Karel Veliký je zcela právem považován za patrona či otce sjednocující se Evropy. Jeho děd, majordomus Karel Martell, zastavil první muslimskou invazi do Evropy u Poitiers v roce 732. Vnuk se pak stal císařem a faktickým zakladatelem Římské říše. K mediálně oblíbenému spojení „Svatá říše římská národa německého“, což mělo implikovat „germánskou“ podstatu tohoto státního útvaru, oblíbené to téma českých národovců, třeba vzíti v potaz genezi názvu říše. Původně to byla Říše římská, sice založená Karlem Velikým, jako státní útvar ale fungovala reálně až od desátého století. Za Friedricha I. Barbarossy, v století dvanáctém, se zavedl pojem Svatá říše římská. Přídomek „národa německého“ se počal užívat až ve století patnáctém, ale jen pro německy hovořící části říše. Pro říši jako takovou se tento název začal využívat až ve století sedmnáctém, kdy už jí zvonil umíráček. De facto zanikla vestfálským mírem, kdy ji opustilo Holandsko a Švýcarsko, hlavně ale císař přestal býti suverénem. De iure skončila v roce 1806 rukou Napoleona, kdy naopak vzniklo Rakouské císařství.
Říše římská byla vždy nadnárodním útvarem, universalistického charakteru (stejně jako posléze mocnářství rakouské). Zahrnovala krom Německa a Nizozemí i části Francie, Švýcarsko, Rakousko, dnešní Slovinsko a severní Itálii. A taky české království, jež mělo v říši dosti výsadní postavení. České kníže, poté král, byl kurfiřtem, tedy volitelem krále římského. Posléze disponoval dokonce dvěma hlasy. I proto usilovali tolik Habsburkové o český trůn. A získali jej nejen na základě dohody o vzájemném dědění pro případ vymření po meči, uzavřené mezi rody Habsburků a Lucemburků už za Karla IV. Nejen dle politického testamentu snad nejschopnějšího vladaře své doby, císaře Zikmunda, lišky zrzavé, jak ho někteří zvali. Získali jej i regulérní volbou českým sněmem. Soutěž byla monokriteriální, neboť rozpočet byl ve psí, takže kdo dá víc? Zvítězili Habsburkové.
Rozvolněna vnitřně byla ovšem říše obdobně jako dnes Unie. Problémy z této interní slabosti vycházely na denní světlo pochopitelně v časech krizových. Kdysi třeba při ohrožení Osmany, dnes při obdobném ohrožení ze strany Ruska. Kdo chce hledat podobnosti mezi osmanskou říší a ruským impériem, najde jich dozajista více než přehršel. Nakonec Osmané nebyli jen brutálními dobyvateli, kteří chtěli vtělit vše do jedné říše, měli i své vazaly, které – když nezlobili – nechali doma řádit dle libosti. Příkladem budiž valašské kníže Vlad III. Dracula, přezdívaný Napichovač. Turky pak zvaný Kazikli bey – kníže narážeč. Ten ale začal zlobit, nakonec byla jeho hlava byla odvezena do Istanbulu jako trofej. Podíváme-li se po dnešním či včerejším Rusku, analogií najdeme sdostatek. I důvodů, proč by některým stávajícím středoevropským bonzům až tak nevadilo, státi se vazaly nástupce Zlaté hordy. Nemusíme ani chodit moc daleko.
Hrozbou pro Evropu jakožto (západo)křesťanskou entitu byl i je islám. První kolo skončilo u Poitiers, druhé pak u Vídně v roce 1683, kdy polský král Jan Sobieski spolu s Evženem Savojským porazili na hlavu Turky a zastavili tak postup islámu do Evropy naopak z východu. Třetí kolo sledujeme dnes a denně v přímém přenosu, na vítěze bych moc nesázel. „Kulturkampf“ je v plném proudu. Právě na konfrontaci s islámem je očividná nemohoucnost evropské politické garnitury jako třídy. Intenzivně narůstá diskrepance mezi ní a veřejností. Projevy odporu vůči muslimské agresivitě – nemusí se zdaleka jednat jen o brachiální násilí – jsou šmahem odsuzovány jako extremistické či přinejmenším populistické. Tančí se kol horké kaše a demokraticky zvolení představitelé se tváří, jakoby problém, k němuž se otočíme zády, neexistoval. U tří až pětiletého dítěte je to projev normální, u běžného dospělého to svědčí o výrazné nedostatečnosti osobnosti. U rádoby leaderů pak… Jediné, k čemu podobná pštrosí politika může vést, je úspěšný nástup skutečných extrémů. A pak nás už jen chraň Pánbůh.
Evropa vznikla po válce jako spojení šestice blízkých států (přehlédneme-li jih Itálie), založená na francouzsko-německém přátelství a tedy negaci toho, co v posledních sto letech vedlo k evropským válkám. To byl i hlavní účel tehdejší Montánní unie. Mír v Evropě. Což se podařilo. I odolat tlaku inovovaného ruského impéria. Ovšemže s americkou pomocí, jež byla větší než velká. Posléze se Evropa, tehdy ještě EHS, počala rozšiřovat a propojovat nejen ekonomicky. Dokud se zapojovaly obdobné entity – dle staré chemické poučky, že podobné se rozpouští v podobném – nevyskakovaly žádné podstatné problémy. Ty však přeci jen nastaly při integraci Iberského poloostrova a zejména Řecka. Tam byla poprvé překročena hranice západokřesťanského kulturního okruhu. Přijetím bývalých ruských satelitů, nevyjímaje z toho Česko, se Unie silně rozvolnila. Paradoxně nejméně těžkostí přinášejí bývalé součásti ruské říše, Pobaltí, ale i Polsko. Ty ale znají až příliš dobře cenu svobody…
Evropská unie se čím dál více zaobírá zástupnými problémy. Onou příslovečnou zakřiveností banánů či okurek. Dost možná z toho důvodu, že skutečné problémy jí řešit moc nejdou. V krizových situacích by se pak evropské špičky měly ptát, kdeže se nyní nalézá letadlová loď Konrad Adenauer a kdy se k ní bude moci připojit vrtulníková a výsadková loď Robert Schuman. Místo toho v kritických momentech vzhlíží k nemilované Americe. Jakoby k jejím povinnostem patřilo permanentně zachraňovat Evropu. Výdaje na obranu v jednotlivých evropských státech hovoří jasnou řečí. Rozdíly mezi oběma kontinenty jsou markantní i v současné ukrajinské krizi. A to i za stávajícího slabošského amerického presidenta.
Ruský imperialismus, dalo by se říci i v jeho premortální fázi, počal bourat evropské pořádky. Ty se usadily po druhé fázi světové války a pomineme-li děje na Balkáně, tedy na periferii, stabilizovaly kontinent a vytvořily zdání ospalé bezpečnosti. Dokonce i v časech rudého Kremlu, třeba zdůraznit. Moskva však v posledních asi tak deseti letech postoupila od zamrzlých konfliktů, kdy se všichni tváří, že status quo je úplně jinak, než je to doopravdy, k otevřené konfrontaci. Zábor Krymu, bez ohledu na rádoby historické a v zásadě nesmyslné zdůvodňování, je plivancem do tváře civilizovaných zemí. Od alespoň předstírání dodržování základních pravidel se přešlo k nezakrývané agresi, doprovázené stalinskou maskirovkou. Neschopnost zaujmout jednoznačný postoj je alarmující. Už jen kvůli tomu, že Rusové – krom toho, že smlouvy pro ně jsou stejně jako pro Dr. Goebbelse cárem papíru – rozumějí jediné věci. A tou je síla. Analogie mezi koncem třicátých let minulého století a dneškem je nabíledni. Včetně slabosti Západu. I snahy se jaksi vykoupit z nevyhnutelného konfliktu.
Bývalý vůdce britských liberálů Paddy Ashdown, prohlásil: Hlavním problémem dnešního Ruska není jeho síla, ale jeho slabost. Jeho ekonomika se hroutí, Rusku ubývá obyvatel. K tomu růst islámského extremismu. Hned je jasné, proč se v Rusku tolik obávají toho, že by se nemuselo podařit i v budoucnu udržet územní celistvost Ruské federace. V Americe se k jestřábům, vedeným Johnem McCainem, kteří jako logický krok vidí vyzbrojení Ukrajiny a odmítají obamovskou váhavost, připojují i demokraté. Demokratický senátor Richard Blumenthal podle agentury AFP prohlásil, že Putin je gauner, který bude brát USA vážně pouze, pokud nastoupí silové řešení. K tomu stěží co dodat. A tak jen opakujme, že studená válka je tisíckrát lepší než ta horká a právě studená válka na jedné straně a sjednocující se Evropa na druhé pomohly udržet tak dlouho v Evropě mír. Má-li spadnout znovu železná opona, a ona spadne, pak je v našem bytostném zájmu nacházet se co nejdál na západ od ní.
Obecně vzato, krize je problém, ale i naděje. Třeba současná krize s Řeckem, jež si zvolilo de facto bolševickou vládu, nabízí varianty buď se v problému ještě třeba i léta dusit anebo jej vyřešit razantně. Sdělit Řekům, že svůj stát si skutečně rozkradli sami a nemají teď nárok na nic než na rozumného konkursního správce. Pokud jde o odchod Řecka nejen z eurozóny, ale i z Unie, mohlo by to pro ni znamenat paradoxně i posílení. Byl by to i jasný signál zdaleka nejen Španělům, že bolševiky (byť třeba pod firemním označení Podemos) si zvolit můžeme, na slušnou společnost ale pak musíme zapomenout. Unie je schopná efektivně ovlivňovat čekatele, jakmile ale země vstoupí dovnitř, nemá mechanismy, jak ji „umravnit“. To by se mělo změnit. Do klubu je možno někoho přijmout, ale i z něj vyhodit. (Ani Česku by podobné vědomí neškodilo…) Střet s Ruskem by pak měl vyprovokovat razantní zvýšení výdajů na obranu a zintenzivnění spojenectví s Amerikou. Jenže na druhou stranu hrozí i nebezpečí, že by se mohlo petrifikovat vítězství appeaserů a appeasementu. Se všemi důsledky.
Evropa přerostla sama sebe a těžko se s tím vyrovnává. Možná přijde dilema, superstát versus rozklad. O tom, zda se pochlapí nebo zůstane oním „nemocným mužem mezi Atlantikem a Černým mořem“, rozhodne jen a jen ona sama. Bez určitého návratu ke kořenům to ale určitě nepůjde. A ty spočívají na dnes pozapomínané křesťansko-židovské civilizaci, ale i Svaté říši římské. Bude ale nutno se vrátit i k jiným, zdánlivě zastaralým zásadám. Třeba že za svobodu se občas musí i umírat. A taky že není zadarmo. Ani finančně, ani lidsky.