V roce 1945 dozněla poslední velká válka v Evropě. Byla neuvěřitelně devastující, nic pak už nebylo stejné jako předtím. Po sedmasedmdesáti letech po ukončení druhé světové války se na prahu Evropy rozhořela další válka. Jež hrozí přerůst ve fatální konflikt, rozšířit se dále na západ. Západ, právě ten starý Západ, to ale stále není schopen připustit si a pochopit. Přemýšlí o cenách benzínu u pump, o přetopených bytech, o svém pohodlí. A kolik to všechno stojí. Nepřemýšlí o tom, kolik stojí život. Kolik stojí svoboda.
Evropa jako taková ale fakticky skončila v roce 1914. Stejně jako její belle époque. Druhá světová válka pak byla přímým pokračováním té první, Velké války. To, že ji vítězné mocnosti nebyly v devatenáctém mocny završit funkčním mírem, vedlo jen k tomu, že ona dvacetiletá mezihra byla toliko příměřím. Evropa poté přestala být definitivně mocenským faktorem. Po ukončení druhého dějství této války zavládla válka studená, fakticky ale období stability. Udržení míru, svobody i prosperity na jejím západě bylo čistě závislé na Americe, její síle a zejména z počátku i na jejích penězích. Studená válka skončila před více než třiceti lety. Očekávaný ráj však nenastal. Po fantasmagorických vizích o konci dějin nabrala historie nový spád, svým způsobem horší než ten předchozí. Bipolarita se přesunula mezi Ameriku a Čínu. Jenže před branami Evropy zůstalo Rusko, chudobinec s atomovými raketami. Rusko, zamindrákované ze své zaostalosti, leč přesvědčené o své spasitelské roli pro křesťanstvo, Moskva jako třetí Řím. Navíc frustrované z rozpadu impéria, kdy nevděčné národy využily otevřeného okénka v dějinách a prchly z lágru. To vše tvoří pěkně třaskavou směs
Čtyřiadvacátého února začala nová éra. Či spíše se Evropa vrátila o nějakých třiaosmdesát let zpátky. Do časů, kdy nacistické Německo napadlo bez důvodu Polsko. K němu se pak tenkrát 17. září přidalo Rusko, převlečené tehdy za Sovětský svaz. Není až tak moc známo, že tito tehdejší blízcí spojenci a stejně odpudivé režimy měli ještě třetího do party. A sice Slovensko. Primární útok na Polsko byl tehdy veden i ze slovenského území, což Polákům dále ztížilo obranu. Analogicky k tomu dnes Rusko napadlo Ukrajinu i z Bílé Rusi. I způsob válčení je veden obdobně. Totální válka, ničení primárně civilních cílů, nemocnice, školy a jaderné elektrárny nevyjímaje. Ruští vojáci nepohrdnou ani střelbou do prchajících civilistů. Všichni na tu hrůzu zírají a … přijímají ne sice úplně bezzubé, přinejlepším ale „polozubé“ sankce.
Ony vypadají navenek hrozivě. Bližší pohled nás ale vyvede z úžasu. Jistě, zákaz operací s ruskou centrální bankou. Petitem ale pod tím stojí drobné výjimky. Třeba že v evropském seznamu je výjimka, umožňující nedodržet zákaz, pokud by byla ohrožena evropská finanční stabilita (co to je?, co za to lze považovat?), v těch amerických jsou třeba ze zákazu vyloučeny operace týkající se energií (a takových je ale prostě nejvíc). SWIFT není jaderná zbraň, dlouhodobě neodpojí ruský bankovní systém od světa – velké ruské banky si otevřou své účty u bank, které o SWIFT nepřišly. „Sankce jaké svět neviděl“ jsou spíše gumové, je to závislé na interpretaci. Zájem je, aby ekonomickou výměnu s Ruskem tak moc nepoškozovaly – protože by to nakonec dopadlo na voliče v západních zemích, kteří by pak mohli zjistit, že se jim sankce nelíbí. Navíc v ruských službách existuje docela početná množina bývalých vrcholných evropských politiků, kteří těmto opatřením nejsou pranic nakloněni. Zájemci si mohou poslechnout pořad Pro a proti na ČRo Plus ze 7. 3. s Petrem Zahradníkem a Michalem Skořepou. kde to explicitně zaznívá (https://plus.rozhlas.cz/chceme-ruskou-ekonomiku-poskodit-nekupujme-od-moskvy-ropu-a-plyn-prestanme-doma-8696901). Pánové si neberou servítky. To hlavní ale řekl Petr Zahradník: „Mír, svoboda a demokracie mají nějakou cenu, která je v těchto podmínkách jiná než v podmínkách mírových. Rozšiřme si náš spotřebitelský koš nejen o naše požitky, ale i o to, že existují hodnoty, které je třeba ctít a za jejich obhajobu platit,“ Demokracie a svoboda mají větší cenu, než plné talíře. Snaha si je udržet může snadno vést ke ztrátě svobody. A nakonec i těch plných talířů.
Co je jisté, že moskevský chán se rozhodl k akci ve chvíli, kdy si vyhodnotil Západ jako mimořádně slabý. Právě slabost Západu byla roznětkou akce. V tom se jistě nemýlil. Stejně jako se nepletl Trump, když poněkud neskromně (jak u něho ostatně zvykem bývá) prohlásil, že za něj by se to nestalo. Měl pravdu. Ne proto, že jak spekulují teď již poněkud trapně levicová média, že Rusům šlo o to, Trumpa udržet u moci. Nakonec výsledky vyšetřování onoho ruského vměšování do amerických voleb podobné spekulace vyvrátily. Bylo to opravdu jinak, než levé kohorty hlásaly, a ne, že by se Rusové nesnažili. Jenže Trump byl silný president, na rozdíl od starého unaveného Joea. Západní levice nyní sklízí teď plody svého letitého úsilí. Až na výjimky, jakou je třeba Boris Johnson, se podařilo nahradit silné (a tedy nutně i občas kontroverzní) osobnosti slabými, bezbarvými figurkami. Za tichého potlesku v Kremlu, ale i v Zakázaném městě. A v porovnání s těmito postavičkami o to více vynikne osobnost ukrajinského presidenta. To je prostě a jednoduše leader.
Evropa se mátoživě probouzí z vpravdě až narkotického snu. O sobě, své budoucnosti, světu kolem. Je až symbolické, že bundeswehr, druhdy jednu z nejsilnějších armád i ve světovém srovnání, ponejvíce zničila a nakonec až dorazila stávající předsedkyně Evropské komise. Sice se jí podařilo úspěšně řešit problematiku těhotných vojákyň (zjevně zásadní problém současných armád), bohužel na zbývající už jí síly nestačily. A tak je bundeswehr prakticky nebojeschopný. Mohli bychom se nad tím ušklíbat, při pohledu na naši armádu nám však ztuhne úsměv na lících. A až na výjimky, jakými jsou Polsko, Řecko, je to obecný problém. Že je možné věci poměrně rychle změnit, toho je důkazem právě Ukrajina. Její armáda před osmi lety byla k smíchu, dnes na ni všichni obdivně zírají. Je to jen a jen otázka vůle. Bude toho Evropa schopna? Vzhledem k její hospodářské síle se o nic jiného než o vůli nejedná.
Hlavní tíha leží pochopitelně na amerických ramenou. Naštěstí představitelé obou stran projevili dostatečnou energii, což nutí i slabého presidenta jednat. A americká armáda je stále tou nejsilnější na světě. Nelze ale zapomínat, že Ukrajina není primárně americkým problémem, je to evropská starost. Pohled Ameriky míří přes Pacifik, kde vyrostl nový soupeř. Daleko silnější, ale i chytřejší než Rusko. Jenže díky oné zoufalé evropské slabosti je i Ukrajina akutním americkým problémem. Stávající administrativa v čele se stařičkým presidentem je ale tou snad nejméně vhodnou z posledních administrativ pro řešení podobné fatální krize. A presidentské volby jsou tak daleko. Levicový triumf z posledních voleb se tak obrací proti všem.
Válka se pro Rusy nevyvíjí dobře. Blitzkrieg se nekoná, armáda uvízla v bažinách jednotlivých bojů, motivace vojska je mizivá až nulová. Navíc díky obligátní ruské neschopnosti a všudypřítomného bordelu má armáda problémy vůbec vojáky nakrmit. A hladový, demotivovaný voják zázraků nečiní. Rusko to ale díky svým rezervám a ochotě Rusů trpět může ještě hodně dlouho vydržet. Pokud to ale vydrží jeho protivníci a budou důslední (což zatím zdaleka nejsou), Rusko to prostě ustát nemůže. Stylem válčení, ale i každodennímu permanentnímu lhaní, což je Rusům imanentní, je to součástí jejich osobnosti, lze Putinovo válčení přirovnat jen k nacistům. Neplatí žádné konvence, neplatí ani včerejší tvrzení. Rusové jsou schopni nad bílou kuličkou smrtelně vážně tvrdit a nehnout ani brvou, že se jedná o černou krychli.
Bude ale Západ ochoten na úkor svého pohodlí a blahobytu vytrvat a na jedné straně eliminovat ekonomickou spolupráci s Ruskem, na straně druhé rozjet mohutné zbrojení a budování armád? Pokud ano, pak nemůže nezvítězit a v konečném důsledku tak vyhraje i Ukrajina, ať již aktuální konflikt dopadne jakkoli. Pokud ne, pokud se vrátí k appeasementu, k obraně vlastního pohodlí, potom Pánbůh s námi. Zítra, nejdéle pozítří máme válku u nás doma.