Česká televize uvedla na svém druhém programu francouzský „dokument“ Palestina, v srdci Svaté země. A nelenila jej i zopakovat. Film z roku 2013 pochází z dílny Pierre Brouwerse. Demonstruje pohled současné (západní) Evropy na Izrael, na židovsko-palestinský spor, na historii obecně. Nasvěcuje vše z falešného úhlu, staví na polopravdách (a ty jsou horší než čiré lži). Svého času se pro opakování totálně demagogického seriálu o majoru Zemanovi (a komunistické policii) zvažovalo, že by se před promítáním jednotlivých dílů podávalo jakési vysvětlení, uvedení věci na pravou míru. I toto dílko by si něco podobného zasluhovalo.
Začalo to mapkou. Nejprve ta doprovázející rozhodnutí VS OSN o rozdělení britského mandátního území Palestiny na dva státy, židovský a arabský. A pak hned další mapička, jak se nám ta (arabská) Palestina oproti té původní smrskla. Ani slovo o tom, jakže k tomu došlo. Když Židé přijali verdikt OSN, ač pro ně veskrze nevýhodný (židovský stát byl rozdělen do tří nesouvisejících celků, vojensky prakticky nehajitelný), zatímco Arabové v domnění o svém vítězství nic neakceptovali a ihned zahájili válku. Všech sousedů proti Izraeli, a jako bonus ještě i Iráku. K překvapení celého světa byli poraženi a Izrael uhájil svou existenci. A Arabové prohráli svůj stát v Palestině. Jen a jen vlastní vinou. A bez náhrady.
Tématem tohoto „osvětového“ pořadu nemohla nebýt též zeď, oddělující palestinská území od Izraele. Hrozná věc, řeklo by se. Film ukázal výzdobu zdi, hesla, výkřiky. Jenže by se slušelo dodat něco o terorismu, vraždění. Zeď nevznikla náhodou a třeba říci, že svému účelu slouží. Stačí letmý pohled do statistik počtu obětí. Zeď skutečně brání průniku palestinských teroristů do Izraele, byť samozřejmě nikoli stoprocentně. O tom se ve filmu ani nešpitlo. Zato padla zmínka o vězních. Sympatizující, chápající. Co se ale podívat na to, proč ti žalářovaní vlastně sedí. Kvůli vraždám a násilnostem, nezřídka opravdu děsivým. O tom ale ani muk. A o tom, že palestinská samospráva štědře sponzoruje rodiny vězněných teroristů a vrahů – i z peněz, jež dostává z Evropské unie – o tom už ani náhodou. Kazilo by to celkový dojem.
Současný stav palestinské autonomie je více než tristní. Západní břeh kontroluje OOP, totálně zkorumpovaná a zdiskreditovaná i v očích samotných Palestinců. Volby se už mnoho let odkládají, dopadly by pro současné vedení katastrofálně. Gaza je naopak pod kontrolou teroristické organizace Hamás. Tyto dvě frakce nejsou schopny žádné dohody (možná naštěstí) a když na to přijde, s převelikou chutí se mordují. Hospodářství je v naprostém rozvalu. Světlým bodem je snad jen pracovní nabídka z izraelské strany. Hospodářsky naopak prosperující, dodejme. A pak samozřejmě mezinárodní pomoc. A ta se z velké části rozkrade (Západní břeh) či je masivně využívaná pro přípravu teroristických akcí (Gaza). A není na škodu si připomenout, že se jedná – byť samozřejmě jde o jen malý podíl – i o naše prostředky, naše peníze.
Ve francouzském filmu vystupovali i palestinští křesťané. Samozřejmě vše je v pořádku, žijí se svými muslimskými bratry v tom nejlepším souladu. Z obrazovky se přímo linula harmonie. Jen hnidopich by se pak pídil po statistikách, dokládajících prudký a setrvalý pokles počtu Palestinců, hlásících se ke křesťanství. Kdysi představovali ve Svaté zemi významnou a silnou minoritu, dnes se jejich řady ztenčují doslova před očima. Zhruba před padesáti lety se odhadovalo, že palestinské křesťanské obyvatelstvo tvoří 15% společnosti, dnes však jejich počet odpovídá pouhým 1,5 %. V Betlémě představovali kdysi křesťané majoritu, dnes však jejich zastoupení odpovídá jen 20 %. Izraelský odborník na mezinárodní lidská práva na základě dat shromážděných za posledních 10 let výzkumu varoval, že by se během příštích 15 let vlivem muslimského extrémismu mohla zmenšující se palestinská křesťanská komunita vytratit zcela. “Systematická perzekuce křesťanských Arabů žijících na palestinských územích se setkává téměř s naprostým mlčením ze strany mezinárodní komunity, bojovníků za lidská práva, médií i nevládních organizací”, řekl Justus Reid Weiner, právník a vědec z Jeruzalémského centra pro veřejné záležitosti. (Citováno podle https://www.icej.cz/lang_cs/clanek/14/54/.) Mimochodem, podobná situace je i v sousední Sýrii. Arabští křesťané Evropany prostě nezajímají, ti se sveřepě berou toliko za muslimy.
A co takhle se zeptat, co je to vlastně Palestina, jak vznikla, kdo jsou ti Palestinci? A jakpak se zrodili? Sám název Palestina přišel na svět v roce 135 po Kr., po porážce Bar Kochbova povstání. Tehdy tak toto území přejmenoval císař Hadrián. Na truc vzpurným Židům, po jejich úhlavních nepřátelích Pelištějcích. A Palestinci? Ti jsou o hodně mladší. Přišli na svět v šedesátých letech minulého století. Do té doby se hovořilo pouze o Arabech či palestinských Arabech. Nic, co by bylo národností „an sich“. Termín Palestinci údajně vymyslel soudruh Podgornyj, povoláním předseda Nevyššího sovětu SSSR. Tedy nominálně hlava sovětského státu. Byl to ryze marketingový trik, jenž bohužel zabral. S trochou nadsázky by se tak dalo hovořit o Palestincích coby nejmladšímu národu na světě. Tedy pokud bychom je považovali opravdu za specifický národ…
Možná stojí za to, zamyslet se nad mezinárodně-právním ukotvením židovského státu. Židům byla Palestina coby jejich odvěká domovina přislíbena pro „židovský národní domov“ již Balfourovou deklarací z roku 1917. Obdobně konference v San Remo v roce 1920 přiřkla celou Palestinu právě Židům. Toto rozhodnutí bylo schváleno Společností národů v r. 1922, akceptováno Kongresem USA téhož roku, a potvrzeno mezinárodní britsko-americkou dohodou o Palestině r. 1925. Rozhodnutí VS OSN z roku 1947 nebylo akceptováno Araby, jak bylo řečeno výše. Lze tedy oprávněně tvrdit, že celé palestinské území přináleží Židům, Izraeli. Nějaké arabské nároky na cokoli na západním břehu jsou z tohoto pohledu prostě směšné. Vykládejte to ale dnešní evropské levici, nenávidící Izrael a navazující na nejhorší tradice antisemitismu. Jejich produktem je i maximálně deformovaná publicistika i dokumentaristika. Pověstný je i záběr francouzské televize na malého chlapce v Gaze, „zabitého“ při izraelském útoku. Pak se ale na světlo světa dostal i konec tohoto šotu, kdy chlapec spokojeně vstává a odchází se svým otcem. Změnilo se ale něco? Ani náhodou. A v nastoupeném duchu pokračuje i inkriminovaný francouzský „dokument“. Smutné, že jej česká televize bez ničeho odvysílala tak, jak je.
Arabové mohli mít všechno. Několikrát. V sedmačtyřicátém, v Oslo, a tak dále, a tak podobně. Nemají nic. A dokud nepochopí, že nemají nic jen díky sobě, svým nepodařeným vůdcům, křivým spojencům, dokud tohle nepochopí, nebudou míti nikdy nic. Ničeho nedosáhnou. A ani evropské lži jim nepomohou.