Odčinit Bílou horu! Tímto mottem se zaštiťovali čeští politici, nesporné velikány nevyjímaje. Bílou horu odčiňovala ale také lůza vedená Frantou Sauerem, když svrhávala Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Když bolševický ministr Ďuriš rozdával novým osídlencům pohraničí dekrety na půdu, ukradenou bývalým spoluobčanům, skvěl se na nich nápis „akt přidělení půdy je odčiněním Bílé hory“, doprovázený kresbou Mikuláše Alše. Třeba dodat, že bolševik tuto půdu za pár let opět ukradl zpět… Prostě, od devatenáctého století je Bílá hora traumatem naší historie.
Stojí tedy za to ptát se, jakpak že to bylo doopravdy a co si z toho vzíti pro dnešek. Zde je nutno – byť zcela výjimečně – vyseknout poklonu české televizi, jež se tématu v současnosti věnuje. A na překvapivě slušné úrovni. Bílou horu si ale již dávno jako téma osvojili čeští národovečkové, kteří to naopak pojali coby odvěký konflikt Čechů s Němci. Naprostý nesmysl, publiku se to ale líbilo a líbí. Korunu tomu pak nasadili bolševici, nebyli ale sami, na české politické scéně to bylo prostě oblíbené téma. Sama třetí defenestrace by se dala – pokud bychom stejně jako oni politikáři transponovali pojetí národa z devatenáctého století do století sedmnáctého – zjednodušeně popsat tak, že parta Němců vyhodila tři Čechy z okna. (Byl-li písař Fabricius, původem z Mohelnice či Mikulova, česky mluvícím, těžko říci. Martinic i Slavata bezpochyby ano. Naopak vyhazující v čele s Thurnem byli – přinejmenším v naprosté většině – němečtí luteráni. I oba kostely, o něž vlastně šlo, v Hrobě i Broumově, byly v německy mluvících oblastech.) To by se ale v učebnicích příliš nevyjímalo.
Většina protestantských stavů v českých zemích si vyhrocení konfliktu nepřála, odhodlaná menšina je ale k tomu dohnala. Jak už to tak v historii bývá. Pravdou je, že to celé ale naši revolucionáři dokonale zbabrali. Zpočátku se jim dařilo, císaře měli v Hofburgu skoro „na lopatě“, na své straně tehdy početné protestantské stavy rakouské, jenže zaváhali. Dlouho se také dohadovali Češi s Moravany (ti byli opatrnější, viz Karel starší ze Žerotína), pak mimořádně nešťastně vybrali nového českého krále. Friedrich Falcký byl osobou pro takovou situaci krajně nevhodnou. Jeho dvorní kazatel Abraham Scultetus byl na vánoce 1619 osnovatelem obrazoborectví v pražské svatovítské katedrále, které velmi pobouřilo lid, bez rozdílu vyznání. Král jako kalvinista reprezentoval v zemi vysloveně minoritu, byť blízkou Jednotě bratrské. Ani na poli diplomatickém nepřinesl očekáváné, jeho spřízněnost s anglickým králem nepomohla ani v náznaku. Zato saský kurfiřt, luterán, rozezlen tím, že nebyl vybrán on, významně napomohl císaři. Odměněn byl oběma Lužicemi.
Finančně byl císař sanován španělskými Habsburky. Na podzim 1620 už tak trochu české stavy mlely z posledního (zimní král se o situaci až tak moc nezajímal). Vojsko, jemuž dlužili za žold, na Bílé hoře žádné velké odhodlání neprojevilo, naopak. Bitva sama byla spíše šarvátkou. (Ale to tak u českých dějinných bitev nezřídka bývá, viz třeba Zborov či Sokolovo.) Stejně tak je mýtem legenda o hrdinných Moravanech, bránících se do posledního muže u zdi obory. Samozřejmě se jednalo o žoldnéře najaté moravskými stavy, nejrůznější národnosti, převážně Němce. Vyznáním protestanty i katolíky. Stejně na tom byli všichni zúčastnění vojáci na obou stranách, svou profesi od konfese striktně oddělovali. V tomto případě jim zeď obory jaksi bránila v útěku, na což mnozí doplatili. Ti, co přežili, pak nezřídka získali nový kontrakt od protistrany. Nakonec i jejich velitel, hrabě Šlik, udělal následně zajímavou kariéru na císařské straně.
Nemohoucnost stavů se ale projevila především v tom, že Praha nebyla uzavřena a hájena. To by nebyl až takový problém, už jen s ohledem na roční období. V tomhle čase se tehdy prostě již neválčilo, ale přezimovalo. I bitva (či šarvátka) sama byla z tohoto pohledu spíše abnormalitou. Korunu tomu nasadil sám král, jenž o obraně ani nezauvažoval, kázal rychle naložit na vozy, co se dalo a prchl jako prvý. Po zásluze pak nakonec přišel i o svá léna v říši a dožil v exilu v Holandsku. Opravdu, při výběru panovníka, věci to naprosto zásadní, měli stavové ruku více než nešťastnou. A tak česká rebelie vyhasla před očima. Předznamenala tak podobné české pokusy v moderní době, ať již v roce 1848, 1968 či svým způsobem i rok 1938. Poprava sedmadvaceti českých pánů byla tak jen smutným zakončením, podkladem pro barvotiskové příběhy obrozeneckých kalendářů i pozdějších dílek. Ta samozřejmě pomíjejí řeč oněch popravených, moderně tedy národnost. Čechů v pozdějším slova smyslu tam bylo věru pramálo. A v roce 1648 už byla země v naprosté většině věrně katolickou (i zde bychom mohli hledat analogie s dobou moderní). A na památku vítězství nad Švédy, vybojovaném měšťany a studenty, vedených „jezovitou“ Plachým, si pak Praha postavila onen mariánský sloup.
Co ale kdyby to dopadlo naopak? Ve válce či povstání by stavové uplatnili počáteční iniciativu a vytvořili namísto absolutistické a centralizované říše jimi plánovanou konfederaci stavovských států protestantského vyznání. Opojný sen mnoha vlastenčících Čechů devatenáctého a dvacátého století. Mnozí historici, jako Václav Vladivoj Tomek či zejména největší český historik, Josef Pekař, však varují. Absolutistická monarchie byla tehdy v evropských poměrech up to date, nepevný stavovský stát by mohl snadno dopadnout jako v století osmnáctém polská rzeczpospolita. Bez větších problémů rozparcelovaná sousedními mocnostmi. (A mimochodem, nejlépe tehdy dopadla ta část Polska, jež se stala záborem rakouským…) Navíc jak Pekař upozorňuje, v případě, že by se české království stalo jednou z protestantských zemí říše a přiřadilo by se tak fakticky k severoněmeckým státům, asi by se neubránilo samovolné germanizaci. K níž ostatně pomalu směřovalo již před povstáním. Rekatolizace a baroko tak nakonec napomohly uchování českého jazyka.
A dodejme ještě jeden kontrafaktuální scénář. Osmanské nebezpečí, jež vedlo již v patnáctém století v té době asi největšího panovníka, císaře Zikmunda, aby usiloval o vytvoření sjednocené říše Čech, Uher a Rakous, případně Polska. Bylo mu z vlastní zkušenosti jasné, že malá království v konfrontaci s Turky neobstojí. Na Kahlenberg v roce 1683 řečeno sportovní terminologií „jeli Turci v roli favoritů“. A to proti nim stála centralizovaná velká říše. V případě rozdrobených státečků by asi Kahlenberg nebyl vůbec na pořadu dne a je jen otázkou, zastavili-li by se Osmané (byť v té době již za zenitem) na Šumavě či až na Rýnu. Na každý pád by české země byly dnes Balkánem, míněno v mentálním a sociokulturním smyslu.
A pak přišlo kýžené odčiňování. Osmadvacátého října v roce 1918 se národ český (pro tu chvíli československý) dočkal. Přestal úpět, shodil okovy a vykročil do samostatného státu. Ten se sice za dalších dvacet let rozpadl, část byla okupována nacistickým Německem, část se stala jeho spojencem a satelitem. Československý stát se obnovil (nikoli ovšem v původních hranicích) po šesti letech. O samostatnosti ovšem nemohl býti řeči, dalších téměř pětačtyřicet let jsme strávili coby satelit (či gubernie) Ruska. A po (zatím posledním) osvobození se Československo velice rychle samovolně rozpadlo. A přesto hledíme povětšinou na stát, který se nedožil ani tři čtvrti století a po většinu své existence byl zcela závislý na té či oné necivilizované velmoci, s hlubokým sentimentem.
Určitě nám nemůže uškodit podívat se na tento zaniklý stát (a tedy i do jisté míry na nás) zvenčí. Posloužit nám může třeba kniha americké historičky Mary Heimann Československo, stát, který selhal. Vyšel v roce 2009, nyní i česky. A vzbudil – u nás – pozdvižení. V Československu žilo sedm národností a řadě z nich byl nový stát prostě vnucen. A brzy se počaly kalit vztahy i s menší polovinou „státotvorného“ národa, se Slováky. Autorka nám zprostředkovává vlastně i pohled očima „nestátotvorných“ menšin. Přes všechny počáteční sliby se jim nedostalo autonomie. Díky Benešově zahraniční politice se země slepě opírala o Francii, neměla ve svém sousedství vlastně žádného přítele. A tak dále. Kniha bourá naše barvotiskové vidění vlastní minulosti, stojí rozhodně za přečtení. Či aspoň za poslechnutí těch hlavních momentů – tady může pomoci pořad ČRo Plus Ex libris z 27. října.
Na každý pád se rozbitím Rakouska-Uherska vytvořilo mocenské vakuum, nestabilní prostředí. Otevřely se tak cesty k ještě horším běsům než byla Velká válka. Český národ přitom za posledních sto let Rakouska zaznamenal neuvěřitelný vzestup, podobnou success story jsme v historii asi nezažili. Ze selského lidu tady najednou vznikl moderní průmyslový národ, s vlastní podnikatelskou vrstvou, inteligencí a byrokracií, akademickou sférou a – v tomto případě k naší škodě – i vlastní politickou garniturou. Tak jestli by nestálo za to, odčiňovat namísto Bílé hory raději ten osmadvacátý říjen…
Bělohorskou bitvou se fundovaně zabýval i pořad Historie Plus na ČRo Plus. Závěrem se zabývá tím, co pro nás znamená tato etapa našich dějin dnes? Profesor Jaroslav Pánek říká: Bílá hora resp. stavovské povstání klade otázky, jež mají obecnou platnost. Má skupina ambiciózních politiků právo vtáhnout zemi a národ do obrovského rizika, když je zde vysoká pravděpodobnost, že na to celý národ doplatí? A mají právo utéct, hrozí-li porážka? To jsou dilemata Bílé hory, to jsou i základní dilemata 20. století. Je to o roku 1938, 1948, 1968. Je to o rozhodování politiků o osudech milionů lidí. V tom je Bílá hora aktuální i pro člověka 21. století.