Těžko říci, od kdy se datuje vznik původního Izraele. Někdy okolo roku 1 400 př. Kr. přivedl Mojžíš Židy z egyptského otroctví. Židovský stát jako takový vznikl asi tak tisíc let před Kristem, za biblického krále Davida, nejspíše ale ještě daleko dříve, na území, které se dnes nazývá Palestina. Tento název však vznikl až po Kristu, když římská vojska zadusila poslední židovské povstání. Židé byli vyhnáni a jejich země byla z moci úřední nazvána po Pelištějcích, Filištínech, odvěkých nepřátel Židů. (Kdeže je těm dneska konec…) Smyslem přejmenování bylo to, aby jméno Izrael upadlo v zapomenutí. O úspěšnosti tohoto pokusu v té době všemocných Římanů se můžeme dnes kdykoli přesvědčit pohledem do médií.
Nicméně v Izraeli zůstala tehdy jen hrstka Židů, ostatní se rozptýlili po celém tehdejším známém světě. Byli vítanými cíli útoků majorit, vždyť se na ně dalo svést prakticky cokoli, morovou epidemii nevyjímaje. Pravdou je, že původně nacházeli tolerantnější prostředí v tehdejším muslimském světě, časem se ale karta – velice zvolna – počínala obracet. Až neskutečně působí odolnost vůči asimilaci, náboženské a v posledku i etnické. Dokonce sám Mohamed měl o Židy eminentní zájem. Když však odmítli konvertovat, což by pro něj představovalo něco jako zásadní věroučný argument, tak je na oplátku počal nenávidět. Nakonec Židy odmítal považovat za národ i ve své době deklarovaný největší vědec dějin, Josif Vissarionovič Džugašvili. Jeho hodnotový žebříček deklaruje i známá otázka, kolik že divizí má papež.
Nenávist vůči Židům se obvykle zahrnovala pod pojem antisemitismus. Tento termín by si však určitě zasluhoval redefinice i přejmenování. Do nástupu nacismu byl v zásadě dostačující. Zahrnoval religiózní, etnickou či rasovou nenávist a vešla se do něj i závist. Jednoduše řečeno – ukřižovali nám Krista (mimochodem také Žida, kterého navíc ukřižovali Římané, ale proč se utápět v detailech). Místo bible preferují tóru (což je sice prvních pět knih – Mojžíšových – Starého zákona, ale opět, nezabředejme do podrobností). A ještě ke všemu jsou podezřele úspěšní, to už je tedy opravdu vrchol.
Tohle tedy stačilo tak do poloviny dvacátého století. Nacistický holocaust díky úděsné genocidě učinil antisemitismus něčím co opravdu, ale opravdu není salonfähig. Navíc z tohoto pojmu učinil protimluv, když se ve svaté pohanské nenávisti vůči Židům vesele družil s Araby, tedy taktéž Semity. Netřeba znovu citovat případ velkého jeruzalémského muftího, osobního to přítele Heinricha Himmlera, či pozdějšího egyptského presidenta Násira. Takových kauz by se našlo daleko více, ve své podstatě vyplývají obecně z pohanské (či protikřesťanské) podstaty nacismu. Tuto podstatu sdílí konec konců nacismus i s komunismem. Opravdu legrační (byť smutně) je, je-li antisemitismus přisuzován Arabům. Je tu i termín antisionismus, ten je však logicky spojován s bolševismem a zejména padesátými léty, kdy sionismus představoval vstupenku do kriminálu, občas i na popraviště. Adekvátním názvem pro protižidovskou animozitu by se jevil antijudaismus, jenže to by si jeho nositelé, nezřídka levicoví socialisté, museli přiznat své rasistické založení. Do toho se jim nechce a tak se maskují zástupnou terminologií. Třeba tím antisionismem, to zní opět docela pokrokově.
Vraťme se ale do roku 1948. Svět je už pár let rozdělen železnou oponou, teprve ale až po vítězném únoru si to jaksi začíná připouštět. Ještě doznívají ozvěny holocaustu, nicméně Angličané, držitelé mandátního území Palestina, hned po válce svým chováním připomínají Židům, kteří si nezřídka před chvíli zachránili holý život, čerstvou minulost. Na podzim v sedmačtyřicátém Valné shromáždění OSN rozhoduje velkou většinou o vytvoření židovského Izraele a arabské Palestiny. Na tom se shodnou jak Američani, tak Rusové. Sám Izrael je rozdělen do tří nesouvisejících oblastí, vojensky je prakticky nehajitelný. Nicméně Židé toto řešení akceptovali. Na rozdíl od Arabů, kteří v den vyhlášení státu Izrael jej ze všech stran napadli. Pět standardních armád (krom sousedů tady poskytoval jakousi internacionální pomoc i Irák) mělo – jak se i oficiálně říkalo – zahnat Židy do moře a prakticky tak zopakovat šoa alespoň v lokálním rozsahu. K překvapení světa byla arabská vojska poražena a Izrael scelil své území. Tehdy propásli Arabové poprvé, ale nikoli naposledy, možnost vytvořit svůj palestinský stát.
Na půl milionu Arabů tehdy z Izraele odešlo (anebo byli pravda někdy i vyhnáni). OSN má dnes pro palestinské uprchlíky jako jediné specielní agenturu – UNRWA. Arabské státy tehdy s výjimkou Jordánska zablokovaly možnost, aby se palestinští Arabové u nich usadili jako občané. Držely je v táborech a živily jako ohnisko nenávisti pro příští konflikty. Nad nimi stále lamentují všichni ti levicoví liberálové a jim podobní, kterým ale vůbec nedělal a nedělá vrásky těch tři čtvrti milionu Židů, vyhnaných z arabských zemí, kde po staletí žili. To je pod jejich rozlišovací schopnost. Pro jejich právo na návrat nikdo nehoruje (a nakonec ani je samotné by to už asi ani nenapadlo). Navíc se zde pomíjí i skutečnost, že mnohé z Palestinců přivedla do Svaté země nedávno předtím právě židovská přítomnost a s ní spojený hospodářský rozvoj.
Mnozí Izraelci říkají, že bez Československa by nebylo Izraele. Je to jistě nadsázka, československá pomoc měla ale pro židovský stát v jeho prvních chvílích zásadní význam. Byť za ní stála v pozadí Stalinova představa Izraele jako sovětského agenta v tehdy ještě prozápadním blízkovýchodním moři. Tato vize vzala velice záhy za své a s ní i naše pomoc. Po převratu však naštěstí navázaly československé a pak i české vlády na tuto linii, jež vychází již z postojů TGM.
V Evropě funguje silná propalestinská lobby, tvořená z jedné strany extrémisticky založenými intelektuály levicové, příp. ultrapravicové orientace, z druhé strany pak cynickými obchodníky, jejichž jedinou ideou (i myšlenkou) je zisk za jakoukoli cenu. A tak k výročí založení Izraele, které poněkud zapomnětliví Arabové označují jako nagba – katastrofa, pořádá v Evropském parlamentu Europalestinská skupina konferenci o nagbě. Arabové však mohli mít svůj paralelní stát již dávno, kdyby jejich jediným cílem nebylo vyhlazení židovských příbuzných. Levičákům ani obchodníkům nevadí, že Izrael je (a asi dlouho i zůstane) jedinou demokracií na Blízkém a Středním východě. A dodejme, i jediným skutečným a upřímným spojencem Západu v regionu. O skutečném demokratickém založení těchto propalestinských bojovníků to vypovídá dostatečně.
I u nás působí propalestinští aktivisté, byť v míře menší než v Evropě západní. Jejich heslem je vyvážený přístup. Stejně tedy měřit demokratovi a spojenci jako teroristovi či obdivovateli vrahů (připomeňme jen ovace, a to i oficiální, jichž se třeba dostalo Dalál Mughrábíové či Samiru Kuntarovi). Veřejnoprávní média u nás praktikují vyváženost poněkud komickým způsobem, kdy třeba v reakci na předsedu Ústavního soudu vystoupí nějaký myslitel z hradní kanceláře. A tak v pořadu Pro a proti Českého rozhlasu plus (dnes již na rozdíl od ČRo 6 jen formálního nástupce Svobodné Evropy) vystoupil k výročí založení židovského státu proti Leo Pavlátovi Pavel Barša, profesor Ústavu politologie UK. Zaznělo demagogické ohýbání faktů, polopravdy a ve finále i skandální nepřímé, přesto však zřetelné přirovnání Izraele k nacistům. To, že se Izrael označuje jako židovský stát, vadí, arabské země, mající toto etnikum přímo v názvu státu, jsou v pořádku. V izraelském parlamentu sedí trvale arabští poslanci, volby hodné aspoň trochu toho jména se v arabských zemích konají maximálně jednou. Viz Gaza a vítězství Hamasu. Jednou zvolení islamisté či přímo teroristé již další volební dobrodružství riskovat nebudou. Až budou tito čeští aktivisté uvažovat o založení svého periodika, možná by stál za úvahu sportovní název Útočník (o žádné konotace na Julia Streichera a jeho dílo se samozřejmě nejedná!).
Úchylná nenávist, jež zplodila holocaust, je latentně přítomna stále. Ohrožuje pochopitelně primárně Židy, v případě potřeby si ale obratem vyhledá náhradní cíl. Jistý si nemůže být nikdo, jen si to většina tak nějak neuvědomuje. A jak před více než dvěma staletími pravil Edmund Burke, k vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou dělat nic. Pod tímto mottem se před nedávnem odehrál i průvod Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém proti antisemitismu. Připomínejme si tuto stále platnou myšlenku pravého konzervativce a Izraeli popřejme ke kulatým narozeninám.