Druhá světová válka začala 1. září 1939 a skončila 2. září 1945. Velká vlastenecká válka se ovšem počítá až od 22. června 1941, ale jen do 9. května 1945. Právě rozdílné pojímání největšího vojenského konfliktu v západní civilizaci a v Rusku demonstruje nejen odlišné vnímání historie, ale i svým způsobem civilizační rozdělení mezi těmito dvěma kulturními a civilizačními okruhy. A hodně to vypovídá o Rusech a jejich svědomí.
Nejen Ralf Dahrendorf považuje druhou světovou válku za pokračování té první, jen s dvacetiletým příměřím. Dahrendorf, německý filosof a anglický lord, to celé ale trefně nazval druhou třicetiletou válkou v Evropě. Versailleská konference nezaložila mír, ale vytýčila cestu k další válce. Či pokračování války. Během těchto dvaceti let by se našla řada momentů, kdy byla šance přehodit výhybky dějin. Naposledy asi u příležitosti mnichovské konference. Ale i pak v létě 1939, kdy se formovaly koalice. Stalinovo rozhodnutí o spojenectví s nacistickým Německem představuje asi poslední hřebíček do rakve evropského míru. (Pomiňme teď český či československý pohled, kdy válka byla existenčně žádoucí…) I tak by bezesporu k válce došlo, ale asi trochu později a s jinak rozestavenými figurami. To, co je v těchto souvislostech nesmírně zajímavé, jsou velice specifické rusko-německé (či sovětsko-německé) vztahy.
Ty mají ostatně hluboké kořeny. V sedmileté válce, po níž se Prusko etablovalo jako plnohodnotná evropská velmoc, stály proti sobě Rusko a Prusko. Friedrich Veliký sice zaznamenal ve válce řadu skvělých vítězství, pak ovšem se po prohrané bitvě s rusko-rakouskými vojsky u Kunersdorfu ocitlo Prusko na hraně naprosté katastrofy. Zachránila jej smrt carevny Alžběty Petrovny, jejíž nástupce, Petr III. (manžel německé princezny Kateřiny, posléze Veliké), byl germanofil. Z protipruské koalice vystoupil a uzavřel s Pruskem separátní mír. Po většinu 19. století byly prusko-ruské vztahy přátelské, což ostatně velice pomohlo Bismarckovi, když ruský car nepřipustil, aby mu Rakousko v roce 1870 vpadlo do zad a revanšovalo se tak za šestašedesátý. Bismarck nakonec uzavřel s Ruskem tzv. zajišťovací smlouvu, jež – spolu s dobrými vztahy s Anglií – plně kryla Německu záda. Vilém II. ve své nezměrné hlouposti nejprve Bismarcka propustil a pak oba tyto svazky postupně demontoval. Cesta k Velké válce (a zničení císařství) byla otevřena.
V této válce stály německá a ruská říše proti sobě. Válka obě říše zničila, obě se ocitly na okraji mezinárodní scény. Na pozadí konference v Rapallu v roce 1922 zde byla podepsána smlouva mezi sovětským Ruskem a výmarským Německem, jíž oba dva tehdejší parvenuové tak nějak vytřeli zrak nedávným vítězům. Od té doby probíhala úzká sovětsko-německá spolupráce, mimo jiné a možná zejména na vojenské bázi. Německo mělo tehdy zakázanou řadu zbrojních a vojenských segmentů, zkoušelo je tedy úspěšně v širých ruských stepích. A Rusové se zase dostali k technologiím, pro ně jinak nedosažitelným. To trvalo až do třiatřicátého, pak se z bývalých spojenců stali úhlavní nepřátelé. Vydrželo jim to celých šest let.
V létě v devětatřicátém, po obligátním utajeném oťukávání, přilétl k překvapení celého světa do Kremlu Joachim von Ribbentrop, dříve obchodník s vínem, nyní Hitlerův zahraniční ministr. A byl uzavřen pakt o neútočení. Kdyby šlo jen o něj, dalo by se Rusům asi sotva co vyčítati. Pokus o zajištění klidu a bezpečnosti, aspoň na pár let. Jak se o to třeba pokusili před tím Poláci. Jenže tento pakt měl tajný dodatek, protokol, jenž z něj činil vysloveně spojeneckou smlouvu. Rozdělil mocenské sféry a odstartoval opětovnou rozsáhlou hospodářskou spolupráci. Prvně ovšem kodifikoval čtvrté dělení Polska, jasně se tedy SSSR postavil do role agresora a spojence třetí říše. Stalin ovšem vychytralostí předčil svého hnědého souputníka a se vstupem do války si počkal až na 17. září. Tehdy vpadl zoufale se bránícím Polákům do zad. Současně tak znemožnil poslední polskou strategii, udržet se ve východních bažinatých oblastech, tou dobou již těžko prostupných pro tanky a čekat na ofenzívu na západě. Stejně by se nedočkali.
Rusové brutálně anektovali východní třetinu Polska a rozjeli tam standardní bolševický teror. Jehož vyvrcholením byly masakry v Katyni. Dále pak během roku ovládli a anektovali pobaltské státy, odkud odvlekli elity na Sibiř (pokud je ovšem rychle nevyvraždili) a importovali tam ruské obyvatelstvo. Lze vyčítat Pobalťanům jejich počáteční vstřícnost k německým okupantům? (V téhle souvislosti by stálo za to, zamyslet se nad legalitou pobytu nynějších velkých ruských menšin v pobaltských státech, jež do značné míry vytvářejí permanentní pátou kolonu. Toto nelze vztahovat na ty Rusy, kteří tam žili před čtyřicátým rokem, ale na přišedší po sovětském vpádu. Ti by se, kdybychom opravdu hleděli na právo, měli stáhnout zpět na širou Rus. To se ale bohužel nestane.) Zuby si Stalinova soldateska překvapivě vylámala na Finsku, Finové jsou hodni nezměrného obdivu, maršála Mannerheima nevyjímaje. I za jejich postoj po druhé světové válce. Ke škodě všech už západní mocnosti nebyly schopny vstoupit do války se Sověty. Ani po 17. září, ani po napadení Finska.
Mezitím se rozvíjela do nebývalé šíře sovětsko-německá spolupráce. Do Německa se valily suroviny, bez nichž by Říše jen sotva byla mocna vésti válku. Stalin bez skrupulí vydával Hitlerovi německé komunisty, a to i Židy (viz třeba vzpomínky Margarete Buber-Neumann). Čile spolupracovaly tajné služby. Známa je společná vojenská přehlídka pod hákovým křížem a srpem s kladivem. A dělila se Evropa, Rusko do své zóny pak navíc zařadilo třeba Litvu, vynutilo si na Rumunsku odstoupení Moldávie a černovické oblasti. K ruské rozpínavosti přispěla zřejmě i návštěva Molotova v Berlíně. Ten zde shodou okolností zažil první britský nálet, což v něm asi vzbudilo pocit, že Německo není až tak silné. A ruská rozpínavost vzbuzovala rostoucí nelibost u Hitlera. A tak se počal připravovat plán Barbarossa, plán vpádu do Ruska. Věru věrolomný akt, takto napadnout blízkého spojence.
A rázem tu z milostné idylky je bratrovražedný boj. 22. června 1941 vtrhly bez vyhlášení války na sovětské území milionové německé armády. Příliš se o tom nehovoří, ale Rudá armáda byla v té době papírově nejsilnější armádou na světě. V řadě zbraní měla nad Němci a jejich spojenci i převahu. V krátké době utrpěla ale neuvěřitelné ztráty, fronta se zhroutila. (Za zmínku stojí i teze hlásaná Viktorem Suvorovem (vlastním jménem Vladimír Rezun) v knihách Poslední republika či Den „M“ o tom, že Hitler vlastně jen předešel Stalinův vpád opačným směrem.) Kdyby Hitler nebyl ideologický zabedněnec, mohl využít nenávisti Ukrajinců (jak to prosazoval např. Alfred Rosenberg) i dalších k všemu sovětskému. Jaký by ovšem byl třeba náš další osud, o tom raději nespekulujme. Velice zdařilé Dějiny Ruska, vydané kdysi NLN, popisuji německo-sovětskou válku coby střetnutí dvou totálních diletantů, kde nakonec dost možná rozhodlo to, že Stalin se do vedení války svým generálům vměšoval méně než Hitler. Bez zajímavosti není, že i přes neuvěřitelně brutální válku zůstávalo v německé armádě řada těch, kteří tíhli daleko více na Východ než na Západ. Kupříkladu atentátník na Hitlera, Klaus Schenk von Stauffenberg, též patřil k těm, kdo proponovali separátní mír na Východě a pokračování války na Západě… O tom se ale jaksi mlčí.
O úporné ruské snaze odlišit rudé od hnědého svědčí i neustálé omílání termínu „němečtí fašisté“. Konec konců, ujal se i u nás. Nejednalo se o žádné fašisty, ale nacisty. A ti se podobají komunistům jako vejce vejci. Zejména svým morálním ustrojením. Rusové se též snaží datovat válku až od 22. červa 1941. Do té doby to byla, řečeno komunistickým žargonem, válka imperialistů s imperialisty. (Jak i naši komunisté tenkráte zdůrazňovali německého dělníka dočasně oblečeného do uniformy…) Především ale je třeba počítati i do budoucna s tím, že síly zla se nakonec dovedou překvapivě spojit. Nechat se tímto zaskočit, to by bylo po paktu Molotov – Ribbentrop více než trestuhodné.