Volby nakonec vyhráli svého času i takoví výtečníci jako Hitler či Gottwald. Přesvědčené demokraty to neudělalo ani jednoho z nich, své spoluobčany však pro jistotu už nikdy k svobodným volbám nepustili. Když už si jednou tak dobře vybrali, nemá cenu zkoušet štěstí podruhé. Umanutí volbami jako vše řešícím lékem je tu už od čtyřicátých let. Nakonec, Džugašvili přislíbil na Jaltě v zemích osvobozených Rudou armádou připustit volby. No, a ty rozhodnou, kam že se to chtějí národové vypravit. Konec konců, krymské referendum před pár dny nebylo o ničem jiném. Po dohledem ruské příp. rudé armády se lid prostě nedovede rozhodnout špatně.
Pro americkou naivitu nebyly – jak se ukazuje – dostatečnou terapií volby po pětačtyřicátém. V Polsku pod krycím názvem kandidující komunisté sice vyhráli, byť se všichni aspoň trochu nezávislí přihlížející shodli na tom, že jen díky gigantickým volebním podvodům. Inu, přesně jak pravil soudruh Stalin: Není důležité, kdo lístky do volební urny hází, ale to, kdo je pak počítá. Stanislaw Mikolajczyk, exilový premiér z dob války, slušný člověk, jehož západní mocnosti dotlačily do spolupráce s polskými bolševiky, si nakonec zachraňoval život útěkem do Ameriky. V Maďarsku komunisté ve volbách totálně propadli, díky ruskému tlaku však získali post ministra vnitra. No, a od sedmačtyřicátého si na vládnutí už vystačili sami, volby nevolby. I zvolený maďarský premiér ze strany s přehledem zvítězivších malorolníků byl nakonec rád, že unikl na Západ. Aby zachránil rodinu, „dobrovolně“ rezignoval.
Nemusí se nám to líbit, ale jediní, kdo si rudý či ruský chomout zvolil dobrovolně a ze své vůle, jsme byli my sami. Řeč je o Česku, na Slovensku rudí fatálně prohráli. Což ovšem nebránilo, aby se pozdější buržoazní nacionalista Augustin Husák stal i po prohraných volbách šéfem sboru povereniků, čili něčeho jako slovenské vlády. Na Slovensku, stejně jako v Maďarsku, nakonec nebylo podstatné ani to, kdo ty volby počítá a jak dopadnou…
Fascinace volbami však přetrvala až do dnešních dnů. To, že třeba v takové Africe jde o ryze kmenovou otázku, která však komplikuje život v uměle vytvořených státech (jinak by oněch legendárních devětadevadesát procent dosahovali hravě i tam), to nikoho až tak nezajímá. Obdobná je situace v zemích typu Sýrie či Iráku, kde krom kmenové příslušnosti hraje rozhodující roli i ta sektářská. V obou těchto zemích se zmocnila vlády menšina, jednou alawitská, tedy šíitská, podruhé sunitská. Paradoxně pod stejnou stranickou hlavičkou socialistické BAAS. V Iráku se již uchopila vlády většina, které se promptně jala brutálně utlačovat menšiny. Ovšemže, vyhrála volby.
Že demokracie je právě tak vláda většiny jako ochrana menšin, na to již milovníci voleb nehledí. Stejně jako na drobný detail – islám je prostě s demokracií podle našich představ neslučitelný. Takové něco blížící se demokracii vzniklo kdysi v Turecku, ale právě na základě potlačení islámu. Jak říkával Atatürk blahé paměti, islám je vhodný pro zženštilé Araby, nikoli ale pro mužné Turky. Tehdy se ještě na korektnost nehrálo. Naštěstí. Stávající islamistická vláda ale už kormidluje Turecko pryč od západních vymyšleností, ale i od Západu jako takového. Jen pro pořádek dodejme, že nikdo realisticky uvažující nepředpokládá, že vyhraje-li v Sýrii většina, lhostejno zda na bojišti či i v případných následných volbách, bude to pro menšiny včetně té křesťanské znamenat něco jiného než Armagedon.
Případem sám pro sebe je Egypt. Největší a nejdůležitější arabská země. S výraznou křesťanskou, konkrétně koptskou menšinou, čítající něco mezi deseti až dvaceti procenty populace. Navíc místní se přinejmenším zčásti považují za pokračovatele starověkých Egypťanů, což má také svůj vliv na určitou specifičnost, ať je vztah tohoto pocitu a reality jakýkoli. Na Nilu od padesátých let vládne armáda, která až na krátké chvilky vzájemného flirtu tvrdě potlačuje islámské fundamentalisty, zde v podobě Muslimského bratrstva. Země byla dlouho sovětským spojencem, v sedmdesátých letech se přiklonila k Americe. V éře arabského jara (nahlíženo zpětně je to ovšem velice úsměvný název) padl president Mubarak. Despota, vládnoucí tvrdou rukou, dávající ale zemi potřebnou stabilitu. Navíc mezinárodně čitelný i respektovaný. Revoltu rozpoutali ti, jimž se pro nedostatek adekvátního pojmenování říká liberálové. Vyhráli ji ale islamisté. Ti uspěli i ve volbách, snad svobodných. A byly by to volby poslední, kdyby se k protestujícím liberálům nepřidala armáda a nezavedla – v zásadě za souhlasu většiny obyvatelstva – pořádek.
Co se ale nestalo. Obamova administrativa, jež dovede pokaždé znovu překvapit měrou své nekompetentnosti, vršící chybu na chybu a oslabující systematicky pozici Spojených států ve světě, počala káravě pozvedat obočí. A odtahovat se od vládnoucí generality, s níž dosud úzce spolupracovala. A která krom oné stability garantovala i mír s Izraelem. Pro B.H.O. velice nechtěným spojencem. Asi se jemu i jeho vládě zastesklo po „demokratu“ Nursím a jeho bratřím, jimž se téměř podařilo rozbít to, co se budovalo již celá desetiletí. Klid v oblasti, držení tenoristů z Gazy na uzdě, a tak dále. Pravda, vyhráli volby. Ale to, jak již řečeno, Hitler i Gottwald taky. A tak se egyptská vláda (a armáda, což je v zásadě totéž) počala ohlížet po staré lásce, širé Rusi. Amerika je na prahu své další geopolitické porážky. I jenom vyčíslení dlouholeté americké podpory, jež hrozí přijít vniveč, by stálo za to. Ve hře je ale daleko víc než jen peníze.
Obrázek arabského podzimu dokresluje Libye. Všichni tleskali Kaddáfího pádu. Byl to notně odporný chlapík, vyšinutý psychopat. Který však pravda vyrostl proto, že mu to civilizované mocnosti dovolily. Když narazil na Reagana, sklopil uši a stáhl se. Za pomoci západních sil byl svržen a nastala nikoli demokracie a radostné zítřky, ale naprostý chaos. Libye je v totálním rozkladu a působí jako rozvratný prvek i na své okolí. Nikdo to, alespoň zatím, neřekl nahlas, ale nefungovalo to za Muammara lépe? Že v této chvíli ještě někdo uvažuje o intervenci proti Asádovi, to je věru na pováženou.
Pokud by nám šlo o jemně řečeno nestandardní volby, nemusím zajíždět až někam do Afriky či na Blízký a Střední východ. I současná ruská věrchuška je na tom, nahlížeje ze striktně volebně-legitimistického úhlu, dosti bledě. A nikoho přitom nenapadne zpochybňovat její legitimitu. Na rozdíl od této věrchušky samotné, jež se usnesla, že současné ukrajinské vedení, na němž by se aspoň špetka legitimity najít dala, je prostě nelegální a basta. Na rozdíl třeba od Lukašenka či středoasijských despotů. A naopak. Kdyby zaříkávači voleb byli ale opravdu poctiví, nezbylo by jim, než vyzdvihovat na piedestal práva jedinou demokratickou zemi na Blízkém či Středním východě i ve vzdálenějším okolí, a sice Izrael. To by jim ale zkysly multi-kulti úsměvy na rtech.
Nějak se v posledních dekádách míchají a zaměňují dva pojmy – svoboda a demokracie. To ale není totéž, a jak praví klasik, každá ta věc pochází od někoho jiného a to určuje i jejich pořadí. Demokracie, ta je od lidí, ale svoboda? Ta má podstatně výše postaveného gestora. Demokracie může existovat i bez skutečné svobody, pak to ale systém moc k žití není. Na rozdíl od toho opačného. V této souvislosti někdo moudrý a nezaujatý už před drahnou dobou pravil, že naše první republika sice nebyla státem demokratickým, leč svobodným. Jistě vypjaté tvrzení, stojí ale za zamyšlení. A v meziválečném Československu se dalo žít docela slušně, v porovnání s okolím možná až nadstandardně.
Abdal Fatah Sísí, téměř jistý nový egyptský president, ještě jako mladičký student americké vojenské akademie napsal ve své práci: Demokracie je krásná myšlenka. ale nehodí se pro každou zem. Těžko s ním může někdo soudný a současně upřímní nějak zásadně polemizovat. Multi-kulti liberálové do této množiny či spíše průniku množin ale určitě nenáležejí.