Ne že by se zase jednalo až tak o úplné prkotiny. Policejní president Martinů je dlouhodobě označován za garanta podřízenosti policie politikům. Za jeho panování se, jak je v kraji zvykem, nevyřešila jediná podstatná kauza, do níž by byli zapleteni právě politici či lidé jim blízcí. Martinů byl zpočátku terčem Radka Johna, pak vše utichlo a rozjížděla se plodná spolupráce obou mužů. Najednou John vystartoval proti Martinů znova. Jestli se jednalo o fíkový list po podzimním volebním debaklu VV těžko říci, leccos tomu ale nasvědčuje. Pravdou je, že aby policie mohla začít doopravdy fungovat, museli by se poroučet oba dva a nemohli by zůstat osamoceni. Pražská magistrátní koalice, nejspíše předjednaná již před volbami, je pak stvrzením dlouhodobých obchodních zájmů obou velkých stran v hlavním městě. Volby byly výrazem odporu proti podobným souručenstvím, vystupovali tak ostatně i leadeři bývalých opokoaličních stran. Dienstbier ml. si zachoval tvář a snad i budoucnost v politice, postarší gynekolog Svoboda však rozdychtěně hrábl po funkci. Dohoda na pražské radnici je esenciálním vyjádřením neochoty našich politiků, nechat si mluvit do své práce voliči.
Nicméně obě tyto záležitosti byly rázem přebity korupční aférou na životním prostředí. Jak se říká, všechno souvisí se vším a tak jsou i tyto tři případy zajímavě propojeny. Prvním „padlým“ je ministr životního prostředí, jehož věru netřeba želet. Bude zajímavé, kdo bude následovat. Byť faktem je, že tím skutečně prvním potrestaným byl šéf Státního fondu životního prostředí, který kauzu počal rozkrývat. Takový už je ale v české kotlině zvyk. Pro současnost je symptomatické, že ve chvílích až hysterického šetření se připravuje předražení zakázky o tři miliardy a další kšefty. Aktéři by snad mohli reklamovat polehčující okolnost v tom, že nemalá část peněz měla údajně být vydojena z Evropské unie. Lépe se do jednoho šiku s Itálií i Řeckem zařadit už nemůžeme. Nebylo by asi nezajímavé, kam by se krom inzerované půlmiliardy do pokladny ODS zbývající drobné měly rozkutálet. Při podobných operacích jsou sice vysoké transakční náklady pravidlem, jenže zbytkové dvě a půl miliardy není zase až tak zanedbatelná suma. Na každý pád zajistili protagonisté akce zbytku českého občanstva nadstandardně akční advent.
Vláda trochu budí dojem, jako by si říkala ne o obligátních sto dnů hájení (ty už dávno vyčerpala), ale asi tak o třikrát třista. Po nějakých pěti měsících existence ani náznak zamýšlených reforem, pokud tedy nepočítáme spíše humoristickou protikorupční příručku ministerstva vnitra. Rezort zdravotnictví nijak nezneklidňují výpovědi tisíců lékařů. Pokusit se o podobný nábor směrem na východ, to nikoho nenapadlo. Příchod kvalitních lékařů slovenské či třeba i o něco východnější provenience by úroveň našeho pokleslého zdravotnictví určitě neohrozil, možná právě naopak. Ministerstvo berní v čele s panem účetním jenom dumá, kde zvýšit nějaké daně, aniž by si lámalo hlavu s tím, jak to podváže ekonomický rozvoj včetně samotného výběru daní. Na máločem jiném je možno demonstrovat neschopnost jako právě na tomto. Zvýšení spotřební daně z pohonných hmot vedlo naprosto logicky k poklesu výběru těchto daní. Na naší hlouposti tak vydělávají berňáky sousedních zemí, nevyjímaje vyloženě chudé země jako Rakousko či Německo. Jediným postiženým kromě erární kasy je tuzemský občan či drobný podnikatel, který má tu smůlu, že prostě sídlí trochu dál od hranic. Bezradné postávání nad problematikou státní byrokracie, právě tak nevýkonné jako drahé a přebujelé, je zastíráno nekoncepčním plošným snižováním mezd. Aniž bychom samozřejmě byli profesionalizaci státní správy byť jen o krůček blíže. O důchodové reformě ani nemluvě, to by ale nakonec mohl vyřešit posun důchodové hranice někam nad devadesát let. Ono ostatně nekoncepční až stupidní škrty jsou to jediné, na co se vláda zatím zmohla. Snižování financí třeba hasičům (nebo i horské službě) může ve finále stát zajímavé peníze. Arbitráže kvůli fotovoltaikám mohou nakonec vyjít také pěkně draho. Pravda, až za pár let. Vše podle zásady, šetřit se musí, ať to stojí co to stojí.
Čím dál více se ukazuje, že hlavním problémem současného státu je korupce a klientelismus. O razanci boje proti těmto – jak se dříve říkávalo – závadovým jevům svědčí verdikt (zatím zaplaťpánbu nepravomocný) v případu bývalého senátora a starosty Alexandra Nováka. Ten byl za úplatek ve výši 43 milionů Kč odsouzen k směšnému podmíněnému trestu a pokutě ve výši 5 milionů Kč. Obdobný trest inkasoval i donátor. Ta pokuta vypadá trochu jako provize z úplatku pro stát ve výši necelých dvanácti procent na každého zúčastněného. Pro inspiraci se stejně jako hlava státu můžeme obrátit na Východ. Car kdysi svým úředníkům nevyplácel mzdu, vycházel – v dané lokalitě asi správně – z toho, že úřad sám je mzda. Mohli bychom takto nedostatek prostředků ve státní kase řešit i my. Na hradní standartu bychom si pak mohli nechat našít něco jako „úplatky vítězí“. strany by pak mohly kandidovat pod hesly à la „za transparenci korupce“.
Platy lékařů, ale i sester jsou skutečně spíše trapné. Zdravotnictví samo nejspíše není nijak podfinancováno. Jak bylo kdesi řečeno, bez provize se tam nekoupí ani tužka. Snad dvojnásobně předražené nákupy drahých přístrojů, kterých jsme byly v době velice nedávné svědky, nejsou žádnou výjimkou. Nikdo si také nepoložil otázku, zdali těch nemocnic i nakonec doktorů nemáme přeci jen nadbytek. Ministerstvo i pojišťovny zachovávají ledový klid. Pro spravedlnost je třeba říci, že v rezortech obrany a dopravy nějaká snaha vidět je. Odhady, kolik by se ušetřilo nepředražováním veřejných nákupů, jdou až ke dvaceti procentům. O zákoně o zadávání veřejných zakázek to ale opravdu není.
Na všech těch kauzách je vidět, jak si nikdo s nějakými zákonnými postupy hlavu neláme. Policejní president pobíhající od presidenta republiky k premiérovi, ministr vnitra doporučující ochotnému svědkovi radši se obrátit na novináře. Důvěra v policii i stát jako takový je na bodu nula. Ono to ale není nic nového. Neúcta k pravidlům tu byla po celou dobu samostatného státu. Idealizátorům první republiky lze doporučit kromě mnohé další literatury třeba Antonína Klimka a jeho brilantní opus Boj o Hrad. Stejně jako dnes si ve třicátých letech vláda ani politické strany nevěděly rady s krizí. Jediné, co je tehdy napadalo, byly možné restrikce demokracie a parlamentarismu, zmocňovací zákony a tak podobně. Celá řada zdánlivě demokratických politiků pošilhávala po vzorech z Itálie, Rakouska, dokonce i Německa. V tomto světle nemůže pak překvapovat vývoj za druhé republiky. Pokud se korupce týká, referovali angličtí velvyslanci mezi válkami, že korupce v Čechách je srovnatelná s Jižní Amerikou. Sir Joseph Adison, britský vyslanec v Praze po roce 1930, dokonce mínil, že korupce se v Československu stala jistým druhém umění.
Vyvstává tak otázka, zda jsou korupce a klientelismus v Česku vůbec řešitelné. Zda se nezažraly natolik do morku státní kostry, že už s ní splynuly v jedno. Stran demokratismu veřejných činitelů je nasnadě též pocit, že se od časů první republiky příliš nevyvinul. Propad důvěry občanstva ve svůj stát a jeho mechanismy (a spravedlnost) je však stále hrozivější. Máme za sebou další dvacetiletku. Po této etapě docházívá od počátku minulého století ke zvratům. Viz řada 1918, 1938, 1948, 1968 i 1989, rok 1945 naštěstí svou rychlostí z tohoto sledu vybočuje, stejně jako rok 1948 však znamená jen občasné zkrácení dvacetileté lhůty. Optimismu nepřidá ani to, že většina zlomů či přinejmenším polovina z nich představovala změnu k horšímu. Jedna z těch lepších byla ta minulá.