Čtyřiadvacátého února odstartovala nová éra. Ocitli jsme se ve válce, byť si to ne až tak docela zatím uvědomujeme. Ukrajinská válka je i naší válkou. Pokud tam Rusy nezadrží, máme je dříve či později zde. Vožď to řekl jasně. Chce obnovit sovětské impérium. Do něhož jsme se svého času cpali – jako jediní – jaksi dobrovolně. A ne že by u nás i dnes nebyla o podobné dobrovolce nouze. I přes ještě živou vzpomínku na 21. srpen.
Jenže i přes nesporné historické datum 24. 2. 2022 probíhá ono zlomové období u nás již delší dobu, poslední přeryv (zatím) jsme zaznamenali od konce roku minulého. Konkrétně od vytvoření nové vlády, přesněji od parlamentních voleb. Jež dopadly, v mezích možných scénářů, asi docela optimálně. (Paradoxně i díky tomu, kdo všechno skončil v propadle.) Nikdo jistě nepředpokládá, že moci v zemi se chopila horda blanických rytířů, v nestřežené chvíli z hloubi bájného kopce uniknuvší. I tak je však očividné, že ani výsledky nové party nejsou zas tak ohromující. Kdosi se vyjádřil, že má z nové vlády pocit jako z Jekylla a Hydea. Pokud se Ukrajiny týká, skvělé, pokud jde o řešení běžných problémů, tak katastrofa. Jak tedy řečeno, z těchto pochybovačných úvah se bezesporu vyjímá reakce na sovětsko-ruskou válku proti Ukrajině, druhdy integrální komponentě rusko-sovětského impéria. Vláda a zejména premiér se v tomto směru chová brilantně. Doufejme, že vydrží i ve chvílích, kdy se pozitivní naladění společnosti začne lámat.
Aktuální vývoj v Česku lze pojímat počínaje koncem roku 1989. To předtím bylo bezčasí. A časy do druhé světové války pak již jako čistá historie. Vývoj po převratu byl chvíli nadějný, tak už to ale po převratech bývá. Za krátkou dobu, do druhých voleb ve dvaadevadesátém, se udělalo neuvěřitelně práce. Prvním zásadním krokem na poli hospodářském byla liberalizace cen. Uvolnění strohé bolševické centrální regulace cen. Málokdo si dnes již uvědomuje, jak odvážný to byl krok. Výsledkem mohla být v krajním případě katastrofa, rozvrat. To nikdo dopředu vědět nemohl. Ale právě tento akt rozhýbal ekonomiku, uvolnil stavidla iniciativě. Následující dva roky pohnuly Česko(slovenskem) neuvěřitelně kupředu. Jenže po létech jsme již vzali mnohá klišé za své. Třeba že Václav Klaus byl otcem ekonomických reforem. Přitom zdaleka nejúspěšnějším privatizátorem byl Jan Vrba. Otec prodeje mladoboleslavské Škodovky. Třeba říci přes vehementní odpor právě Klausův. (Symptomatické bohužel je, že svého času na oslavu výročí této privatizace byl pozván do Mladé Boleslavi právě Klaus. Vrba ani náhodou.) A kdyby měl právě Vrba více času, mohly dnes obdobně fungovat tradiční klenoty českého průmyslu, ČKD i plzeňská Škoda. Ale i brněnský Zetor či kopřivnická Tatra, To vše zhatil Klausův nástup k moci. I v souvislosti s bankovním socialismem lze hodnotit VK jako škodnou českého národního hospodářství. A nejen toho.
České prostředí je bohužel matečným louhem zlodějny. O tom jsme se přesvědčili již v raných devadesátkách, dnes hojně (a vcelku realisticky) filmově ztvárňovaných. Následovala blbá nálada, již dokonale využil druhý oposmluvní kumpán. A ten se po svém triumfu obratem se svým protivníkem pevně propojil. Oba svorně plivli svým voličům do ksichtu, kdo jim to ale dnes vyčítá? Zeman sice – vzdor své rétorice, jež ovšem nikdy nebyla ničím více než bohapustým žvaněním – privatizoval banky, jinak by ale hrozil totální krach. Díky bankovnímu socialismu a s ním spojené zlodějně, které tu instalovalo předtím jeho oposmluvní dvojče. Jinak se ale korupce a klientelismus rozvinuly do nevídané šíře, skromné předešlé snahy o budování kvalitních bezpečnostních složek braly rychle za své. Viz sprostá a neuvěřitelná likvidace řady policistů a dalších, kteří se pustili do boje třeba s ruskojazyčnými mafiemi. Soud to sice následně smetl coby nesmysl, zničený život těm lidem ale nikdo nevrátí. Za připomenutí stojí „vymožení“ ruského dluhu, z jehož „drobtů pod stolem“ byl obří hodokvas. Samozřejmě jen pro zvané. A tak to šlo dál a dál, naděje vystřídávalo zklamání. A země se zavrtávala hloub a hloub do bahna. Kdysi se razil termín „zemský škůdce“. Neslušel by dnešní hlavě státu?
Disgustace veřejnosti narůstala, neobrátila se však produktivním směrem. Těžila z toho různá obskurní uskupení. Nejprve Věci veřejné, po jejich krachu pak agent bolševické tajné státní policie, krycím jménem Bureš. Ten si získal nejprve srdéčka pravicového elektorátu, zhnusená počínáním právě pravicových stran. A pak ruče přesedlal na levicový elektorát, jemuž „vyčóroval“ téměř všechny voliče. Že je něco takového, a zejména v tak krátkém čase, vůbec možné, svědčí o systémové slabosti lidovlády, cizím slovem demokracie. Té české pak zvláště.
Od krize 2008 prochází západní svět otřesy, s nimiž se, především ten evropský, není schopen vyrovnat. Covidová pandemie pak vyústila v bezprecedentní omezování svobod, se kterými se publikum překvapivě snadno smířilo. A když už i pandemie – vzdor všem sýčkovským hlasům zleva – počala jaksi odumírat, vtrhly ruské hordy na Ukrajinu. A dostaly svět na pokraj války vpravdě světové. Mezitím pomalu odeznívá globalizace. Její limity dostatečně ukázala covidová krize. Je též v hrubém rozporu se snahami o záchranu klimatu. Byť toto příliš nezaznívá, globalizace je stále ještě ikonou levice.
Státní správa, to je u nás nejslabší částí státu. A je to prostě katastrofa. V těchto dnech jsme svědky vyjednávání odborů s vládou, jakže platy ve sféře veřejné zvýšiti. (Snahou odborů by měly býti spíše platy v privátní sféře, tam ale nelze z poskytovatele vydojit více, než doopravdy má. Stát, to je jiná!) Přitom ovšem hlavní otázkou by mělo býti, jak veřejnou, tedy hlavně státní správu zredukovat. A ne, kolik ji přidávat… Maligně bující státní správa svou totální neschopnost prokázala již mnohokráte. Naposledy za covidové krize. Vyplácet náhrady za škody způsobené vládními zákazy by mělo být v řádu dní, nikoli měsíců. Jak jsme to měli možnost sledovat v sousedních i nesousedních zemích. Pavel Kysilka, osoba nanejvýš povolaná, doporučil v jednom rozhlasovém pořadu zredukovat státní správu na polovinu. Tedy polovinu vyházet. Pro privátní, tedy produktivní sféru by se uvolnily pracovní síly. Státní správa by neměla kapacitu na nesmysly, jimiž se zaobírá dnes a jež privátní sektor nesmyslně obtěžují a musela by se soustředit jen na podstatné. A dodejme, nejen privátu, leč i státnímu rozpočtu by se mohutně ulevilo. Dovedeme si ale vůbec představit politickou garnituru, která by měla odvahu se do podobných reforem vůbec pustit?
Do času změn se nyní dostává i Česko, jež je vůči podobným situacím spíše nevrlé. Žijeme ve zlomovém roce. Co s tím? Světové dějiny neovlivníme. Ani v rámci Evropy nemáme přílišnou váhu. Leč pořádek doma bychom si udělat mohli. Nikdo nám v tom navíc nebrání. Tak si jen shrňme, co je to hlavní. Z pohledu lidí je to asi vztah ke státu, k politice. Ochota podílet se na řízení věcí veřejných. Ale též zodpovědnosti za ten stát. Předcházet tomu ale musí „osvícená“ politika shora, tedy z pozice vedení státu. A zde by stálo za to vytyčit tři domácí úkoly. Jednak totální reformu státní správy, pak návrat právního státu a nakonec rehabilitace obrany státu, se vším všudy.