Čtrnáctého května slaví Izrael státní svátek, Den nezávislosti. Byť z pohledu gregoriánského kalendáře jde o svátek de facto pohyblivý, může nastat i v dubnu. Na každý pád, 14. května 1948 byla deklarována nezávislost nového státu. A současně začala první z izraelsko-arabských válek, kdy okamžitě byl Stát Izrael napaden všemi svými sousedy a Irákem. Přes obrovskou převahu nepřítele Izrael obstál, válku vyhrál a přežil.
První čtyři izraelsko-arabské války byly z pohledu Židů bojem o přežití. Dnes se z Izraele stala regionální mocnost, nemající ve svém širším okolí konkurenci. Ani tak si však nemůže dovolit prohrát. Všechny ty války či konflikty byly válkami, boji obrannými. Včetně války v šestapadesátém, kdy si Izrael uvolnil plavbu Tiranskou úžinou a tedy i přístav Eilat. Úžinu opět v sedmašedesátém egyptsky president Násir po vypovězení jednotek OSN uzavřel. Následně přišel o celý Sinaj. (Jen pro úplnost dodejme, že pokrokový president Násir svého času coby mladý důstojník otevřeně vyhlašoval, že Hitler je jediné řešení…) Nelze pochybovat o tom, že svobodný přístup k mořím, a to z vlastního přístavu, je v souladu s mezinárodním právem. (Jen si pro dokreslení představme ruskou reakci, kdyby jim byl uzavřen Bospor s Dardanelami či Skagerrak a Kattegat…) A jak již řečeno, dnes je Izrael lokální velmocí, byť s velice specifickým postavením. Země o rozloze cca Moravy a počtem obyvatel o něco menším než Česko je sice jadernou mocností, technologicky či civilizačně nebetyčně čnící nad širokým okolím, jejím handicapem je však její zranitelnost. Vyplývající mimo jiné z oné malé územní rozlohy.
Trvalým předmětem sporu je Jeruzalém. Hlavní město Státu Izrael. A tím je už nějakých tři tisíce let. Od krále Davida. Izrael je snad jedinou zemí na světě, jež si – podle většiny světa, soudě dle umístění vyslanectví – nemá právo své vlastní hlavní město zvolit. A tak se valná část této planety tváří, že jím je Tel Aviv. Průlom učinil president Trump, když naplnil usnesení amerického Kongresu, ukládající tam přemístit americkou ambasádu. Jeho předchůdci toto stanovisko nezpochybňovali, nicméně rozhodnutí pravidelně odkládali. A co strašlivého se stalo po přemístění zastupitelského úřadu, jak mnozí sýčkové prorokovali? Nic, zhola nic. Svět to spolkl, a to i ten muslimský. Američané našli pár následovníků, nicméně hlavní přesun nás teprve čeká. Tak jen doufejme, že Česko pak bude na špici pelotonu, když už nebylo mezi těmi úplně prvními.
Po roce 1948 byl Jeruzalém rozdělen. Byl předmětem úporných bojů ve válce za nezávislost. A díky postavení armád ve chvíli příměří se ocitly nejposvátnější místa judaismu, zejména Západní zeď Herodova chrámu, známá jako Zeď nářků, pod arabskou kontrolou. Konkrétně pod jordánskou správou. Na téměř dvacet let se stala pro Židy absolutně nedostupná. To změnila šestidenní válka, kdy opět Západní zeď přešla tam, kam odvěky patří, tedy pod židovskou kontrolu. Toto výročí připomíná Den Jeruzaléma, který tak nepřímo poukazuje i na závěrečnou větu pesachu – příští rok v Jeruzalémě. Trvalo to dva tisíce let, než se přání naplnilo. A dodejme, že patří k těm několika málo radostným momentům české politiky, že Den Jeruzaléma se slaví i v našem parlamentě. Kromě něj snad jen ještě v americkém Kongresu.
Jeruzalém je symbolická záležitost. Jde o posvátné město Židů, křesťanů i nakonec muslimů. Není bez zajímavosti, připomenout si výskyt Jeruzalému ve svatých knihách. Téma Jeruzaléma se vine Starým i Novým zákonem jako zlatá nit. A kolikže je zmínek o tomto městě v koránu? Správná odpověď zní – ani jedna!. Jeruzalém byl do muslimské věrouky implantován uměle, následně. S trochou ironie by se dalo říci mocenským rozhodnutím damašského chalífy Umara. (Ten z ryze pragmatických důvodů nestál o to, aby mu poddaní příliš vandrovali do Mekky, zkonstruoval tedy posvátné město blíže…) Teprve tehdy byla lokalizace nejvzdálenější mešity (al-Aksá) stanovena právě do Jeruzaléma, na Chrámovou horu. Sem měl dopravit létající kůň Burák proroka Mohameda, odsud měl tento vystoupat do nebe, sejít se s Hospodinem, pobesedovat s kolegy proroky a vrátit se zpět. Pro jistotu pomiňme otázku, jak by se za života prorokova mohla objevit v Jeruzalémě mešita. Prorok Mohamed zemřel v roce 632 po Kristu, Jeruzalém byl dobyt muslimy roku 638, poté byla mj. postavena i ona inkriminovaná mešita. O logice to ale věru není. Z moci úřední je však Jeruzalém i muslimským posvátným městem. A o to agresivněji se o něj muslimská komunita béře.
Izrael se potýká neustále s nenávistnými útoky všude po světě. V tomto vlastně zastupuje Židy jako takové. Poněvadž antisemitismus (použijeme-li tohoto nepřesného označení) je nyní již fuj, zaměřily se obligátní protižidovské útoky právě na tento stát. Stal se zástupným cílem, nenávist se nyní halí do roucha antisionismu. (Vzpomeňme třeba na naše padesátá léta.) S plackou onoho antisionismu na klopě na glancu v současné západní společnosti nic netratíte, v té levicové části naopak dojdete ocenění. Izrael se s iracionální nenávistí střetává v mnoha vrstvách na dnešní mezinárodní scéně. U nás se k tomuto připojuje řada levicových radikálů, nezřídka pohrobků bývalého režimu. Jejich hlas naštěstí není příliš silný a ohlas ještě slabší.
Do nebe řvoucím příkladem je třeba současná aféra související se smrtí Širín abú Aklah, reportérky katarské (či via facti iránské?) televize Al Džazíra, a jejím pohřbem. Nešťastná událost. Něco takového se děje občas při extrémně vyexponovaných událostech, něco podobného se novináři může stát leckdes. Jejich smrt ale nesmí stát výše než úmrtí ostatních postižených, jak se někdy snaží média vemluvit svým recipientům. Jakoby novináři byla jaksi hodnotnějšími lidmi. Smrt novinářky je nejasná. Mohla zemřít izraelskou střelou, Izrael nic takového ani předem nevyloučil. Mohla ale jistě zemřít i ranou z palestinské strany. Izrael nabídl společné a nezávislé vyšetřování, Palestinci na něco podobného striktně odmítli přistoupit. Někdo by se mohl zeptat proč. Levá média se ale takto neptají. Těm je vše jasné. Předem. To samé platí i pro incident při jejím pohřbu. Jak to bylo, kdo to vyprovokoval? Takové otázky neznějí. Pro BBC, kdysi symbol nezávislé žurnalistiky, dnes radikálně levicový hnojomet, to bylo jasné též. Zprávu ihned převzaly Novinky Seznamu. A samozřejmě mnozí další.
Těchto ataků se hned tak nezbavíme. Bylo by snad až fascinující (kdyby to nebylo hrůzně děsivé), jak dovede antisemitismus, nenávist k Židům zas a znova vstávat z popela. Po druhé válce se zdálo, že něco podobného už prostě není možné. A rozhlédněme se po světě, a Západní Evropě zvláště. Máme to tu zase. Nic racionálního v tom absolutně není, jen temné spodní emoce. Buďme vděčni za to, že my stojíme povýtce stranou těchto bažin. A popřejme Izraeli vše nejlepší k narozeninám a Jeruzalému totéž k svátku.