Nacismus a komunismus jsou dvojčata. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, jak by řeklo lidové úsloví. Praxe obou systémů je stejná či podobná, koncentráky tady i tam. Mezi stoupenci obou těchto zrůdných učení není žádného rozdílu. A také nezřídka přebíhají ze strany na stranu. Viz třeba berlínské SA před nocí dlouhých nožů. Podstatný podíl tam tvořili členové bývalých komunistických bojůvek. Dalo by se říci rudých SA. Proč je ale pohled současného mainstreamu na tato dvě téměř totožná hnutí tak rozdílný?
Kořeny zla jsou zaklety v marxismu. Je to v konečném důsledku učení o nenávistí, odmítnutí víry a snaha o její nahrazení „něčím lepším“. Jako první přišli komunisté. Uljanov, zvaný Lenin, důkladně vykoupal Rusko v krvi. Masové vraždění, dokonce „plánovité“, realizované Čekou, začalo za něj. Stejně jako koncentráky. Dzugašvili, přezdívaný Stalin, rozvinul dílo svého předchůdce. Pak přišli nacisté. Stejná práce, díky vyspělému, organizovanému Německu ale daleko efektivnější, než byla možná v barbarském Rusku. Hitler ještě někdy v roce 1937 měl prohlásit, že mezi marxismem a nacismem v podstatě není rozporu. Měl naprostou pravdu, nahraďme třídu národem a jsme doma. Zdálo by se tedy, že po postupné porážce obou totalit (1945 resp. 1989) by oba tyto směry měly býti stejně odporné a nepřijatelné. Pravý opak je však pravdou. Je to dáno plíživým vítězstvím nové levice. Ta vznikla někdy okolo roku 1960, v roce 1968 podnikla revoltu a byla poražena. Pak však zahájila dlouhý pochod institucemi a postupně je ovládla. Nyní udává tón v médiích, v akademickém světě a pohříchu také v politice i státní správě. Krásnou ukázkou je Evropská unie. Aparát Evropské komise před takovými patnácti, dvaceti lety a dnes, to jsou dva světy. A tak zatímco je-li něco podezíráno z nacistických či fašistických kořenů (přitom nacismus a fašismus jsou dvě naprosto různé věci), je to fuj, nebavíme se s tím a když už to nemůžeme zavřít, tak to aspoň vytlačíme na samý okraj. V případě zcela evidentních komunistických kořenů je to však úplně jinak. Nová levice totiž přímo navazuje na bolševiky, jen jinými prostředky.
Italské volby ovládl pravicový blok, jehož nejsilnější komponentou jsou Bratři Itálie. V předposledním čísle Respektu vyšel článek Tomáše Lindnera Sestra Itálie. O předsedkyni této strany a pravděpodobné příští italské premiérce Giorgii Meloni. Nesmírně zajímavé, silné a autentické osobnosti. A prý že do čela třetí nejsilnější země Evropy se chystá radikální pravice. Stále se tu pokouší „vyčenichat“ onu fašistickou linku. Co k tomu dodat? Giorgia Meloni je vrcholně seriózní političkou. Skutečně je pravicová a autenticky konzervativní. Což při současné rozplizlosti dnešní pravice (pokud ji tak lze ještě vůbec nazývati) může někomu z opačného břehu připadat jako radikální. Ta rozplizlost je krásně vidět na soudobé německé křesťanské demokracii, kdysi to důvěryhodné konzervativní straně. Na její ideové zkáze měla velký podíl jedná bývalý východoněmecká svazácká funkcionářka, zdaleka ale nejen ta.
Autor článku, dovolme si ho při vší úctě ocejchovat jako radikálně levicového publicistu, by si možná měl vyjasnit pojmy. Je veliký rozdíl mezi fašismem (aniž bychom jej chtěli jakkoli obhajovat) na straně jedné a nacismem či komunismem na straně druhé. Nacisty a komunisty lze směle považovat prakticky za totéž, jak již bylo řečeno. Jedná se o nejzrůdnější ideologie posledních století. A velice symptomatické je, jak všichni ti levičáci neustále mudrují o fašistických kořenech strany Bratři Itálie (stejně jako o nacistických kořenech švédských demokratů, kteří se od nich již před drahnou dobou oprostili), ale o naprosto zjevných komunistických kořenech jedné současné vládní italské (či také švédské) strany ani muk. To prostě nevadí. Nic tak více nedokumentuje orientaci a kořeny oné nové levice.
Dovolme si jednu „svatokrádežnou“ poznámku. Nic není černobílé. Opravdu je možno spekulovat o pozitivním přínosu Mussoliniho pro Itálii na samém počátku jeho vlády. Itálie se nacházela v bezbřehém poválečném chaosu, alternativním východiskem by se mohlo stát uchopení moci komunisty. Což v rozklížené Evropě té doby by mohlo míti katastrofální dopad nejen pro Itálii. Dá se tedy hovořit o výhodách menších zla, stejně jako později v případě generálů Franca či Pinocheta. Mussoliniho režim v počáteční fázi krásně dokumentuje Felliniho film Amarcord. Vzpomeneme si na onu scénku, jak je socialistický opozičník napojen ricinovým olejem, aby se cestou domů …? Jistě odporné, odsouzeníhodné. Zkusme se ale zeptat někoho, komu se v padesátých letech dostalo péče třeba naší StB. Neměnil by hned a bez váhání? Ve srovnání s komunistickými režimy či tím nacistickým to je opravdu něco jiného. Ještě malá poznámka: O zaujatosti autora, pokud se Giorgie Meloni týká, nakonec i vypovídá zvolená fotografie na úvod. Jak dlouho se asi tak hledala?
Za zmínku stojí ještě jedna příhoda (popsaná před léty v ĎaSu). Je z roku 1925 a pojednává o pokusu o atentát na Mussoliniho za Masarykovy peníze (samozřejmě bez vědomí TGM, z něčeho podobného jej opravdu nelze podezírati). Italští socialisté byli tehdy zakázáni (jeden opoziční poslanec byl dokonce zavražděn). Čeští sociální demokraté (tehdy slušná a seriózní strana, kterou volil právě i Masaryk) se snažila své italské druhy podporovat. I předala jednomu italskému socialistickému exposlanci, Tito Zanibonimu, určitou sumu peněz, snad tří set tisíc franků. Pocházet nejspíš mohla z tzv. Masarykova fondu. Do něho přispívali Preiss i další, disponoval s ním ve značné míře právě Masaryk. Naši sociální demokraté pochopitelně měli na mysli podporu svých tak či onak ohrožených italských soudruhů. Jenže dotyčný poslanec se rozhodl jinak. Rozhodl se řešit problémy Itálie vraždou Mussoliniho. Zakoupil zbraně, najal si pokoj proti Palazzo Chigi, balkonu, z něhož řečnil Mussolini. Policie měla ale akci zmapovanou, Zaniboniho zatkla v pokoji, dostala i jeho spoluspiklence. Zaniboni byl odsouzen na třicet let, trest mu byl posléze změněn na vyhnanství. Přežil válku, pak o všem napsal knihu. Mussolini se o něj během věznění zajímal, a tak věděl, že Zaniboni píše ve vězení básně. Nepolitické. Vrcholem všeho bylo, když se na duceho obrátila atentátníkova žena. Díky manželovu věznění se ocitli v nelehké situaci, jejich dcera studovala. I požádala cíl svého muže o podporu, A Mussolini ji, dokonce opakovaně, poskytl… Ale to jen tak na okraj. Dodejme, že díky tehdejším dobrým československo-italským vztahům z toho nebyl skandál.
A tak levicová (či spíše radikálně levicová média) láskyplně přehlíží excesy extrémně levých vlád v Latinské Americe, neúspěchy až katastrofální kroky dříve středových, dnes vysloveně levicových formací v Evropě (jmenujme za vše Green Deal a postupné odzbrojení), o krocích levice Demokratické strany v USA ani nemluvě. Pod lupou však sleduje a přísně známkuje návrat opravdové pravice do Evropy. Daniel Schueftan, špičkový izraelský bezpečnostní expert a poradce premiérů, v rozhovoru pro letošní Speciál Echa to vyjadřuje pregnantně: To, čemu říkáme pravice, jsme před pár desetiletími říkali střed, protože podle levice kdokoli, kdo není radikální levice, musí být radikální pravice. A tak díky za nástup opravdické pravice, ať ji již mainstreamová média nazývají jakkoli.
Blog je zčásti založen na komentáři k uvedenému článku.