíše více či méně skrývané nenávisti právě v Evropě? Třeba vůči Palestincům, veřejně a hromadně oslavujícím masové vrahy a jejich odporné skutky, podobnou nevraživost cítit nelze. Zkusme si jen cvičně představit situaci existenčního ohrožení židovského státu (a národa), co asi vypadne z evropských kdysi mocností? Ještě že je tu (nakonec ale i pro Evropu) za oceánem ona též spílaná Amerika, která ještě nezapomněla na své kořeny.
K holocaustu se zaslouží přičinit ještě jednu vzpomínku. Původním záměrem Hitlera a jeho kumpánů (snad) opravdu nebylo vyvraždění, ale eliminace židovské populace. V létě 1938 se konala konference ve švýcarském Evianu, k jejímž iniciátorům patřil i Franklin Delano Roosevelt a která řešila problematiku židovských utečenců. Jenže, až na nepatrné výjimky Kolumbie a dalších latinskoamerických států (a omezeně i Spojených států) je všichni odmítali. Tak třeba šéf odborů britských lékařů pohrozil, že vstoupí-li na anglickou půdu jediný (židovský) lékař z Německa, zahájí ti angličtí stávku a rozloží celý zdravotní systém. Obdobný „humánní“ přístup nakonec za pár týdnů později osvědčili i lékaři a právníci čeští a přispěli tak k budování základů druhé republiky. Je jen naším štěstím, že ta se nedožila více než pár měsíců… To jen abychom nedělali ty odpudivé bubáky pouze z Němců.
Muslimskou či spíše arabsko-muslimskou toleranci lze nejlépe dokumentovat na billboardu, umístěném jen pár metrů od chrámu Božího zvěstování v Nazaretu. Pěkně po lopatě se tam sděluje celému světu, že kdokoli vyznává jinou víru než islám, nikdy jím (bohem) přijat nebude a bude napříště patřit k ztracencům. A budeme-li toto hrdé tvrzení trochu extrapolovat, může být dotyčný nevěrec také kdykoli utracen. Ostatně právě na setrvalém úbytku křesťanské minority (tedy národnostně arabské či palestinské) na palestinských územích lze tuto „snášenlivost“ demonstrovat naprosto konkrétně. Ale to je jen taková maličká připomínka v čase vánoc, z kraje, kde býval Ježíš(ek) doma.
A cože se děje v Izraeli a okolí právě v těchto dnech? Prudce narůstá napětí v samotném Jeruzalémě. Palestinské akce, byť zatím spíše ještě individuální, si již vyžádaly lidské životy. Hovoří se o další intifádě. V této rozjitřené době se odehrál incident, při němž zemřel ministr palestinské samosprávy. Zijád abú Ajn, který měl na starosti mimo jiné organizování „akcí lidového odporu“, přišel se skupinou Palestinců protestovat k vesnici Turmus Ajja. Celou věc i její následky podrobně popsala 11. prosince na ČRo Plus Gita Zbavitelová. Izraelští vojáci se snažili Palestince rozehnat slzným plynem a pažbami pušek. Abú Ajn upadl, nemohl dýchat a byl převezen do nemocnice v Ramalláhu, kde zemřel. Pro palestinskou samosprávu bylo vše jasné. Rozpoutala celosvětovou protiizraelskou kampaň, přestože premiér Netanjahu nad smrtí ministra okamžitě vyjádřil lítost, slíbil vyšetření incidentu a navrhl, aby pitvu provedl kromě izraelského lékaře i palestinský a jordánský patolog.
Palestinský ministr Husajn Šajch řekl agentuře Reuters, že podle patologů abú Ajn zemřel na následky úderu pažbou, inhalace slzného plynu a neposkytnutí pomoci. Mahmúd Abbás označil jeho smrt za jasný zločin, vraždu a barbarství. Řada zahraničních médií včetně některých českých v titulcích hlásala, že zemřel „po úderu vojáka“. Záhy se však ukázalo, že patologové z Jordánska, palestinské samosprávy a Izraele jsou v příčině úmrtí zajedno – Zijád abú Ajn zemřel na infarkt. Trpěl ischemickou chorobou srdeční, cévy měl z 80 procent zablokovány ateromy a v minulosti prodělal infarkt myokardu. Měl také pestrou minulost. Strávil několik let v izraelském vězení za podíl na teroristickém útoku v roce 1979 v Tiberiadě, kde na oslavách židovského svátku Lag Ba-omer vybuchla bomba a zabila dva šestnáctileté mladíky a 36 dalších dětí zranila. Na to už ale v médiích nějak nezbyl prostor.
Mezitím Švédsko uznalo neexistující palestinský stát, čímž mírotvorně přililo olej do blízkovýchodního ohně. Jednání s Iránem o jeho jaderném programu dle očekávání váznou, nikdo si s tím neví rady a proto se jednání prostě prodloužila. Některé státy Blízkého východu už fakticky přestaly existovat. To platí o Libyi, ale i Sýrii, zčásti i o Iráku. Třeba říci, že se na rozdíl od židovského státu, jenž má za sebou přinejmenším třítisíciletou historii (pokud začátek bereme až od krále Davida resp. Saula), jedná o státy vytvořené u zeleného stolu. Většinou na základě britsko-francouzských dohod. Tyto státní útvary příliš hluboké kořeny nezapustily, daleko důležitější je zde kmenová sounáležitost. Vše završuje Islámský kvazistát, považující se za nástupce kalifátu. Naposledy přispěl k mezinárodní právní kultuře vydanými a vážně míněnými pravidly pro zacházení s otrokyněmi, kodifikujícími způsoby bití a znásilňování. Nic z toho ovšem západní potírači Izraele prostě a jednoduše nevidí.S chápavým zalíbením oprašují brutální vrahy a pokud jde o viníka, mají vždy jasno. To měli nakonec i Hitler s Eichmannem. K mediální holi nejsou potřeba žádná reálná fakta.
Jedna velice chytrá profesorka dějin umění v jistém rozhlasovém pořadu hodnotila kulturní přínos či odnos husitů (dlužno dodat, že spíše pozitivně). Přitom reagovala na dotaz moderátorky, zda lze husity považovat za jakési protokomunisty v duchu Nejedlého či protagonisty demokracie v duchu národoveckém, zajímavou paralelou. Obě dvě přirovnání jsou podle ní naprostým nesmyslem. Pokud bychom v dnešním světě hledali analogii, zní překvapivá analýza, mohli bychom ji nalézt v muslimských fundamentalistech. Teokratické pojetí, trestání zjevných hříchů, a tak podobně.
Než se spravedlivě rozhořčíme nad neotřelým pohledem oné profesorky, vezměme si na pomoc ještě jednu paralelu, časovou. Husité jsou produktem patnáctého století. Tedy epochy, kdy křesťanství řešilo své vnitřní spory a snažilo se sjednotit. Pomalu se blížila éra misijní, která také neprobíhala vždy v rukavičkách. Počátek muslimského letopočtu neboli hidžra spadá do roku 622. Dnes tedy máme rok 1432 (muslimský rok je lunární, tedy trochu kratší). A na co se soustředí dnešní svět islámu? Ať tak jako tak, těžko se to ale domlouvá přes propast šesti mentálních století. Základní hodnoty jsou na obou stranách holt někde trochu jinde a ještě asi notnou chvíli zůstanou.
Advent by měl býti časem zamyšlení. Před nějakými dvěmi tisíci lety odstartovala v malé zemičce na pomezí Asie a Afriky, skoro na dohled od Evropy, nová éra. Od toho času je tato zem, ale i její národ středem pozornosti. Hodnoty, které odtud přišly, se staly základem naší civilizace. Zkusme se třeba zamyslet nad tím, s kým a proč by nás měl spojovat pocit sounáležitosti. Ale takový ředitel školy v italském Bergamu se adventně zamyslel trochu jinak a zakázal vystavovat ve třídě betlém. Aby se prý jesličky nedotkly žáků, kteří nejsou křesťanského vyznání. Pocity těch křesťanských (a domorodých) ho nechávají v klidu.