Všichni teď zaujatě sledují dění na Ukrajině. Jistě, je to aktuální, pro středoevropský prostor i pro celou Evropu – přinejmenším – obrovsky důležité. Dopad na další vývoj, minimálně ve střednědobém horizontu, to bude mít zásadní a určující. Nicméně tyto události jsou jen odrazem či spíše produktem něčeho daleko důležitějšího, a to je vývoj v samotném Rusku. Ten je sám o sobě hrozivý dost, ale teprve v poslední době si toho média civilizovaného světa počínají všímat. Samozřejmě, pomineme-li těch pár jasnozřivějších jedinců, jako je třeba Edward Lucas. Pokud by se teď v Rusku nalézali jedinci, kteří by měli v živé paměti dvacátá léta a to co následovalo, museli by mít nejspíše pocit pekelného dejà vu.
Demokracie a širá Rus, to se nikdy nerýmovalo. Nikdy tu také liberální demokracie nepanovala a je jen na Západu, kdy si připustí, že ani panovat nebude (a dost možná ani nemůže). Jakékoli uvolnění režimu, třeba v éře Kerenského nebo i NEPu, bylo jen předzvěstí následného pronikavého utužení a obvykle i brutalizace systému. Devadesátá léta minulého století nejsou výjimkou, jen se ono uvolnění trochu protáhlo. A také poněkud přerostlo v anarchii. Poté, co se svět sovětů z vnitřních příčin zhroutil do sebe, bylo možné všechno. A že toho někteří využili více než dosyta. Jelcin pochopil a předal moc neznámému kágébákovi. Ten počal natáčet plachty směrem k ruskému šovinismu a pravoslavné tradici. Ty se v ruské duši usídlily hlouběji než komunistická indoktrinace. Obé se však daří zdárně kombinovat.
A tak začalo utahování šroubů. Pomalé, postupné, přesně dle příručky pro vaření žab. Hlavními poli byla politická sféra, ale i oblast společenských organizací a last but not least kulturní fronta, jak se kdysi říkávalo. A pojednou tu máme fakticky systém jedné strany, byť jako demokraturní maskovací nátěr ještě jedné opoziční strany. Ovšemže hodné, z ruky žeroucí. A jako takovou parafrázi na národní frontu i komunisty a žirinovce. Volby dopadají podle objednávky, v nejhorším se někdo zavře či zrovna stíhá. A z demonstrantů jsou opět chuligáni, také nic nového.
Trnem v oku byly pro ruskou mocenskou „vertikálu“ neziskové organizace a vůbec veškerý nekontrolovaný společenský pohyb. Není náhodou, jakou kongenialitu zde vykazují i čeští „demokraté východního typu“, klausovci. Nejen ovšem ti. A z neziskovek jsou pak hlavním cílem dceřinky velkých západních nestátních organizací. Ty – v očích cara a jeho družiny západní špioni – poté byly přinuceny se registrovat jako „cizí agenti“. Aby i tomu nejprostšímu Ivanovi bylo nad slunce jasno, o koho se jedná a jaké nebezpečí pro ruskou společnost představuje.
V pořadu Svět ve 20 minutách ČRo Plus, v němž je uváděn výběr ze světového tisku, byl citován Moscow Times, jeden z mála nezávislých ruských deníků. Analogie titulků novin z přelomu dvacátých a třicátých let a těch dnešních jsou pozoruhodné. Titulky troubí do útoku a žádají „Zakažte to!“ Obviňování z nevlastenectví a dělení spisovatelů na ty, kteří jsou a nejsou naši. Pomlouvání a očerňování všeho cizího, co ovlivnila dekadentní a zlá cizí kultura. Píše se rok 1933 nebo 2014? Jsme na okraji doby, kdy se to stane znovu? Tak se ptá autor. A dlužno dodat, odpovídá si kladně. Ruský Kulturkampf je v plném proudu. V návrhu oficiálního dokumentu ministerstva kultury s názvem Základy státní kulturní politiky se objevila fráze „Rusko není Evropa“. V tom asi lze s ruským ministerstvem souhlasit, jinak ale stojí za připomenutí, kolik lidských životů to svého času stálo. Ať už pokud jde o zadupané talenty a zničené profesní a osobní životy nebo o léta v koncentrácích či přímo fyzické likvidace. Něco podobného jsme si zažili i u nás a nikde není psáno, že to bylo naposledy.
V neposlední řadě je na tapetě internet, protivník všech totalit. Jak pravil moudrý báťuška car, je to vynález CIA a patří Američanům. Vše jasné, nepřítel je označen. Účelem nemohlo být nic jiného než podrývat širou Rus v její spanilosti. Co na tom, že to je nesmysl. Důležité je, že se spoustě Rusů rozbliká v hlavě varovné světélko, když usednou k počítači. Podobné atavismy nezanikly, na to se zažraly až moc hluboko. Nehodným byl seznán i domácí a úspěšný vyhledávač Yandex, v Rusku oblíbenější než Google. Největší ruskou sociální síť VKontakte založil roku 2006 Pavel Durov. Ten byl donucen prodat svůj podíl podnikatelským strukturám oddaným Kremlu a opustil Rusko s tím, že návrat neplánuje. Rusko už přišlo s propracovaným návrhem, jak změnit internet v soustavu národních intranetů. Tyto sítě by se uzavřely do státních hranic. Jak to přesně vyjádřil ruský IT odborník Andrej Soldatov – balkanizace internetu.
A návrat starého dobrého ruského imperialismu, to je taková třešnička na dortu. Kterou si ovšem vychutná i široké okolí. Dnes je na řadě Ukrajina. Obecně také nic nové. Imperiální tlak Ruska směrem k teplým mořím a do Evropy je tu přinejmenším od Petra Velikého. Generální tajemníci převzali žezlo od carů a nyní ho přebírá president, v tom je asi jediná změna. Neměnnými konstantami zůstává brutalita propojená s úskočností a neuvěřitelná prolhanost ruské zahraniční politiky. Tváří tvář faktům jsou schopni tvrdit pravý opak a ani se u toho nezačervenat. Dokumentuje to stařičký vtip, kdy u červeného čtverečku je popisek – Prohlášení TASS: Toto kolečko je modré. Putinovi malí naujocksové rozdmýchávají krvavé nepokoje, jež je pak ruská armáda připravena pacifikovat. Přesně v duchu Vitalije Messnera, nejdříve carského, pak sovětského oficíra, jenž vypracoval v šedesátých letech koncepci rozvratných válek. Konfliktů, kde neplatí válečná pravidla, nejsou frontové linie, působí neoznačení vojáci, panuje chaos, nejistota, lži a polopravdy a ekonomický a politický nátlak.
A co na to zbytek světa, Evropy zvláště? Nic moc, a to ještě s akcentem na nic. Přijímají se bezzubé sankce, politici i podnikatelé se nechtějí probudit ze svého sladkého snu o pokojném světě. Pokud tak neučiní včas, taky je může probrat z mrákotného spánku ruský tank, harašící na příjezdové cestě k jejich rezidenci. Obama zírá na další krach své politiky, kolikátý už? Bývalý Putinův poradce a dnes nesmiřitelný kritik Andrej Ilarjonov tvrdí, že Putin má za to, že pro dosažení svých cílů má ještě tři roky, kdy bude v Bílém domě zoufale slabý president. Až pak nastoupí ve Washingtonu někdo jiný, hranice budou prostě posunuty. Pozoruhodná je fascinace Putinem extrémy zleva i zprava, oba dva na něj zírají v obdivném uhranutí.
Zajímavá je též pozice části německých elit bez ohledu na politické zabarvení. Jak píše Spiegel: „Němců s romantizujícím přístupem k Rusku je prostě přespříliš. Milují reálpolitiku, cítí nostalgii po sovětských časech a je jich tolik, až se experti v rozpacích ptají, jak se z Němců mohli stát tak rozhodní apologeti ruské expanze.“ Zčásti v tom je antiamerikanismus, zčásti i dlouhodobý až vášnivý německo-ruský vztah, oscilující střídavě mezi nenávistí a láskou. Prusko-ruské vztahy, ale i poměr nacistů a komunistů, přecházející mezi paktem Ribbentrop-Molotov, dělením Evropy a úzkou ekonomickou spoluprací na jedné straně a nemilosrdnou totální válkou na té druhé. Podceňovat dopad rusko-německých vztahů na dlouhodobý vývoj na kontinentě opravdu nelze.
Postoje z české kotliny mají naštěstí pro mezinárodní situaci marginální význam. Ani tady nenarazíme na nějaké překvapení. Bývalý president tančí v rytmu Kremlu, jako ostatně vždy. Nyní postrádá jakoukoli veřejnou funkci a tak si může dovolit větší otevřenost. Současný president se od něj až tak neliší. Vydal sice válečnickou výzvu, kterou nikdo soudný nemůže brát vážně, ale současně se ostře vyhranil proti jakýmkoli ekonomickým sankcím, tedy jedinému, co je schopno vážně zapůsobit. Premiér ve chvíli hrozícího válečného konfliktu zmateně hovoří o pracovních místech. Česko prý bude proti případným hospodářským sankcím hlasovat. Inu, černý pasažér v NATO, ale ve značné míře i v Evropské unii se nezapře. Ani náznak po užší spolupráci s Polskem, jež přebírá stále více vůdčí roli. Jako obvykle jsme vlastním přičiněním na okraji dění. Spojenců a přátel si nehledáme, proč taky.
Ruský civilizační model není popravdě řečeno dost životaschopný, zejména v dlouhodobé perspektivě a pod zatížením. Díky stoické ruské mentalitě je však schopen dosti dlouho přežívat. A tak se carství definitivně rozložilo pod tlakem první světové války. A sověty se rozpadly poté, co v žádném ohledu neobstály v soutěži se Západem. Porážka to byla tentokrát nejen vojenská (ve studené válce), ale v prvé řadě hospodářská. Zkrachoval především marx-leninský ekonomický model. Pokaždé tak stát a systém dokázaly svou totální neschopnost zajistit elementární podmínky pro přežití země i jednotlivců. Jen doba životnosti režimů se prudce zkracuje. Carové kralovali po staletí, přitom setrvalý úpadek se datuje od smrti Kateřiny Veliké (mimochodem rodem Němky). Komunismus vládl nějaké tři čtvrtě století. Uvidíme, jako životnost osvědčí Putinistán. A co s sebou stihne v mezičase strhnout.
Rusko, ruskou mentalitu zatěžují po věky dva symptomy, chtělo by se říci komplexy. Pocit méněcennosti, pramenící ze srovnání se Západem. A to už po staletí. A spasitelský syndrom, ona idea třetího Říma – po původním Římu a Byzanci přichází Moskva. A pravoslaví spasí veškeré křesťanstvo. Konfrontace se zamindrákovaným Mesiášem patří k tomu nejhoršímu, co může jednoho potkat. I tenhle pohled by stálo za to zahrnout do hodnocení mezinárodních vztahů. A bedlivě hlídat, cože se to v Mordoru vlastně zrovna děje.