První, kdo dokonale pochopil státně- či spíše režimově-marketingový potenciál olympiády, byl Adolf Hitler. Olympiáda v šestatřicátém se stala gigantickou reklamní prezentací nacistů. Před celým světem demonstrovala úspěchy jejich režimu a odlehčila i jejich určité mezinárodní izolaci. Leni Riefenstahl byla oficiálně pověřena zdokumentovat berlínskou olympiádu. Její film Olympia znamenal v kinematografii předěl, na druhé straně pohled na nekonečné zástupy SS je svým způsobem zosobněním konfliktu mezi genialitou tvůrce a ideologickou zaprodaností. (A co takhle náš Otakar V.?) Ještě po dvaceti letech, v roce 1956, byl film Olympia zařazen mezi deset nejlepších filmů. Berlínská olympiáda byla tak tou první, kde sport nebyl tím podstatným. Přes určité výkyvy, hlavně v poválečných letech, kdy byly jiné starosti, to už tak zůstalo.
Mnichovskou olympiádu, která měla demonstrovat návrat (západních) Němců do civilizovaného světa, naplno zasáhl terorismus. Vše korunovalo fiasko západoněmecké (či bavorské) policie, která na podobné věci tehdy nebyla absolutně připravena. Tím skutečným krachem bylo ale morální selhání sportovních bafuňářů. Ti nechali olympiádu pokračovat, jako by se nic nestalo. Nakonec – řečeno palestinsko-nacistickým žargonem – vždyť zabili jen pár Židů… Právě to je symptomatické pro sportovní funkcionáře všech zemí. Ti se pod zástěrkou deklarované apolitičnosti jsou schopni spouštět i s tou nejhorší verbeží. Vždyť jim jde přeci o sport. Pravda, také – a možná především – o peníze, nezřídka korupční. Korupce ve sportu prochází snáze i v zemích, kde se jí nedaří zdaleka tak jako v české kotlině.
Dalším zlomem v historii olympiád byly hry v Moskvě v osmdesátém roce. Mezinárodní olympijský výbor je „apoliticky“ bez zaváhání přiklepl zemi přímo vzorově totalitní. Zemi, kde nějaká lidská práva nebyla než cárem papíru. Co za rozhodováním stálo, o tom se lze jen domýšlet. Není ale bez zajímavosti, že stran izolace Jihoafrické republiky MOV (ale ani jiné sportovní orgány) ani na vteřinu nezaváhaly. Cože bylo naopak za tímto principiálním postojem, i nad tím se lze zamýšlet. Nicméně politbyro se nenechalo chystanými hrami vyrušovat a provedlo invazi do Afganistanu. Celkem logicky to v éře vrcholící studené války vedlo k bojkotu olympiády ze strany západních zemí. Nutno říci, že bojkot byl prosazen politicky, až dojemně apolitičtí sportovci by své výkony jeli provozovat třeba do samého pekla. A tak první ruská i komunistická olympiáda skončila v podstatě bankrotem.
V posledních dekádách se z olympiád staly hry peněz. Sport je jen záminkou. To platí pro hry v civilizovaných zemích, pro ty v méně civilizovanějších se k tomu přidružuje i propagandistická nota. Typické to bylo pro pekingské hry, kdy čínské vedení šlo v podstatě berlínskou cestou. Jubilejní hry v Aténách byly jiným případem. Ekonomická zátěž, vyvolaná přípravou her, v míře nezanedbatelné přispěla ke krachu Řecka jakožto státu. A při známé korupční zátěži Peloponésu lze jen odhadovat, jaký podíl z vynaložených peněz byl odkloněn náležitým směrem. V této souvislosti stojí za připomínku nápad uspořádat olympiádu v Praze. Ideu s vehemencí sobě vlastní prosazovalo někdejší bémovské vedení města. Poté, co vylézají na světlo světa hospodářské a finanční praktiky tohoto vysokosprevaschaditělstva (těm pozornějším byly zjevné už tehdy), je i opravdu naivním jasné, cože bylo otcem myšlenky. Vždyť i jen prvotní přípravné činnosti pohltí přinejmenším desítky milionů. A poněvadž se jedná o spíše „esoterický“ materiál, různé studie a tak podobně, odklonová kapacita je řádově vyšší… Naštěstí byly tato idea moc i na tehdejší poměry a tak jsme unikli onomu gigantickému prolévání betonu (a peněz daňových poplatníků).
Vraťme se ale zpátky do Soči. Přidělit hry do místa, které se už jen geograficky pro ně nehodí, v zemi, která má problémy se zajišťováním elementárních svobod, to nutí k úvahám nad motivací olympijských funkcionářů. Nakonec, nepřihodilo se to zdaleka poprvé. Soči ale představuje jistý extrém, který pravda sportovní fanoušci nevnímají. Již několikeré poslední hry byly jak řečeno spíše slavnostmi peněz, špektáklem určeným k ohromení světa. Tu s větším, tu s menším vkusem. Pokud něco podobného potrefilo chudou a chaotickou zemi jako Řecko, nevzpamatuje se z podobného záseku dlouhá léta.
Pekingské hry byly monstrózní, jak se na správnou orientální despocii sluší a patří. Nutno však dodat, despocii bohatou, která na to prostě má. Ne zemi, která je beznadějně zastaralá a žije jen z vývozu nerostných surovin (když už revoluce došla). Hry v Soči, třeba dodat zimní olympiáda, ze své povahy logicky menší než její letní sestra, budou stát (snad) padesát miliard dolarů. Budou tedy dokonce dražší než letní pekingská olympiáda. Že vyjdou asi tak čtyřikrát dráž než londýnské hry, to už je jen taková třešnička na dortu. Přitom londýnská sportoviště byla budována jako demontovatelná a již ve chvíli stavby se vědělo, kam budou následně přemístěna, aby sloužila i nadále. Nic podobného v Soči nehrozí. Výstavba a vše, co s ní souvisí, byla již od začátku podezírána z gigantické korupce. Opak by byl asi překvapením. A to není řeč o penězích navíc vysloveně promrhaných.
Pomiňme, že olympiáda je pořádána doslova na sudu s prachem. (Doufejme jen, že se nikomu nepodaří škrtnout sirkou.) Bylo by zajímavé už jen to, kdyby někdo sumarizoval dopady budovatelského úsilí v Soči na životní prostředí a přírodu. Nakonec i olympijský výbor se občas nesměle doptává na osud ekologického aktivisty Jevgenije Vitišenka, který zaplatil za protesty proti těmto zvěrstvům třemi lety svobody. Na širé Rusi se nikdy životní prostředí nebralo příliš vážně. Stejně jako svoboda. Viktor Šenderovič na blogu na webovkách rádia Echo Moskvy přirovnal Soči k Berlínu. Připomíná také to, že sovětští sportovci byli v minulosti reprezentanty armády a země, která okupovala Československo a že sovětská hymna Čechům zněla jako nacistická Horst Wessel Lied Rusům. Očekávaně vyvolal hysterický ryk všech pravých vlastenců. Vladimír Vasiljev, vlivný šéf frakce vládního Jednotného Ruska v dumě, hovořil o fašistických výrocích (aniž by byl pochopitelně mocen vysvětlit nesmyslné adjektivum). Komunisté pak volají po zpřísnění dozoru nad médii. Ten je už dnes jako řemen, ač působí spíše nepřímo. Nezávislá televize Dožď se zeptala diváků, jestli se blokádní Leningrad neměl vzdát Němcům, a ušetřit tím statisíce životů. Nyní televize čelí vysloveně likvidačnímu tlaku.
Pravil jakýsi vrcholný český sportovní činovník, že koruna vydaná na sport znamená čtyři koruny nevydané na zdravotnictví. Po zkušenostech se sportovním hospodařením by se spíše chtělo říci, že deset korun vydaných na sport (nikoli sportování!) představuje asi tak osm korun rozkradených či promrhaných. Stačí letmý pohled na Sazka arénu. Konec konců, sportovní svazy tak dobře vykonávaly roli majoritního akcionáře Sazky, až toto zdánlivě nezničitelné perpetuum mobile na výrobu peněz přivedli cugrunt. Nový ministr sportu (v gesci má i další nepodstatné drobnosti, jako třeba vzdělávání) je zárukou, že sportovním bafuňářům u nás nerušeně pšenka pokvete i nadále. O těch zbývajících nepodstatnostech se nakonec může vždy doběhnout poradit na Hrad. Jako o těch profesurách.
Není divu, že se nejen protagonistům někdejší opokoaliční smlouvy, ale i dalším našim mocným na Rusi tak líbí. Načalstvo není zneklidňováno médii, s životním prostředím si nikdo hlavu neláme, úřednictvo včetně policie a prokurátorů je poslušné a v případě potřeby vždy něco vymyslí, odklony do kapes zodpovědných se rozumí samo sebou. Inu, ať už to byl Sovětský svaz či matička Rus, vždy to byl a je náš vzor. Nelze se pak podivovat nad tím, že se poměry i u nás pomalinku, leč jistě přibližují ke zvyklostem v zemi Velkého bratra.