Je smutnou ironií, že řecký rozpočet býval v pořádku snad jen za vlády plukovníků. (V tom tedy analogie s námi hledat nelze.) Vojenská diktatura stanovila pevné ceny u řady zboží a například úspěšně podpořila rozvoj cestovního ruchu, když bránila předražování služeb. S odstupem času dnes již komické podobnosti s naším bývalým režimem lze třeba nalézt v boji proti dlouhým vlasům u chlapců a minisukním u děvčat. Vnitřní problémy se nakonec řecká junta pokusila řešit obdobně jako o pár let později junta argentinská, která obsadila britské Falklandy a pokusila se svézt na vlně vzedmutého nacionalismu. Výsledky byly též obdobné. Řecký generál Ioannidis, který se ujal skutečné moci, svrhl pod heslem enosis kyperského presidenta Makaria a pokusil se Kypr připojit k Řecku. Tím narušil velice křehkou rovnováhu, fungující od počátku šedesátých let a vyprovokoval tureckou invazi. Doposud trvající turecká okupace části Kypru je tak dítkem řeckých vojenských vládců, kteří svůj neúspěch ostatně dlouho nepřečkali. Nic nového pod sluncem, přehnaně sebevědomý řecký pokus dobýt Ankaru začátkem dvacátých let století minulého vedl k brutálnímu vyhnání Řeků z Malé Asie, dílem ovšem i k jejich podstatně brutálnějšímu vyvraždění.
Řecko bylo možná příliš rychle přijato do Evropských společenství a následně pak Evropské unie. Hlavní důvody byly dva a byly zcela logické. Svět i Evropa byly bipolárně rozděleny a bylo třeba zabránit případnému sklouznutí mimo západní blok. Tím druhým pak byla ochrana křehké demokracie či spíše toho, co bylo za demokracii považováno. V reálu se ovšem jednalo o střídavou vládu dvou rodinných klanů, z nichž jeden, Papandreův, se hlásí k levici a tváří panhelénsky socialisticky, ten druhý, Karamanlisův, se staví pravicově a kryje nálepkou Nové demokracie. Rukou společnou a nerozdílnou pak oba klany zadlužovaly Řecko a dosahovaly mistrovství v kreativním (někdo obhroublejší by mohl říci podvodném) účetnictví. Korupce směrem nahoru i dolů se stala nosným pilířem státu. To vše doprovázelo mohutné a neefektivní čerpání evropských (tedy hlavně německých) peněz, které se v zájmu mocenských garnitur zvesela projedly a v konečném důsledku prošustrovaly. Jako by nám to něco připomínalo, že… Ale to se přece dělo dole na Balkáně, naše středoevropská kultura je úplně, ale úplně jiná.
Řecko každopádně dospělo po pětatřiceti letech svobody (míněno v neoliberálně-balkánském smyslu) k astronomickému dluhu a neschopnosti financovat nefunkční stát. Ministr školství jmenující každého školního ředitele, zdravotní sestry přísahající ministru zdravotnictví jsou ty spíše komické aspekty. Nekontrolovaná přezaměstnanost ve veřejném sektoru a neplacení daní tím soukromým (což by se asi v této souvislosti dalo celkem chápat) pak představují ty skutečně dopadající. Odchod do důchodu v těch opravdu nejlepších letech je pak jen takovou třešničkou na dortu.
Stojí za to vrátit se k některým komentářům ČRo 6 z programu Názory a argumenty v posledních dnech. Zmiňme jen ty z pera Rudolfa Kučery, Lídy Rakušanové či Jana Vávry. Zaznívají naléhavě právě v souvislosti s listopadovým výročím i našimi světlými dnešky. Trefně stanovují diagnózu, tu naši i tu řeckou. Titulek komentáře Lídy Rakušanové Vytunelované výročí hovoří sám za sebe. Mocní našeho malého světa však mohou nadále v klidu spát, poslechovost následovníka české Svobodné Evropy je silně limitována, především zájmem o věci veřejné a inteligencí posluchačů. A to jsou opravdu minoritní žánry.
Rudolf Kučera v komentáři Česko a Řecko poukazuje na řadu společných aspektů i analogií našich i řeckých. Jak říká, v základu krize jsou dlouholeté struktury korupce a klientelismu, které si udržují vliv, ať je u moci pravicová nebo levicová vláda. Jeden řecký politolog tvrdí, že v Řecku tyto politicko-podnikatelské struktury přesahují běžný pojem korupce. Jde totiž o všeobjímající prostředí, kulturu spoluviníků, vzájemného se krytí, vzájemného poskytování služeb. Téměř nikdo, kdo byl důvodně podezřelý z korupce a nezákonného obohacování, nebyl usvědčen a odsouzen.
Jan Vávra ve svém komentáři Meze české ukřivděnosti trefil hřebíček na hlavičku. Mimoděk tak akcentoval další, co máme my a Řekové společného. Jsme hrozně ublížení, když se s námi Unie nesolidarizuje tak, jak bychom si představovali. Třeba v otázce kanadských víz, jak si zaplakal i čacký ministr vnitra.. Jenže my jsme si za dobu svého účinkování ve sjednocující se Evropě mezitím získali nálepku notorických potížistů. Jestli by nestálo za to nahradit heslo na presidentské standartě „Pravda (z)vítězí“ výstižnějším jiráskovským „Proti všem“. Požadování naprosto nesmyslné výjimky při schvalování Lisabonské smlouvy je nejmarkantnější, naše postoje v ekonomických otázkách, například ve věci bankovního dohledu či daně jsou možná ještě důležitější. Rozdělovat si evropské peníze nám potíže nečiní, když se ale po nás něco chce, je to horší. S NATO je to občas podobné, nápad spojit schvalování zahraničních misí s poplatky u doktorů může vzniknout snad jen v Česku. Nějak zapomínáme, že na rozdíl od Varšavské smlouvy či RVHP nás do Evropské unie ani Severoatlantické aliance nikdo netlačil, právě naopak.
Vávra svůj komentář končí slovy: „Bude lepší, pokud do budoucna za nás v ještě větším měřítku převezme odpovědnost celé evropské společenství. Uchrání nás tak paradoxně před neblahými důsledky našich vlastních rozhodnutí.“ I tento závěr by mohl v míře stejné platit pro Řecko. Máme tak aspoň s kým oslavovat. Nakonec i diagnózu máme společnou. Jen si uvědomit, že ta nespočívá v dluzích, ale v něčem podstatně horším. A tahle diagnóza je také daleko hůře kurýrovatelná, pokud se k nějaké léčbě kdy rozhoupeme.