Přední soudobý český politik, Miroslav Kalousek, současně ale jeden ze symbolů české parodie na kapitalismus, moudře poznamenal v televizní diskusi po protestech, jež se odehrály po posledním sametovém výročí, že každý má právo na nesouhlas. Rezolutně se ale ohradil proti systémové kritice, neb systém je – prý – naprosto v pořádku. Inu, logicky nevidí či nechce vidět rozdíl mezi demokraturou a demokracií. Rozdíl mezi nimi je, pokud bychom parafrázovali Jana Procházku a jeho Politiku pro každého (dodnes stojí za přečtení), asi takový jako rozdíl mezi vodou a vodkou. Demokratura naplňuje vnější, formální znaky demokracie, obsah spočívá ale někde jinde.
Svým způsobem představuje demokratura naplnění snu většiny politiků, zejména takových, co se namnožili v české kotlině. Pravda, volby jsou konány pravidelně, lze i vybírat, na věcech veřejných se ale máloco změní. Prototypem demokraturních voleb byly zdánlivě poslední svobodné volby před neskrývaným nástupem bolševiků, v roce 1946. Obecně platí, že lid je jednou za pár let připuštěn za plentu a pak jen zírá. (Samozřejmě, nechá-li si to líbit, v těchto končinách se ale odpor koncentruje převážně na vtipy po hospodách.) Geografickou vlastností demokratury je, že její intenzita i pravděpodobnost výskytu roste směrem na východ. Taková Rus je demokraturou par excelence, však to naši zdejší obdivovatelé náležitě – a bezesporu i s jistou dávkou závisti – oceňují. Věří, že soustavným úsilím sice nepředeženeme, ale aspoň skoro doženeme. Vezmeme-li posledních třiadvacet let a plíživou mutaci demokracie v demokraturu, mohou být považováni vcelku za realisty.
Demokracie ani demokratura neznamenají samy o sobě pořádek, ale ani prosperitu. Jak poznamenal Paul Johnson v Dějinách 20. století, demokracie není tak důležitá, je jen formou. Právní řád je však základem. A právě česká transformace byla těžce poznamenána oním příslovečným útěkem ekonomů před právníky a jejich vítězstvím. Přitom byli, pokud se týká skutečného vzdělání, o onu jednu příslovečnou lekci napřed. Mluvíme samozřejmě o tuzemských ekonomech. Národohospodáři, kteří se vrátili z exilu a nezřídka se mohli chlubit skvělými kariérami na renomovaných pracovištích, byli sice (většinou) vyslechnuti, prakticky vždy ale ignorováni. Jako obvykle jsme uměli všechno nejlépe, nějací cizáci nás nebudou poučovat. Nemálo místních expertů třímalo Hayekovu Cestu k nevolnictví asi tak jako nosili na své hrudi čínští revoluční gardisté knížku citátů předsedy Maa. O podstatě věci toho věděli zhruba stejně. (To samozřejmě není nic proti von Hayekovi!)
Výsledkem byla do značné míry zbastlená velká privatizace, zejména pokud se rozhodující etapy po volbách v dvaadevadesátém týká. Mladoboleslavskou Škodovku se Vrbovi ještě zachránit podařilo, dál už převládla jakási ekonomická xenofobie a slovutná česká cesta. Jak by asi vypadala výkonnost českého hospodářství, kdyby kromě posledního velkého tahouna v barvách VW fungovaly ještě plzeňská Škoda, ČKD, kopřivnická Tatrovka či Zetor? Zájem ze strany Siemense, ABB, Mercedesu či Johna Deerea tu byl. Symptomatické bylo i to, že naši tržní bojovníci ponechali banky de facto státními, naopak jejich skutečné privatizaci se úporně bránili. Tak zůstala eráru vlastně kontrola nad rádoby privatizovanou ekonomikou, ať už formou fondů či úvěrů. Bankovní socialismus se vyřádil do sytosti, účet – zřejmě nějakých sedm set miliard – zaplatil daňový poplatník. Jak už bývá jeho zvykem. Podstatné je, že většina páteřních podniků se ocitla v rozvalinách, hospodářství stojí nyní do značné míry na subdodavatelích automobilového průmyslu. Což samozřejmě vede k jeho vyšší zranitelnosti.
Nejhorší dopad vítězství nad právem bylo ale „zmasovění“ zlodějen. S ním ruku v ruce se roztančila korupce, která v této zemi vždy mívala domovské právo. To dosvědčují například relace britských ambasadorů z přelomu dvacátých a třicátých let, kteří přirovnávali zdejší poměry k jihoamerickým. Zájemce může sáhnout třeba ke Klimkovu Boji o Hrad, najde ale určitě i spoustu další literatury. To pochopitelně vedlo i k typicky východnímu prorůstání ekonomické sféry, státní správy a organizovaného zločinu. Zvlášť markantní to bylo na přelomu milénia. Teprve nyní se počínají některé případy (snad) skutečně řešit. Mezitím nemilosrdný čas zahladil nemálo důkazů a tak nejspíš zbude hlavně pachuť při pohledu do minula. Mnozí reprezentanti „české školy“ tak ukázali, že to mají daleko blíže do takového Kujbyševa či Palerma než například do Frankfurtu nebo Bostonu…
První kolo nakonec spíše prohráli (moc to ale nebolelo), nyní však počínají roztáčet další rundu, tentokrát na zahraničním poli. Od hesla „Zpátky do Evropy“ přecházíme pozvolna k permanentnímu uplivování si směrem k Bruselu. Již v této chvíli jsme se – dost možná definitivně – vydělili z evropského jádra. Stali jsme se potížisty, kteří mají plná ústa veta. Stále jim něco vadí, jen nedovedou pořádně říci co. Dokonalým protikladem jsou Poláci, kteří si jsou schopni definovat své národní zájmy a jít za nimi se vší důsledností. Už dnes jsou považování za regionální mocnost a podílí se na veškerém rozhodování, byť nejsou – zatím – součástí eurozóny. Nikdo ale nepochybuje o tom, že patří k tvrdému jádru a jsou bráni více než vážně. Nakonec důkazem toho, že není nezbytně nutné býti velkou zemí, je třeba takové Lucembursko. To má dnes prakticky větší vliv než Anglie. U nás pak můžeme jen čekat, kdy protievropskou rétoriku (a konání) vtipně doplní i ta protiatlantická, tedy fakticky protiamerická. Nejvyšší čas oprášit azbuku. A možná právě o tohle v reálu jde.
Česko právě završuje svou první dvacetiletku. Jak novodobá historie naznačuje, jedná se o doposud nepřekročený limit (i bolševická éra se dělila na dvě zjevně rozličná dvacetiletí). Současné lapsy jakoby naznačovaly, že ani nyní nemáme sil na delší vývojovou periodu. Kam stát sáhne, tam se to bortí. Sociální dávky, registr vozidel a teď přímá presidentská volba, pro další příklady netřeba choditi daleko. Právě volba hlavy státu, ač tato je zdánlivě jen formální osobností, může díky jistým českým specifikům sehrát neočekávanou roli. A prognózy jsou spíše traumatizující. Leckdo v zoufalství zkusí třeba hledat jako alternativu k jednomu z otců oposmlouvy či loajálnímu normalizačnímu soudruhovi družbu s Maory. Do toho zaznívá dštění síry z Hradu na rozvraceče, stále více tzv. demokratických politiků touží po onom příslovečném klidu na práci. Jen ti zaprodanci a samozvanci zatím chybí.
V pořadu Sbohem Československo byla citována obálka Respektu z dvaadevadesátého, pravící „Sami do Evropy nebo spolu na Balkán“. Dnes se to dá číst lecjaks. Postupné čištění – nejprve od Židů, pak od Němců, nakonec od Slováků – vytvořilo z Česka homogenní ostrov. Odmítáme si připustit, že by nás to jakkoli mohlo ochudit, s podezřením hledíme na okolní svět. K této mentalitě je ale dobré disponovat náležitým loďstvem, jinak to sklouzává do směšnosti. Před dvaceti lety jsme měli za to, že jsme se zbavili brzdící zátěže a můžeme snadněji vykročit k radostným zítřkům, obdivováni celým světem. Dnes začínáme hledět Slovákům na záda. A nejen jim.
Pojem entropie zavedl Rudolf Clausius v rámci klasické termodynamiky. Hodně zjednodušeně představuje entropie míru uspořádanosti či spíše neuspořádanosti systému. S tím, že přirozený je růst entropie, tedy neuspořádanost systému (vulgárně řečeno bordel). Z „entropického pohledu“ reprezentuje tak český stát ideální model, jehož chaos roste nade všechny myslitelné meze. Pohled daňové poplatníka, který to vše a draze platí a přál by si za své peníze alespoň minimální komfort, se však může značně lišit od nazírání fyzikálního puristy.