Před rokem spatřil světlo světa nový model koronaviru, COVID-19, ve Wu-chanu. Anebo čínský virus, jak jej správně nazývá president Trump. Zdali můžeme za jeho zrod děkovat tradičním čínským hygienickým standardům na trzích se zvířaty (a nejen asi tam) či šlo-li o nechtěný produkt místní špičkově vybavené laboratoře (v rámci snah o vytvoření vakcíny proti HIV, jak se mnozí domnívají), to se už asi nikdy nedovíme. Pandemie si vybírá svou daň, vyvolává ale též hluboké spory. A jako vedlejší produkt odhaluje ve vší nahotě kvality českého vládnutí i státní správy.
Nástup epidemie na jaře přistihl českou státní správu i český stát – po anglicku řečeno – se staženými kalhotami. To by se ještě dalo odpustit. Od španělské chřipky před sto lety tu nic podobného nebylo. Vláda upadla do totálního chaosu, mikromanažeři na jejím čele selhávali na celé čáře. Připomeňme jen drobnost, přehazování nákupní doby pro seniory. Leccos by se, jak již řečeno, dalo prominouti. I to, že vláda nakázala nošení roušek (přesněji zakrývání nosu a úst), aniž by podobné prostředky dokázala zajistit. Když pak přilétla první, notně předražená dodávka z Číny, všichni si jistě vzpomenou na ono trapné „klanění se dvou králů“, premiéra a ministra vnitra. Jen president jim tam chyběl. Stojí za připomenutí, že když epidemie vypukla ve své vlasti, letěla i od nás pomoc do Říše středu. Bezplatná, samozřejmě. Co je ovšem neodpustitelné, že vláda ignorovala nabídku mnohých českých podniků, jež hbitě přestavěly výrobní linky a byly schopny dodat potřebné. Stejně jako nabídku mnoha akademických pracovišť, která ve chvíli, kdy zoufale chyběly testovací kapacity, pustila z hlavy vlastní práci a překopala své laboratoře. Aby mohla vyhodnocovat testy. Nulový zájem.
Pak přišlo léto, pochopitelné rozvolnění. Čas připravit se na možnou druhou vlnu, napadlo by někoho. Nikoli ovšem českou státní správu, český stát. Takže podzimní ataka je zachytila s kalhotami ve stejné pozici. To vše ještě umocněno podzimními volbami, kdy se premiér obával připustit obavy a případně aplikovat určitá omezení. Nic mu to nakonec nebylo platno. Na snahu činiti jakási opatření doplatil jeden ministr zdravotnictví, na papalášskou zpovykanost krátce nato i další. K tomu ještě něco. Proč by právě tento ministr měl býti lékařem, nikdo zatím nevysvětlil. Ministr zdravotnictví není ministrem lékařů, leč ministrem daňových poplatníků (či občanů), který se zabývá danou problematikou. Upřímně řečeno, doktorát medicíny představuje pro tuto funkci i v normálních časech spíše nevhodnou kvalifikaci, v časech krize jako je tato asi tu úplně nejhorší. Je to ryze politická funkce. A v současné situaci vyžaduje sladit pohled medicinský, ale i sociální a ekonomický. Všechny jsou důležité. Od dětského hematologa, ale ani od virologa něco podobného očekávati nelze.
Zmatenost státní správy u nás nikoho překvapit nemůže. Epidemiologická situace a s ní související přiškrcení veškerého života právem upoutá pozornost, lepší to ale není ani v jiných sférách. Připomeňme jen never ending story s opravami D1, sérii havárií na dráze (v civilizovaném světě něco nevídaného), elektronické dálniční známky, stavební řízení, a tak dále, a tak podobně. Ale i totální neschopnost efektivně využít tok dotací z Evropské unie. Že to jde, o tom nás přesvědčí letmý pohled třeba za severní hranici. Vraťme se ale k protiepidemickým opatřením. Ta provázejí celá hejna pochybností. Bylo nutno zavírat malé obchody, které opravdu k šíření epidemie moc přispěti nemohou? A likvidovat tak drobné živnostníky? Proč požadovat 15 m2 na zákazníka, když jinde (v Německu či Rakousku) stačí 10 m2, jinde zas (ve Francii) dokonce jen 8 m2? Zavírání škol je kapitola sama pro sebe, v té také silně vybočujeme. A proč hospody? Jak zaznělo druhdy z interview s Danuší Nerudovou, v příslušném výboru bylo tehdy řečeno: Když mají zavřené školy, lidé by těžko nesli, že hospody jsou otevřené… Přitom je známo, že choroba se ponejvíce šíří v zaměstnání a pak v rodinách. Ale zavřít zcela ekonomiku se příslušní činovníci obávali resp. rodiny zavřít nejde. Byť jistý chasník v červeném svetříku ruku v ruce s jedním plukovníkem ve výslužbě by snad i ty rodiny byli schopni zakázat…
Stálo by za to alespoň následně spočítat škody způsobené opatřeními proti covidu a porovnat je se škodami, jež lze přičíst na vrub přímo samotné infekci. Ve válce se tomu kulantně říká kolaterální škody a tam se jim prostě vyhnout nejde. Ale tohle proboha opravdu není válka. Kolik lidí, kteří si pracně a bez vnější pomoci celý život budovali samostatnou existenci, nyní nezaviněně zkrachuje? Kolik dívek či žen se dostalo opožděně na mamograf a zaplatí – opět ne z vlastního přičinění – cenu vysokou, ne-li tu nejvyšší? Kolik seniorů předčasně zemře jen díky tomu, že se strašně dlouho neuvidí se svými blízkými? Že se ocitli v naprosté izolaci jako nejhorší trestanci? A i přesto je stát nebyl schopen coby vysoce rizikovou skupinu, ochránit. Neschopnost vygenerovat funkční a jednoduchý systém podpory pro (státními opatřeními) postižené, namísto toho opět jen buzerace a sankce kvůli formálním nedostatkům.
Místo toho ministr a jeho melody boys (and girls) vymyslí jakéhosi psa, systém, jenž předpokládá zachování nouzového stavu na věčné časy a nikdy jinak. O tom, co je to vlastně za výtvor, se můžeme dozvědět třeba z článku na https://www.seznamzpravy.cz/clanek/proc-vlada-opet-pritvrzuje-odbornici-z-vyvoje-nevini-psa-ale-stenata-132765#dop_ab_variant=440100&dop_req_id=H7FDovFMujs-202012080710&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz. A pak se ministerští pokusí propašovat do zákona právo hygienika vyžádat si od mobilního operátora informace o pohybu občana. Jen tak, bez soudu. A další vpravdě diktátorská oprávnění. To už je policejní stát se vším všudy. Opravdu, ale opravdu se nelze diviti, že vládě a nakonec i státu naprostá většina občanů nedůvěřuje. Nemá skutečně proč. A tím pádem ani její opatření nejsou brána vážně. A to i v případě, kdy jsou naprosto správná a adekvátní.
Co ukázala epidemie ve světě? Kde kdekdo zkoušel vlastní strategii boje s ní. Mezinárodní struktury selhávají. Evropská unie se v této situaci projevila býti jaksi navíc, nadpočetná. To ale není samozřejmě chyba její, ale jejích členů. K jejich smůle. Mezinárodní zdravotní, WHO, je zjevně ovládaná Čínou, v jejím čele stojí navíc člověk, příslušník marxistické organizace, u něhož není jisté, není-li náhodou zločincem proti lidskosti. I toto by mělo vésti západní státy k zamyšlení a k vytváření vlastních funkčních struktur. Vzpomeňme na ideje Johna McCaina. Co však může býti pro leckoho zarážející, je že ač byla opatření jakákoli, ač byla zodpovědně dodržována (viz Německo) či naopak prošvejkována, vývoj je nakonec podobný. Budí to opravdu dojem, že jediný, kdo má nějakou strategii, je právě onen zlotřilý COVID. To není proboha nic proti rozumným opatřením, jež by bylo dobré aplikovat i při chřipkových a podobných epidemiích. Jen o tom, že větru, dešti ani přírodě neporučíme.
COVID přispěje k dalšímu rozštěpu společností. Podle stávajících, možná i nových linií. Jsou zde dva extrémy, vystrašení a odmítači. (A samozřejmě celé spektrum mezi tím.) Trochu by se to dalo bráti i podle pravo-levého dělení (to je ale opravdu silné zjednodušení). Vidět je to i na médiích, v českých poměrech můžeme jako reprezentanty ukázat časopisy Respekt a Reflex. Extrémy, ten i ten, jsou samozřejmě škodlivé (z toho ale tyto magazíny podezírati nelze). Důležitý je ale také fenomén strachu. Jak uvádí profesor Höschl, úzkost a deprese negativně ovlivňují obranyschopnost organismu. Svého času byli zkoumáni kardiologičtí pacienti na JIP. V krajních polohách tu najdeme ty nedodržující režim a ty vysloveně úzkostné. (Citováno zjednodušeně.) Výsledek byl proti očekávání, ohroženi na životě byli více ti vystrašení než ti neposlušní. Úzkost zde zabíjí více než nekázeň. I proto je třeba míti neustále na paměti, že nejhorší z pandemií je právě pandemie strachu. A počítat s tím, že ani vakcína nebude všespásným řešením (jak se nám někteří představitelé – a nejen u nás – snaží vsugerovat). I ta chřipková vakcína zabírá maximálně tak na 60 %. A také se zamyslet nad tím, jak moc k problémům (i těm následným) přispěla globalizace a zda by nestálo za to, více se spoléhat na vlastní síly a zdroje (v našem případě míněno ty evropské).
Pominuly morové rány, pominula španělská chřipka. Aniž by na tom lidé měli příliš velký či vůbec podstatný podíl. Pomine i čínský virus vulgo COVID-19. Asi i zde z velké části „z vlastního rozhodnutí“. Nadějí pro nás může býti i známá skutečnost, že čínské produkty neslynou přehnanou kvalitou ani životností. Naše státní správa však jen tak nepomine.