Před více jak deseti lety, 17. prosince 2010, se upálil tuniský pouliční prodavač Muhammad Buazízí. K zoufalému činu jej dohnala arogance úředníků a policistů, kteří mu neumožnili provozovat živnost a tak živit rodinu. Někdy ale od malé jiskérky vzplane velký oheň. Tento výkřik zoufalství a bezmoci odstartoval sérii revolucí a nepokojů v arabském světě. Natěšení levicoví žurnalisté Západu to hbitě nazvali „arabským jarem“. A odteď zavládne demokracie evropského střihu po Blízkém a Středním východě a všichni společně půjdeme ruku v ruce k lepším zítřkům. Tato vize se ukázala býti ryze fantasmagorickou.
Desáté výročí arabské revolty proběhlo, přinejmenším v našich médiích, vcelku bez většího zájmu. Snad jen pár odkazů na současnou situaci v Tunisu, z pohledu revoltujících snad nejúspěšnější zemi. Ale i ta se jeví spíše bezvýchodnou. Páté číslo Respektu přineslo obsáhlejší materiál z pera Tomáše Lindnera, Vzpomínky na revoluci. Aneb co zbylo po deseti letech z nadějí arabského jara. Článek poměrně fundovaný, seriózní, byť – celkem pochopitelně – vycházející z ideových premis, na nichž stojí dnešní Respekt. Slábnutí politického islámu, to je jistě zajímavý postřeh (ač třeba pro dnešní Turecko asi moc neplatí), důležité však je, co jej nahrazuje. A tím je především radikální islám, na druhé straně pak tradiční apatie arabské veřejnosti. A stejně tak revoluční duch jistě nezmizel, jak se v článku píše, je to však dnes již daleko spíše revoluční duch radikálního islámu. Což nic dobrého nevěstí, nejméně pak pro nás, ne až tak vzdálené sousedy.
Vezměme si na paškál jednotlivé revoltující země. Tzv. arabské jaro vypuklo v Tunisku. Poměrně malé zemi se silným vlivem francouzské kultury (jednalo se koneckonců o francouzský protektorát). Samostatnosti dosáhlo v roce 1956 a o rok později nahradil sultána civilní diktátor Habíb Burgiba, vystřídaný 1987 bin Alím. Kombinovali snahy o modernizaci, sekularismus a despocii. Dnes vládne poloautoritativní režim kolísající mezi relativně umírněnými islamisty a sekularisty. Nejdůležitější arabskou zemí je bezesporu Egypt. Tam byl svržen po dlouhých letech (vládl od roku 1981) president Mubarak. Jednalo se sice o diktaturu, vcelku ale o slušnou i prozápadní diktaturu. Držel se studený mír s Izraelem, křesťané (koptští), představující 10 až 20 % obyvatelstva, byli poměrně chráněni. Po masivních nepokojích Mubarak padl. Ač se na nich výrazně podílely sekulární, vzdělanější městské vrstvy, volby hravě ovládlo Muslimské bratrstvo (podporované současným Tureckem). A legrace skončila. Bratrstvo počalo utahovat šrouby a islamizovat zemi. Za podpory obyvatelstva vstoupila do hry opět armáda (i předchozí presidenti Násir, Sadat a Mubarak byli vojáky). Svrhla islamisty a nastolila v zásadě rozumnou diktaturu pod vedením maršála Sísího. Pro Egypt se jedná asi o nejlepší možné a udržitelné řešení. Islamistický president Mursí (ten měl doktorát z University of Southern California…) zemřel ve vězení.
Zvláštním případem je Libye. Tam vládl Muammar Kaddáfí, člověk, který by v normální zemi měl asi regulérní nárok na papíry na hlavu. Sponzoroval mohutně terorismus, po atentátech na berlínskou diskotéku a letadlo Panam (Lockerbie) dostal ale citelně „za uši“ a mírnil se. Vzdal se zbraní hromadného ničení, přestal provokovat. Kombinací hrozeb a úplatků byl poměrně ovladatelný. Domácí revoltu by asi – byť dosti násilně – zvládl, to ale odmítly připustit Francie s Británií. (President Sarkozy měl dosti másla na hlavě, viz Kaddáfího dary.) Spustily vojenskou intervenci, obratem se ale ukázala zoufalá slabost evropských kdysi-velmocí. Jedné došlo za pár dní střelivo, druhé náhradní díly, či tak nějak. A již volaly na pomoc USA. Ty se nakonec velice neochotně do věci vložily a rozhodly ji. Kaddáfí prchl, byl ale chycen a odpraven. A od té doby vládne v Libyi (umělé zemi slepené ze tří osmanských provincií) chaos, chaos, chaos. I takto si Evropa zadělala na uprchlickou krizi. Kaddáfí by byl schopen hranice utěsnit, ať již by k tomu byl donucen či koupen (ideálně kombinací obou metod).
Krize si prodělaly i další arabské země, třeba Bahrajn z ní byl vytažen saudskou intervencí. Jordánsko to ustálo vlastními silami. Smutný i příznačný je osud Iráku. Americká intervence nebyla chybou, fatální chybou byla ovšem snaha o nastolení demokracie. Výsledkem byla anarchie, rozklad státu a boj každého s každým. Vznikl Islámský stát, otevřené plivnutí do tváře civilizovanému světu. Byl sice potlačen, ze svého podhoubí může ovšem kdykoli znovu vypučet. A velice posílil Irán, sponzor terorismu číslo jedna a destabilizátor regionu. Nejtěžší a nejdelší konflikt ovšem proběhl v Sýrii. Od roku 1970 je tato země ovládána klanem Asádů. Ten se opíral o menšinovou šíitskou sektu alávitů. Prosazoval sekularismus, modernizaci, byl vcelku tolerantní k menšinám, např. křesťanům. Doma vládl samozřejmě naprosto brutálně, jak je již v regionu zvykem. Udržoval i klid na hranicích s Izraelem, dobře chápal, že tento protivník je zcela nad jeho síly. Občanskou válku nakonec díky ruské intervenci ustál, výsledný stav je ale opět daleko horší, než to bylo předtím. Podpora syrským povstalcům měla býti buď zcela razantní a otevřená, nebo žádná. Takto miliony uprchlíků ohrožují Evropu. Z křesťanů, svého času mohutné menšiny, zbývají jen trosky. (Aniž by jejich osud evropské „křesťany“ jakkoli trápil…) Stojí za připomenutí, že Sýrie i Irák (stejně jako Libanon či Jordánsko) jsou umělé státy, vzniklé coby produkt Sykes-Picotovy dohody.
Po revoluci jako po vejprasku, dalo by se parafrázovat známé české úsloví. Prakticky všude, kde vypukla, je stav horší než před ní, v tom nejlepším případě pak obdobný (Egypt). Iluze levicových demokratizátorů jsou v prachu. Evropa, ale i Amerika vyklízejí bezradně pole, aby je obsadily síly daleko horší a nevypočitatelnější. Ať již vnitřní, Islámský stát, islamisté, místní klany, nebo vnější – Turecko, Irán, Rusko. Zvlášť nebezpečné je mizení americké moci (ta evropská byla a je tak jako tak jen iluzorní), způsobené jedním z nejslabších z presidentů, Barackem Husseinem Obamou. V takové Sýrii třeba nakreslil červenou čáru a pak se stydlivě odvrátil, když byla překročena. Jenže Blízký a Střední východ je na dohled od Evropy, nikoli Ameriky. A Evropa, to je zosobněná bezmoc a bezradnost. Pokouší se hasit či uplácet bezprostřední konflikty, jež ji ohrožují (viz Merkel a Turecko), koncepčního řešení však není mocna. A příští exploze v tomto regionu může nakonec rozmetat i ji.
Dnešní arabská zima tak slibuje snad všude, kde kdysi identifikovali pokrokoví žurnalisté jaro, daleko horší „počasí“, než bylo v onom předjaří. Nadějí pak ještě méně. Arabský svět se leckde dosud topí v chaosu, autoritativní režimy představují tu lepší variantu. Nejstabilnějšími se i během „revoluce“ ukázaly býti monarchie. Nakonec stejně jako v Evropě… Což jistě muselo představovat pro naše nadšence trpké zklamání. Jediným ostrůvkem demokracie a svobody v celém regionu pak zůstává již více než sedmdesát let Izrael, tak nenáviděný (nejen) evropskou levicí. Evropa se od počáteční náklonosti přechýlila v posledních letech spíše do ne moc zdatně zastíraného nepřátelství. Amerika stojí při Izraeli, ač také však trochu osciluje. Harry Truman se nesmazatelně podepsal na vzniku Státu Izrael, další administrativy nebyly vždy tak vstřícné. Richard Nixon sice nebyl žádným judaiofilem, přesto se však v hodině nejtěžší, za jomkipurské války, za Izrael nekompromisně postavil. Barack Hussein Obama snaživě nadbíhal Arabům (vzpomene si ještě kdo na to, jak na veřejném vystoupení v Káhiře zdůrazňoval své druhé jméno Hussein?) a až poté, co totálně zkrachovala jeho zahraniční politika, si vzpomněl na Izrael. Donald Trump byl Izraeli snad nejnakloněnější a byl také veleúspěšným mírotvůrcem na Blízkém východě. Izrael, přes všechny vnější výkyvy, úspěšně pokračuje dál.
Aniž bychom chtěli oněm levicovým apologetům nastávající arabské cesty k demokracii něco podsouvat, tak nějak z jejich agitace čišel trochu podlý podtón. Až tedy zavládne v arabských zemích onen – z jejich pohledu – zemský ráj to napohled, bude možno zapomenouti na nějaký Izrael. Do té doby – a dodnes – jediný demokratický a svobodný stát západního střihu v širém regionu. On však tím jediným nadlouho, dost možná natrvalo ale i zůstane. Stejně jako jediným skutečným a trvalým spojencem Západu v oblasti.