Tyto dvě skupiny se nyní do sebe zahryzly a pacient, tedy ten, kdo je na konci zdravotního řetězce a kdo to vše tak nějak odnese, se nestíhá divit. Pitoreskní debata, kterou naše veřejnoprávní naservírovala národu tuto neděli k obědu, byla vlastně symptomatická pro celý ten guláš. Tak se třeba ukázalo, že nikdo netuší, kolik je v českých špitálech vlastně lékařů. To, nakolik je strmý nárůst jejich počtu výsledkem „parcelace“ úvazků a nakolik jich doopravdy fyzicky přibylo (aniž by to ovšem nějak významně kvalitě zdravotnických služeb přispělo), ví snad jen Pánbů a ten to nepoví. Udělat v tomto galimatyáši pořádek by mohlo být prvním krokem ke srovnání se sousední cizinou a ke kvantifikaci potřebného stavu. Nikdo jiný než ministerstvo to neudělá, od Lékařského odborového klubu a jeho pobočky, lékařské komory, se to očekávat nedá. Také srovnání počtu a hustoty nemocnic a lůžek by mohlo ukázat na vcelku snadné úspory. Stojí ale o to vůbec někdo? Až legrační bylo pohazování miliardami v rezervách zdravotních pojišťoven. Nevíme-li pořádně, kolik peněz je vlastně v této chvíli disponibilních, těžko se dostaneme dál než k obecným proklamacím.
Symptomatické byly i osoby a obsazení zmíněné debaty. Ministr zdraví, jistě exemplárně slušný a ve své předchozí profesi lékaře a ředitele nemocnice určitě mimo jakoukoli pochybnost kvalitní člověk, se na svou současnou pozici a hlavně na politiku jako takovou bytostně nehodí. Navíc do diskuse přišel naprosto nepřipraven. Pravdou je, že na postu tohoto ministra by nejspíše uspěl řezník (míněno tím manažer-řezník). Jeho oponentem byl odborový komorář Milan Kubek, který nezapře své alter ego, Davida Ratha, herecky na něj ale zdaleka nemá. Tak trochu tu chyběl jeho ještě o něco nesympatičtější kumpán Engel, zatím odborář. Jejich zavilost a redukce požadavků jen a jen na ty prachy a jen a jen pro ně samotné je připravila o zbytky sympatií veřejnosti Teď již hrají o vše, což je na nich i patrné. Pokud se významná část lékařů v tichosti vrátí na své místa, která nakonec ještě ani neopustili, ztratí všechnu svou relevanci a přestanou být partnery či oponenty i pokud se přípravy reformy zdravotnictví týká. Pokud jimi kdy byli, chtělo by se dodat. A že uvažovaná reforma kvalitní oponenturu zoufale potřebuje, je více než nasnadě. Pro tuto dvojku však nyní platí doslova: čím hůř – tím líp. Nejlegračnější byl právě Kubek, když se nabízel jako zprostředkovatel dohody mezi odboráři (tedy doktoráři) a ministerstvem. Trochu to připomíná ony „nestranné“ rozhodce, které si mnozí nevědomky odsouhlasili při uzavírání úvěrových smluv s nebankovními společnostmi a pak se nestíhali divit. Jakoby nezúčastněně se v debatě tvářil předseda hejtmanů. Ten si ale spíše čechral peříčka do bitvy o vedení nejsilnější opoziční strany. Tak nějak přitom zapomněl, že podstatná část zdravotnictví je na zodpovědnosti krajů, většinu nemocničních doktorů tak přímo či nepřímo zaměstnávají kraje. Aktivní při řešení problému byly vyšší územně-správní celky, jak jsou oficiálně kraje nazývány, asi jako ministerstvo. Jenže ten problém je právě tak jejich jako ministerský…
Chrapounství doktorářů, kteří zavile odmítají, by se platy zvýšily kromě jim samým ještě někomu dalšímu, zejména pak sestrám, je skutečně odpudivé. Kromě úvah o redukci počtu nemocničních lékařů a nemocnic vůbec, což je důležité téma, je třeba se se vší vážností vrátit k dělbě práce. Čeští doktoři si skutečně uzurpují o hodně větší kus koláče, než je v civilizovaných zemích zvykem. Důvodem není obava o kvalitní provedení, ale ochrana vlastní důležitosti a nenahraditelnosti. Opravdu je nutné, aby takové zákroky, jako cévkování (zejména u žen, kde je to jednodušší) či s odpuštěním vybírání exkrementů z konečníku bylo vyhrazeno jen a jen lékařům? Třetím tématem, vedle racionalizace počtů a „přerozdělení pravomocí“ je bazální problém této společnosti, a sice korupce. Říznout do tohoto boláku by chtělo o hodně větší odvahu, než zatím lze pozorovat. Nejde jen o bezprostřední úplatky, ale všechny ty „odborné konference“ a podobná podujatí, kde se za odbornou tématiku maskuje nadstandardní dovolená a která tak rády financují především farmaceutické firmy. A to jsou hlavní hráči na poli zdravotnictví, bohužel nejen u nás. A pak je tu samozřejmě patologická politizace, kdy je v duchu bývalého režimu nezbytné, aby v čele i takové okresní nemocnice stál „prověřený soudruh“. Dalo by se to nazvat nomenklaturní obsese. Ta kupodivu v míře stejné potkává (takzvanou) levici jako (prý) pravici. Toto téma se s tím korupčním prolíná přímo fyziologicky.
Pohled na českou politickou garnituru ale moc nadějí na řešení těžkostí zdravotnictví neskýtá, spíše naopak. Mřít hromadně bez pomoci na nárožích asi od prvního března nebudeme, systémového řešení se ale také dočkáme jen stěží. Jenže – jak se druhdy říkávalo – problém je širší. Stát prostě jaksi nefunguje. Absolvovali jsme další dvacetiletku a systém se, jak začínají mnozí upozorňovat, poněkud vyčerpal. Podle strategické studie MPO, která je citována v posledním Respektu (Český moment Sputniku), „odráží rozsah korupce neschopnost státu realizovat základní funkce“. Podle této studie je Česko kvalitou silniční sítě (notně předražované) na 80. místě ze 139 sledovaných zemí. Pokud se důvěry v politickou reprezentaci týká, nachází se na místě 123., ve společnosti afrických diktatur. Fungování systému skutečně vidíme na silnicích, které když někdo spraví, tak ale tak, aby měl co nejdříve zase práci. Cestovateli pak stačí přejet třeba do sousedního Rakouska, a ejhle, cesty použitelné. Zřejmě tam vládnou zásadně jiné klimatické podmínky.
Za posledních sto let tady nic nevydrželo déle než plus minus dvacet let. Někdy to samozřejmě bylo pozitivní (1945 či 1989) většina změn byla ale k horšímu. Optimismem doba nepřetéká. Navíc, asi málokdo si na jaře 1938, na podzim 1947 či na jaře 1968 (ale naopak třeba v létě 1989) dovedl představit, co se bude dít za půl roku či za rok. Relevantní průzkum veřejného mínění se dotázal občanstva, jak že by jedním slovem charakterizovalo naši současnost. Odpověď byla jednoznačná – bordel. Tak si ten nevěstinec užijme, kdo ví, co nás čeká.