V roce 1994 vydali Richard Herrnstein a Charles Murray knihu The Bell Curve (což bývá překládáno jako Gaussova křivka). Tato kniha – podle některých, jako třeba Stephen Jay Goulda, manifest konzervativní ideologie – se stala příčinou ostrých střetů. Někdy je tomuto náhledu podsouván i rasový podtext. Americká psychologická asociace konstatovala v roce 1996, že při měření IQ byly zaznamenány patrné rozdíly mezi černými a bílými Američany. To prostě není korektní, na nějaké realitě přeci nesejde. Zajímavé je, že předstih žlutých Američanů i oproti bílým až tak nikomu nevadil, liberální sebemrskačství holt neprovokoval. S nějakým rasismem to samozřejmě nemá pranic společného. Vnucovat vědcům korektnistickou autocenzuru však již trochu zasmrádá totalitářským uvažováním.
Měření inteligence má samozřejmě své limity, něco jiného je sociální inteligence, a tak podobně. Lidově lze říci, že ona Gaussova křivka praví, že asi tak polovina populace má průměrnou inteligenci, dvacet procent nadprůměrnou. Z toho vyplývá, že na podprůměrně inteligentní spoluobčany zbývá nějakých třicet procent či že lidí s průměrnou až podprůměrnou inteligencí je nějakých pětapadesát procent, tedy většina. To je logicky i obraz rozložení elektorátu v demokratických zemích. Majoritu má prostě slabší průměr, a i to je možná eufemismus.
Politika si tak od dob po první světové válce, zejména však od zhruba poloviny dvacátého století předchází většinového voliče a adaptuje se na lidový vkus. Řeč je samozřejmě o politice v západních zemích. A především na Západě přispívá do výsledného koktejlu navíc i působení liberálních (ve smyslu levičáckých a do značné míry sebemrskačských) médií, universit a dalších institucí. Svým způsobem symptomatické byly poslední americké presidentské volby. Na poslední chvíli rozhodla jakási voličská koalice menšin, sociálně slabších a liberálně orientovaných vzdělanějších, ale i dalších skupin. Je ovšem pravda, že republikáni nominovali svým způsobem outsidera, vždyť mormoni jsou tak trochu považováni za sektu a konfese kandidáta zde má svou nezastupitelnou roli. Hvězdní uchazeči z minulých voleb (Giuliani, McCain) z těch či oněch důvodů již na post nejvyšší neaspirovali. Navíc do plachet presidentových v pravou chvíli zafoukal hurikán, to se prostě nedalo nevyužít.
Obecně jistě platí, že disponuje-li země dlouhodobě stabilním demokratickým systémem, má větší šanci ustát podobné poryvy. Nic ale netrvá věčně a kniha Samuela Huntingtona Kam kráčíš, Ameriko se stává aktuálnější čím dál více. Na druhou stranu země, které se takové tradici netěší, mohou snadno provádět v krizových momentech nevypočitatelné veletoče. (Třeba takový náš přechod z první do druhé republiky…) Faktem je, že další významný zlom představuje osmašedesátý rok. Míněno ten západní, nikoli to naše malé pražské jaro, to bylo úplně o něčem jiném, tehdy už jsme s vývojem na západě nikterak nesouviseli. Tenkrát vtáhli revoltující (a moc u toho nepřemýšlející) studenti politiku do ulic a tam už zůstala. Ne každý tak musí mít spojenu představu osmašedesátého s něčím bezvýhradně pozitivním.
O tom, jak dopadnou tolik kýžené české přímé presidentské volby, rozhodnou nejspíše dva faktory. Kdo k volbám přijde a kdo naopak ne. Ani s naší Gaussovou křivkou nepohneme, ať ji již máme mírně vychýlenu na tu či onu stranu. Oba kandidáti celkem očekávaně odhodili glazé rukavičky a vedou střet, jak a čím to jen jde. Přitom logicky oba zůstávají věrni svým způsobům a názorovému ukotvení. Jde tak o kvalitativní a do jisté míry i systémový souboj.
Bývalý proponent opokoaliční smlouvy ladí temné rejstříky, vytahuje Sudeťáky (co bychom si bez nich počali, koho bychom se permanentně děsili?) a Benešovy dekrety. Právě ty mají nesmírnou symbolickou hodnotu, na ně a jejich platnost na věčné časy a nikdy jinak přísahají naši národovci u pomyslných vater suverenity. Radši se nevyptávejme, kdo z nich je doopravdy četl… Většina dekretů představuje přitom ryze administrativní úkony, pak je ale i pár takových, kde by stačilo nahradit „Němce a Maďary“ „Židy“ a máme norimberské zákony, jako když je vyšije. Samozřejmě jsou tu také znárodňovací dekrety, zajímavé, že k jejich věčné platnosti se dosluhující hradní pán neuchyluje. Mimochodem, ani ty nebyly naplněny, neboť předpokládaly vyvlastnění za náhradu. A na tu se už nějak nedostalo (na rozdíl třeba od Západní Evropy, kde se v menší míře dělo něco podobného). S nějakými detaily jako ex tunc či ex nunc se pak národní horlivci pochopitelně nezatěžují. A je více než symbolické, že se tohoto reliktu bolševické éry chopili jako zbraně oba hlavní protagonisté oposmlouvy rukou společnou a nerozdílnou.
Volba je tedy zásadní, byť ať již to dopadne tak či onak, svět ani Česko se nezboří. V případě „zemanské“ volby tak hlasujeme za návrat do bahénka devadesátých let a přes veškerou rádoby proevropskou frazeologii za další vzdalování se Evropě i Západu. Pochybnosti vyslovované stran financování kampaně, zejména její první části, než se transparentní účet stal transparentním, jsou vážné. Málokdo investuje bez nároku na nějaký zisk. Označení Miloše Zemana Respektem za kandidáta Lukoilu by nebylo dobré přecházet jako nějaký bonmot. Myšlenka na zapojení Ruska do Evropské unie je vskutku podnětná, jen není jasné, zda-li by se poté nejednalo více o Ruskou než o Evropskou unii. Jak trefně parafrázoval Jiří Pehe, vláda Miloše Zemana přestavuje pokračování Václava Klause jinými prostředky. Další velice trefné podobenství vyslovil koncem roku na ČRo 6 Daniel Kroupa, když přirovnal Miloše Zemana k Borisi Jelcinovi v posledním tažení.
Přes všechny výhrady, vycházející ze spoluzodpovědnosti Karla Schwarzenberga za mizernou vládu i nehodné kamarády, je „knížecí“ volba hlasováním za civilizované praktiky i ukotvení Česka na Západě. V ideálním případě by mohla odstartovat onu změnu, kterou zde kdekdo vzývá a málokdo definuje. To bychom ale asi chtěli až moc. Rozhodně by však tato volba znamenala popření dvou až úchylných českých resentimentů, a sice nenávisti k vlastní emigraci i k šlechtě. Ani to není zas tak málo. Rozhodování mezi civilním uměřeným projevem a lomozem čtvrté cenové skupiny je zdánlivě triviální, máme tu ale naše Gaussovo dělení.
Symbolicky si tak volíme mezi návratem k tunelům a na Východ a cestou dopředu. V této souvislost nebylo možné nezaznamenat iniciativu (www.petice24.com), která brojí za přejmenování tunelu Blanka na Tunel Václava Klause. Na důkaz zásluh Václava Klause o naši současnou ekonomickou situaci, jak se praví v textu. Současně petenti též požadují, aby v tunelu bylo na přání velikána trvale zhasnuto. Jako zhodnocení celoživotního díla by to nebylo marné, navíc by na tento tunel navazoval – též symbolicky – na Most Václava Havla (ten se tak má jmenovat opravdu). Ať tak či onak, rozhodnutí máme v rukou, vymlouvat se není na koho.