Peroutka vydával za první republiky Přítomnost, časopis, který se dá číst dodnes. (Mimochodem, už na něm lze demonstrovat, že se v Česku neuživí ani jeden „myslící“ časopis, sponzorovat ho musel TGM ze svých fondů. Žádná změna od té doby.) Válku strávil v koncentráku, dokázal odolat nabídkám nacistů. Po válce se stal opět předním novinářem, po únoru prchal na Západ a jak již řečeno byl u zrodu Svobodné Evropy. Byl vždy součástí hradního křídla, po Masarykovi ho podědil Beneš. Svůj „hradní sentiment“ nikdy neztratil. Zůstal benešovcem a tak mu až do konce chyběl potřebný odstup, což mu znemožňovalo hodnotit objektivně některé zásadní historické momenty. Krásně se to projevilo třeba na jeho komentáři z roku 1954 k výročí únorového puče, který nedávno odvysílal nástupce Svobodné Evropy – Český rozhlas 6. Celý text byl bolestínský až uplakaný, zoufale se snažil dokazovat, že vše bylo dáno již předem. Žádné chyby nechtěl hledat v konání tzv. demokratických politiků a hlavně ne u zbožňovaného Beneše. Výsledek byl pochopitelně tristní.
Tigrid, vlastním jménem Schönfeld, byl o generaci mladší (a asi taky chytřejší). Dvakrát si útěkem z Československa zachránil nejspíše život. Za války působil v českém vyslání BBC, pod vlivem Msgr. Šrámka konvertoval ke katolicismu. Po válce byl šéfredaktorem Obzorů, kde neváhal vystupovat z jasně antikomunistických pozic (co třeba Peroutkovi bylo bytostně cizí). Ale také se, ač původem Žid, stavěl velice kriticky k pronásledování Němců. Jeho časopis Svědectví, vydávaný v Paříži, pak byl – přinejmenším v intelektuálním smyslu – vlajkovou lodí české emigrace i opozice. Také byl považován komunisty za nepřítele číslo jedna. Po listopadovém převratu pomáhal Havlovi a nakonec skončil – opět za lidovce – jako ministr kultury. Břitký intelekt si uchoval až do konce. K nedávné minulosti si na rozdíl od Peroutky držel velice kritický odstup, patrné je to třeba v brilantním dílku Kapesní průvodce inteligentní ženy po jejím osudu. Jeho popis totální absence sebereflexe u Beneše a jeho stínu Drtiny, kdy oba na jednu strany téměř adorovali svůj kapitulantský postup v době mnichovské krize a na druhou pak nekompromisně odsoudili Háchu za jeho kapitulaci, pro kterou oni sami vybudovali pevný základ, hovoří za vše.
Hlavní rozdíl mezi pohledy obou osobností lze tak spatřovat třeba i ve vidění Beneše. Tehdejší president v tom samozřejmě nebyl sám. Ona skupina takřečených předúnorových demokratických politiků představovala společenství, jež by snad bylo schopno jakž takž řídit zemi v dobách pohodových, ve chvílích krize se jejich neschopnost projevila ve vší nahotě. To je spojovalo i s politickou garniturou první republiky. Ta nejprve tristně selhávala při pokusech hledat východisko z hospodářské deprese, poté zcela rezignovala v září 1938. Zajímavé je, že jak v období před a po Mnichovu, tak i během února v osmačtyřicátém s odzbrojující lehkostí přenesla odpovědnost na presidenta, ústava neústava. Ten se jí – opět v příkrém rozporu s konstitucí – chopil. V obou případech pak byl schopen dospět k jedinému, k bezpodmínečné kapitulaci. A celý národ si pak chutě poplakal, jak jsme v tom zase zůstali sami a jal se ruče pěstovat kapitulantství, notně okořeněné švejkováním.
Ta třetirepubliková parta byla ještě o poznání horší, o čemž se mimo jiné přesvědčili i Američani, když soustředili špičky poúnorové emigrace v Německu a pokoušeli se z tohoto souručenství něco vykřesat. Záhy to vzdali, s tímto materiálem se nedalo opravdu nic dělat. Onen kvalitativní pád dolů byl zapříčiněn jednak cíleným nacistickým terorem, když byla zlikvidována spousta kvalitních jedinců, ať již z politiky, armády či občanské společnosti, kteří by se mohli v politickém i obecně společenském životě úspěšně angažovat. Vzpomeňme jen snad na největší naději české politiky, mladého Rašína. Připomeňme si ale i to, jak je popisováno v literatuře, kdy komunističtí vězni, „zaměstnaní“ v nacistických lágrech v kancelářích, dovedně chránili své lidi a místo nich přesměrovávali k likvidaci své potenciální poválečné odpůrce. Kvalitativní pokles byl v nezanedbatelné míře způsoben i „personální politikou“ samotného Beneše, když neváhal odkopnout i některé své nejbližší spolupracovníky, pokud hrozilo, že mu budou překážet ve sbližování s bolševiky a velkým východním bratrem. Za zmínku stojí Feierabend, Moravec, Liška, Ingr, nakonec v osmačtyřicátém i jeho stín – Prokop Drtina. Ač stále ještě presidentem, za aspoň pokus o pomoc mu nestál. Inu, Edvard Beneš holdoval vědecké politice a ta se s nějakými lidskými ohledy nepárá. Nakonec i tím umetl řečený president – budovatel cestu k hladkému průběhu února.
O tom, jak byla česká demokracie i svoboda vratká, již byly popsány stohy papíru. Dokladem je druhá republika či dění před i po únoru. Dnes nám, pravda, nějaký protidemokratický převrat či snad cizí okupace nehrozí ani náhodou. Tvrdit totéž o zítřku může jen nekritický optimista. Liberální demokracie je u nás usazena stejně pevně jako před druhou válkou. V případě ohrožení bychom se asi nestíhali divit. Příznačné pro současný stav bylo vyjádření Václava Klause k probíhajícímu soudu s protagonistou Věcí veřejných. Ano, je to reality show v přímém přenosu. Těžko tvrdit, že ohrožuje politiku v této zemi, spíše ji bez příkras popisuje. President s lehkostí sobě vlastní pominul svůj podíl na této ostudě, v tom je skutečně důstojným nástupcem Benešovým. Vždyť působil a působí jako protektor této strany, která je spíše podnikatelským projektem na exploataci politiky. Osobně udržel jejího nejostudnějšího reprezentanta na školství. Nakonec, Klausovy výtky proti soudu jsou stejného rodu jako hysterická kritika Benešova cílená na Háchu, jemuž de facto vyčítal své vlastní selhání. Osobnost premiéra pak nejlépe dokumentuje jeho neschopnost oponovat presidentovi (a tudíž v konečném důsledku i nevykonávat reálně svoji funkci). Ostatní protagonisté politické scény, včetně jediného aristokrata (tělem i duší) tomu trpně přihlížejí a tím berou i na sebe svůj díl odpovědnosti. Stojí za to dodat, že třeba v putinovském Rusku by si podobný proces vskutku nebylo možno představit. Pro někoho docela lákavá představa.
Průzkumy veřejného mínění dokládají, že vláda silné ruky by se potkávala s většinovou podporou obyvatelstva. Majorita by bez větších protestů vyměnila svobodu za pořádek (reálné by bylo pozbytí svobody, pořádek by byl nejspíše iluzorní), stejně jako kdysi bylo vyměněno prvorozenství za mísu čočovice. K tomu se objevují se nečitelné osobnosti, mlžící o manažerské politice (těžko by mohlo jít o něco jiného než o eufemismus pro diktaturu – politika a podnikání jsou v mnoha rysech protikladné). To vše v kulisách demontáže naší reálné příslušnosti k Evropské unii a tedy i k Evropě jako takové. Tu zahájil premiér pod přímým dohledem presidenta. Jeho kamarádství s anglickým kolegou by bylo dojemné, kdyby nebylo směšné. Možná by si občas mohl Petr Nečas přečíst statistiky o zahraničním obchodě. Geopoliticky by určitě Česku bylo lépe jako ostrůvku v Irském moři, bohužel jsme ale vklíněni do prostoru mezi Německem a Ruskem. Na druhou stranu si ale můžeme, jako již tolikrát, říci, že jsme ti nejchytřejší a všici kol nás jsou než hloupými burany.
Výročí vítězného února a nacistické okupace, příznačně ležící vedle sebe, by mohly posloužit k zamyšlení. Životy dvou velkých novinářů by k takovému přemýšlení mohly sloužit za pomůcku. Hlavně je ale třeba míti neustále na zřeteli, že zásadní zlomy si člověk obvykle uvědomí až post festum. Ve chvílích, kdy vše začíná neodvratně směřovat osudovým směrem, se znervózňuje relativně málokdo. Éra veksláckého kapitalismu nejspíše končí, co bude následovat a zda to bude posun k lepšímu, nad tím ční zatím stále mohutný otazník.