Což takhle zkusit nekrást

Tak trochu to vypadá, jakoby do poklidného chodu našeho státečku začal v posledních letech zasahovat nějaký diverzant. Skandál stíhá skandál, aféra aféru. Nic se ale nevyšetří, policisté i státní zástupci omluvně krčí rameny – nenašly se důkazy. Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze se začalo přezdívat zametačství, Mariánskému náměstí, kde sídlí pražský magistrát, náměstí Mafiánské. Jediné, co má nějaké výsledky, je (občas) práce novinářů. Státní mašinérie zůstává neochvějná, co činí, správně činí. (Pravda, v poslední době se i na tomto monolitu objevují – zaplať pánbů – trhliny. Zatím takové jaro nedělající vlaštovičky.) Celkový dojem je, že se jedná o problém posledních pár let. Jenže ty miny byly kladeny do základů státu již chvíli po převratu, jen to tehdy ve všeobecném budovatelském nadšení nikoho moc nezajímalo. Mnozí na ta léta vzpomínají jako na éru těch správných pravicových reforem, které byly ale časem zlovolně rozmělněny. Jak to bylo ale doopravdy?
Již garnitura vládnoucí v první polovině 90. let používala liberální a pravicovou rétoriku jen jako jakýsi módní háv, cudně halící bytostně socialistickou orientaci, tehdy velice nepopulární. Čest buď výjimkám, moc jich ale nebylo. Vzpomene si dnes někdo třeba na to, že deregulaci nájemného, a to v době, kdy s tím všichni počítali a věc byla snadno průchodná, zablokoval Václav Klaus osobně? Nehodný žáček železné lady pak nalezl následovníky, ti se už  ke svému socialistickému egu nestyděli hlásit otevřeně. Zvysoka kašlali na rozsudky Ústavního soudu, snad aby upevnili ten náš právní stát. Tento rádoby sociální přístup deregulaci pouze odsunul do méně vhodné doby. Díky němu máme co činit s hromadou žalob s nejasným koncem, včetně stání ve Štrasburku. A samozřejmě jako bonus moře naštvaných lidí, vyléčených z důvěry k vlastnímu státu.
Pohrdání právem bylo věrnou družkou ekonomické transformace a stalo se tak spolehlivou brzdou širší reformy, jež byla nezbytnou podmínkou skutečné společenské transformace. Dodnes nedotažené. Chceme-li hledat kořeny dnešního marasmu a pomalu i rozvalu státu, či přinejmenším státní správy, asi bychom se měli vrátit do těch pionýrských dob, symbolizovaných heslem „Více takových Kožených“, Junkem a Klausem bok po boku na fotbalové tribuně, Čermákem a Helbigy či Mackem a Knižním velkoobchodem. Tomu všemu vévodí lehké topné oleje, laskavě dozorované tehdejším ministerstvem financí i s náměstkem Klakem a jeho rodinou. Další následovali, čím dál tím větší chrapouni, tohle byli ale otci zakladatelé. První skandály dorazily již krátce po převratu, nicméně jejich aktéři záhy pochopili. že to chce vydržet prvních pár dnů. Pak zájem médií a veřejnosti opadne a jede se dál. Zde leží první disproporce se zavedenými demokraciemi, v nichž se za skandály platí, přinejmenším kariérou.
Nejcitlivější oblastí je vcelku logicky zdravotnictví. V této sféře se už po delší dobu nedostává peněz, jak tvrdí všichni zodpovědní. Samozřejmě nesmysl. Peněz do zdravotnictví teče poměrně dost, jen jde o to, kam pak vytékají. Každý znalý vám potvrdí, že pokud přijdete na pojišťovnu s tím, že si chcete zřídit ordinaci třeba takového psychiatra či neurologa (tedy na vybavení nenáročnou), máte hodně velký problém, možná až neřešitelný. Chcete-li ale vybudovat pracoviště, vyžadující zařízení v hodnotě desítek milionů korun (kupříkladu NMR), jde vše jak po másle. Dodavatelé mají prostě poskytovatele podchyceny. A tak dochází k tomu, že třeba transplantace jater provádí pět až šest pracovišť. Pětaosmdesát procent operací se ale realizuje v IKEM. Jinak řečeno, pakliže by toto bylo jediné pracoviště, nic by se nestalo, naopak by operovaní měli jistotu kvalitně provedené práce. Jenomže nemocní jsou pro rozhodující činitele až to poslední, co by je nějak zajímalo. Výsledkem je opakovaný problém lidí s roztroušenou sklerózou, pro které nejsou peníze na léčbu To už nastalo v neblahé éře ministra Ratha a svědčí o totální zhůvěřilosti (použijeme-li tento jemný termín). Máme-li holt prostředky na neuvěřitelně předražené nákupy, chybí pak na skutečné léčení vážně (a nikoli vlastní vinou) nemocných. Ti museli až hrozit žalobou, kdyby se ale složili na patřičnou provizi, jak je v kraji zvykem…
V posledních dnech byly přetřásány štědré odměny ve státní správě. Ovšem samozřejmě jen vyvoleným, dřoucím jak koně. Jedná se o rok, kdy měly být platy státní správy redukovány o 10 %. V globále byly, to jistě. Někomu ubyla třetina, jinému se naopak výplata přifoukla. Dělo-li by se tak na základě kvality práce, bylo by vše v pořádku. Tomu ale nevěří už snad ani malé děti. O snaze redukovat přebujelou administrativu ani slovo. Můžeme se spolehnout, že nás nečekají jiné reformy, než ty, které nám zvýšením daní, poplatků, apod. budou tahat jen peníze z kapes. … Nějaká Lafferova křivka je na ministerstvu financí zapovězeným tématem. A tak se občas daně zvyšují a zvyšují a vybírá se méně a méně. Třeba spotřební daň na paliva. Erár vyinkasuje méně a navíc ještě poškodí drobné podnikatele i občany jako celek (pokud nemají to štěstí a nebydlí kousek od hranic). Všichni to vědí, nikdo s tím nic nedělá. Tak trochu to celé připomíná poslední mejdan na Titaniku, k tomu se do rytmu radostně vlní dálnice na Ostravu. Mezitím se Česko stává nejdražším státem široko daleko. Ať se již jedná o ony pohonné hmoty, energie, telefony, spotřební zboží, a tak dále, až po to jídlo. Vysoká cena je pak „kompenzována“ – ve srovnání s oním okolím – výrazně nižší kvalitou.
Již vícekrát zaznělo, že euro nemůžeme zavést, dokud nebudou přeprány všechny koruny, co se vypařily během privatizace. Transformace přišla na cca 700 miliard, z toho ovšem nemalý podíl zahučel na udržování beznadějných firem při životě. Kdopak že to tehdy pod nejrůznějšími, vesměs quasisociálními záminkami, brzdil zákon o bankrotu? Až bude vypráno, nevraživost jako zázrakem povolí (ať to bude pak euro, severní euro nebo něco jiného). Vyskytl se i zajímavý názor: do výstavby mnohých z těch nesmyslných nových velkoobjektů, které pak trvale zdobí transparenty „office rooms for rent“ a které jen umocňují již existující převis nabídky nad poptávkou, jsou nalévány právě ony peníze. Že nesmyslně? To, že někdo umí krást, ještě zdaleka neznamená, že umí smysluplně investovat…
Zajímavý je pohled na osobnostní profily lidí, pohybujících se ať již ve vysoké či komunální politice a zejména „vývoj kvality“ těchto osob od převratu dodnes. Úroveň má trvale sestupný charakter a ono zhoršování (samozřejmě jde o subjektivní a zprůměrovaný pohled) má spíše zrychlující tendenci. Stojí za to, podívat se pokud možno s odstupem a nezaujatě, jak se od sebe liší lidé u moci před převratem a nyní. Asi by to dopadlo tristně. Podaří-li se nám oddělit se bezhlučně od Evropy a vplout do východního oceánu, i manýry se mohou vrátit na předchozí standard. Jenže kde vzít lepší lidi a nekrást? Bída politiků je českou konstantou již od Rakouska-Uherska. Zvenčí se to změnit nedá. Zevnitř je to práce na léta, pakliže se ale najde masová vůle. Po té zatím moc vidu ani slechu není. Osamělý muž na ztracené vartě Západu, Jan Kolár, v článku pro exilový časopis Sklizeň v roce 1956 napsal: Náš národ je hypertrofní žaludek. Hospodyně se staraly o spižírnu, muži byli na fotbalu. Jednalo se o ne-reakci na polské a maďarské rebelie. Jistě příkrý, nekorektní a asi i nespravedlivý odsudek. Stojí se nad ním ale i trochu zamyslet.
Mnohokrát bylo řečeno, že stávající vláda je nejslabší od listopadu. Těžko říci, je konfrontována s problémy a všeobecnou disgustací tak, jako žádná předtím. Její předchůdkyně by asi nedopadly lépe, nicméně nalézáme se nyní v hraniční situaci. Současná vláda i celá momentální politická garnitura na každý pád garantuje, že se nic nezmění a že rychlost pádu není schopna ani zmírnit. A existuje skutečně alternativní nabídka? Máme se tedy na co těšit. Jeden z posledních vtipů Renčínových bystře komentuje českou politickou scénu: „Ušli kus cesty. Od nebát se a nekrást přes bát se a krást až k nebát se a krást.“ Co dodat. Ovšemže představa, že by se námi honorovaní sami od sebe přestali obohacovat na cizí účet je vpravdě iluzorní. Mnohem zábavnější je zvyšovat daně.