Daniel Schueftan opravdu není korektnista. A není ani zbytečně zakřiknutý. Jak je citován v úvodu článku, pravil (o izraelské politické scéně): „Máme tři základní politické tábory – idioty na pravici, idioty na levici a pak Dana Schueftana“. Stojí však opravdu za to zopakovat pár nepopiratelných pravd, které v rozhovoru zazněly, ač autorkou byly snaživě zlehčovány.
Arabové jako celek – a to je pro každého korektnistu věru těžko stravitelné sousto – kolabují. Považují se, jak řečeno i v rozhovoru, za výkvět lidstva, nejsou ale ochotni pro to nic udělat. Srovnání s Číňany, daleko starší civilizací, padne jako ušité. Chanové jsou schopni tvrdé práce i odříkání a postupně se vracejí na svou historickou pozici. Arabské jaro, to je další oblíbený blud liberálních žurnalistů. Od začátku bylo jasné, že demokracie (a nevyřčené pozápadnění) tu nehrozí, jen to většina prostě nechtěla vidět. Dnes je arabský svět v chaosu, zmítán extrémisty. Prozatím se vraždění realizuje doma, jeho export – z našeho pohledu ovšem import – není nikterak vyloučen. Jakžtakž fungují zavedené arabské monarchie nebo země držené tvrdě na uzdě armádou jako Egypt. I pološílený diktátor typu Kaddáfího byl zjevně lepším řešením než je současná varianta.
Pokud se Hamásu či obecně muslimských teroristů týká, platí jedno: S lidmi, kteří nade vše milují smrt, nelze jednat jinak než silou. A to se vší brutalitou. Autorka neustále krouží okolo nebohých civilních obětí. Bezesporu nevinných. Zejména dětí. Ani jednou však od ní nezazní termín lidské štíty. Pro úplnost třeba dodejme, že velení Hamásu trůnilo hrdinně v bezpečí krytu pod nemocnicí Šífa. To, že Hamás usiluje o co největší počet civilních obětí, jež jsou jeho hlavní marketingovou zbraní, skoro by se chtělo říci vývozním artiklem, je neoddiskutovatelný fakt. To, že mu to velká část médií, hlavně evropských, slušně řečeno baští, je bohužel také nevyvratitelnou skutečností. Že teroristické úsilí Hamásu v míře nezanedbatelné financuje i Evropská unie (ale nejen ona), ani to liberální pracovníky s veřejným míněním nikterak nezneklidňuje. Vždyť dodávaný stavební materiál směřuje daleko více než na civilní stavby, pro které je zdánlivě dedikován, na budování tunelů, krytů a podobně.
Chování Hamásu k zahraničním zpravodajům v průběhu konfliktu také kupodivu nechává naše liberální ochránce svobod a míru v naprostém poklidu. Pokud by se třeba autorka rozhovoru chtěla o tom něco dozvědět, stačí ji stáhnout si komentář Gity Zbavitelové Palestinský Hamás a jeho metody boje z 28.8.14 na rádiu ČRo Plus. Zahraniční novináři, kteří o konfliktu psali v Gaze, si troufli teprve po svém odjezdu odhalovat, do jaké míry Hamás používal civilisty jako lidské štíty a jak přistupoval k zástupcům mezinárodních médií, kteří na to chtěli poukázat. Kdykoli zdokumentovali případy, že ozbrojenci odpalují rakety z blízkosti škol, mešit, nemocnic, hotelů a dalších civilních objektů nebo bojují v civilním či ženském oděvu, byli vyslýcháni a zastrašováni.
Řadě fotoreportérů Hamás zabavil nebo rozbil kamery a fotoaparáty, když zaznamenávali, co podle něho neměli. Nesměli natočit ani demonstraci proti Hamásu, kde ozbrojenci zastřelili nejméně 20 protestujících. Italská novinářka Gabriele Barbati třeba popsala, jak špatně odpálená raketa Hamásu zabila několik gazanských dětí. Oběti podobných nehod, jichž nebylo málo, pak Hamás připsal izraelským náletům. Mnoho reportérů přiznalo, že se o těchto věcech nezmínili, protože se báli o život. Samostatnou kapitolou, která vyvolává přinejmenším údiv, je počínání Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky v Gaze. Během první fáze konfliktu se třikrát našly rakety Hamásu uskladněné v jeho objektech. Přesto OSN v některých z nich ubytovala civilisty. Úřad nad nálezem pokaždé vyjádřil „znepokojení“, tím to však fakticky skončilo. Podobné informace jsou však i v našich médiích bílou vránou. Rozbíjejí pracně slepovanou goebbelsovskou „pravdu“ o izraelském teroru. Možná stojí za připomenutí i četné popravy bez soudu, které se odehrály v Gaze a také nikoho nevzrušily. Patří holt k místnímu koloritu.
Evropané už dnes nejsou spojenci Izraele. Spíše naopak. Proč by na jejich jemně řečeno kontraproduktivní návrhy měl Izrael bráti zřetel, je opravdu otázkou. I zde jsou Shueftanovy komentáře naprosto pregnantní. Ať již jde o degeneraci či dekadenci našeho kontinentu, použijeme-li silnější výrazy, představa, že mír – či svobodu – lze udržet bez užití síly, je zcela scestná. Evropu odsuzuje do role toho, kdo je závislý na ochotě někoho dalšího chránit jej, bude-li to nutné. Tím někým je samozřejmě Amerika, tu na oplátku taky nemůžeme ani cítit. Je to prostě přesně jako na onom v článku zmiňovaném tričku, „Zeptejte se Evropanů, jak řešit situaci na Blízkém východě a pak udělejte přesný opak“. Lépe to vyjádřit nejde. Pokud by si Židé brali z Evropanů příklad, vykazovali by vysloveně sebevražednou tendenci.
Všichni ti přecitlivělí ochránci nevinných ale hlavně nepřiznávají Izraeli právo na obranu. V rozhovoru to zaznělo několikrát explicitně. Co by měl Izrael a jeho vláda dělat, když na něj, na jeho civilisty, létají rakety? Sepsat protestní rezoluci nebo vyslovit třistapadesáté sedmé vážné varování? Násilníky odvrátí od jejich konání opět jen síla či její hrozba. Ta ale musí být nade vší pochyby věrohodná. Permanentní mnichovanství evropských liberálů představuje více než vážnou hrozbu stran evropské budoucnosti. Opravdovou perlu pak vyřkla, jak opět píše Gita Zbavitelová ve svém komentáři, tradičně protiizraelská vysoká komisařka OSN pro lidská práva Navi Pillay. Nepřímo odsoudila Izrael za to, že si za miliardy dolarů vybudoval lapač raket Železná klenba, jenž zachránil stovky životů. „Gazané takovou ochranu neměli,“ prohlásila vyčítavě. Na to, aby se optala Hamásu, proč věnoval miliony dolarů na zbrojení a budování útočných tunelů místo na ochranu civilistů, na to jí jaksi čas nevybyl.
A nakonec to nejpodstatnější, co snad v rozhovoru zaznělo – bez poznání minulosti nelze porozumět budoucnosti. A právě v české kotlině, kde s vehemencí nám vlastní usilovně opakujeme staré chyby, bychom si něco podobného měli připomínat denně. Za zdůraznění stojí také asi až moc pravdivé tvrzení, že kdyby dnes Hitler vedl svou válku, nejspíše by ji díky liberálním masmédiím v zemích svých protivníků musel vyhrát. Jim by pak obratem zakroutil krkem též, ale to by už bylo pro všechny pozdě. I to, že tazatelce nestál osud blízkovýchodních křesťanů, tedy převážně arabských, za sebemenší zmínku, je jistě také symptomatické. Vždyť co my máme s nimi společného, že. A oni jsou skutečně a naprosto fatálně ohroženi. Dnes jsou to oni. Pokud ovšem nežijí na územích kontrolovaných Izraelem.
A jen jako malou doušku lze uvést, že chce-li si někdo nezaujatě probrat civilizační ukotvení jednotlivých aktérů na Blízkém či Středním východě, stojí za to, projet si Izrael a pak zamířit do sousedství. Z prostředí ryze západní a kultivované země dorazí někam úplně jinam. A není to zdaleka a ani v první řadě jen o pořádku na veřejných prostranstvích. Tento protiklad již stihl zdomácnět i v městech západoevropských. Nakonec i v ryze českých Teplicích umisťuje radnice vícejazyčné nápisy skýtající užitečné informace, jako že odpadky se vhazují do odpadkových košů a tak podobně. Pro korektnistu je ovšem podobné porovnávání něčím zavánějícím po síře.
Daniel Schueftan by si zasloužil bystřejšího i méně korektnisticky deformovaného partnera. Je ale otázkou, zda časopis Respekt někým takovým disponuje. Anebo nějaké jiné médium. Buďme ale vděčni aspoň za to, že názory Daniela Schueftana byly u nás vůbec publikovány. Samozřejmostí něco takového rozhodně není.
Napsáno na základě reakce na rozhovor Silvie Lauder s Danielem Schueftanem – Respekt 35/14