Zajímavý komentář na toto téma měl druhý den po zahájení nového školního roku Petr Holub na ČRo 6 v pořadu Názory a argumenty. Důvody, proč se druhým Švýcarskem ještě hodně dlouho nestaneme, jsou nabíledni. Svůj díl viny má samozřejmě dědictví předchozího režimu. Ten rozhodující ale tkví ve skladbě našeho průmyslu či hospodářství vůbec. Citováni jsou zde experti banky Patria. Zdejší produkce vykazuje nižší přidanou hodnotu než výkony švýcarské ekonomiky. České firmy jsou součástí průmyslových výrobních řetězců a z dovezených polotovarů prostě jen vyrábějí díly, které se složí do hotových výrobků někde v Německu. Přidaná hodnota či marže jsou pak logicky menší, než při výrobě tradičních hodinek, originálních léků nebo při poskytování bankovních služeb. Fungujeme tedy především jako jakási montovna, čest buď výjimkám, třeba mladoboleslavské Škodovce. Ta je sice součástí mocného nadnárodního koncernu, způsob privatizace této společnosti však byl kvalitní a v konečném důsledku neobyčejně úspěšný. Na rozdíl od podstatné části velké privatizace v této zemi, což si stále nechceme jaksi připustit. Nakonec otce této konkrétní privatizace, exministra Vrbu, za odměnu ani nepozvali na oslavu výročí.
Pomiňme teď české zemědělství. To skoro nikoho za ta léta moc nezajímalo. Když zemědělci, nezřídka nástupci bývalých velkých kolchozů, pořádali spektakulární protesty, pohodili jim obvykle nějakou kost. O tom, že bychom měli koncepčně směřovat k rozvoji rodinných farem, podniků spíše malých a středních, se prakticky ani nedebatovalo. O nějaké krajinotvorbě ani nemluvě. Pohled za rakouské či bavorské hranice by mohl být inspirativní, my ale víme a umíme všechno lépe. Daleko lépe. Naštěstí nezazněl – alespoň zatím – argument, že třeba takové švýcarské zemědělství má komparativní výhodu díky lepším geografickým podmínkám. Kam se hrabe Haná či Polabí na alpské doliny… Že se potraviny – vedle vody anebo hned po vodě – stanou hlavní strategickou surovinou v dnes již dohledném budoucnu, to nikoho zodpovědného u nás nikterak netrápí.
Vraťme se ale ke koruně a představě, že by se stala bezpečným útočištěm pro ty (převážně spekulanty), kteří již nevěří euru. Nic horšího by nás snad ani potkat nemohlo. Příklad zhodnocujícího se švýcarského franku už je noční můrou pro tamní exportéry, pokles vývozu některých tradičních komodit je hrozivý. Jak suše podotkl profesor Jan Švejnar, třicetiprocentní nárůst kursu koruny by znamenal i třicetiprocentní zdražení českého exportu. Také by to samosebou znamenalo i zlevnění importu a tudíž podstatný pokles konkurenceschopnosti českých výrobků doma, na tuzemském trhu. Zabránit by se tomu prakticky nijak nedalo. V paměti mnoha firem je dosud ono prudké zhodnocování koruny z doby před necelými deseti lety. Tedy v paměti těch firem, co to přežily.
Setrvalé volání českých exportérů, tedy těch, s nimiž bez nadsázky stojí a padá česká ekonomika, nenašlo odezvu u politických činitelů ani v dobách dobrých. O to více důvodů k nenaslouchání je nyní, v časech krize eurozóny a možná i evropské integrace jako takové. O krizi samotného eura nejde, to je pouze měna. Co by pro Česko rozpad eurozóny znamenal, raději ani nedomýšlet. O krizi Unie samotné snad lépe vůbec radši nepřemýšlet. Euro sehrává svou roli i v případě rozhodování významných investorů, čehož je dokladem třeba lokalizace některých investic na Slovensku a nikoli v Česku. Ideologická zaslepenost některých místních představitelů kontrastuje s chováním Polska, tedy země, která hospodářskou krizí prošla úspěšně. A také zemí několikanásobně větší a v mezinárodním kontextu důležitější a vlivnější. U našich severních sousedů nikdo nepošilhává po náruči velkého bratra, některé zkušenosti jsou bohužel pro nás asi nepřenosné. Konec konců, v posledním dvacetiletí zatvrzele opakujeme tu samou chybou, které jsme se dopouštěli ve třetí a čtvrté dekádě minulého století. Po snaze budovat systematicky a cíleně česko-polské spojenectví a spolupráci, ideálně v kontextu celého Visegrádu, není vidu ani slechu. Pokud se vrátíme zpátky k měně, odborníci jsou většinou zajedno, že polské přijetí eura (a tedy naše kompletní obklíčení eurozónou) bude znamenat pro nás nepřehlédnutelný problém.
Kromě měny hraje v rozhodování investorů velice podstatnou roli i kvalifikovaná pracovní síla v té které zemi. Tedy nejedná-li se o jednoduchou montovnu, která bude po uplynutí daňových prázdnin přesunuta dále na východ. Všichni politici a všechny vlády se dušují (skoro již dvacet let), jak bude vzdělávání jejich prioritou. Toto zaříkávání provází trvalý úpadek vzdělanosti. Ta je pro naše politické garnitury až to opravdu poslední. Snad jen, kdyby se otcové a matky složili a dávali provize politické reprezentaci, dalo by se s tím pohnout – rodiče se ale hůře organizují než třeba taková betonářská lobby. Češi dávají na školy po Rumunech a Bulharech nejméně z celé Evropy, podíl investice do vzdělávání na HDP je u těchto chudých zemí ovšem relativně vyšší. Česko dávalo v roce 1993 do školství 5,3 % HDP, v minulém roce to kleslo na 4,4 %. Jak uvádí Petr Holub, byli podle výsledků výzkumu PISA 2009 patnáctiletí Češi ve čtenářské gramotnosti mezi pětasedmdesáti zeměmi třicátí čtvrtí. Z Evropské unie na tom byli hůře Lucemburčané, Rakušané, Slováci, Litevci, Bulhaři a Rumuni. Úpadek postihl také tuzemské znalosti matematiky a přírodních věd. V přírodních vědách se Česká republika přesto udržela na ještě snesitelném pětadvacátém místě. Nespekulujme o tom, že nevzdělancům se lépe vládne a obecně jsou snadněji manipulovatelní. Na každý pád tudy ale cesta k dohánění nejen Švýcarska skutečně nevede.
Pokud si ovšem vezmeme, jak jsou i tak chabé prostředky na vzdělávání distribuovány, je to celé ještě asi daleko horší. Kolik jen stály ony tak diskutované státní maturity, o nichž jen samojediné ministerstvo tvrdí, že byly úspěšné. Ti o něco malinko starší pamatují, jak takové maturity byly naprosto běžné, aniž by se jim říkalo státní a aniž by ukrajovaly takový díl z koláče veřejných peněz. V této zemi se nelze podobným věcem divit, vždyť o kolik jsou dražší naše silnice než sousední německé. A kvalitu si snadno srovná každý, kdo přejede hranice. Tématem se stalo již srovnávání cen pro spotřebitele, kde Česko vede i nad podstatně vyspělejšími zeměmi co do výše ceny, na celé čáře však prohrává stran kvality. Máme sice vlastní ČEZ, Temelín i Energetický prý regulační úřad, ceny elektřiny pro zákazníka jsou však vyšší než v Německu či Francii. O cenách komunikačních služeb, zvláště těch mobilních, raději pomlčme, stejně jako o Českém telekomunikačním úřadu, z našich daní placeném. Na oplátku se zase takový Úřad pro ochranu osobních údajů snaží, abychom se o našich mocných dozvěděli co nejméně.
Česko je jakoby na půl cesty mezi Švýcarskem a Bulharskem. Kurs se zdá být jasný – na Balkán či směrem na Východ. Standardy běžné ve vyspělých liberálních demokraciích buď potichu snižujeme nebo radši ani nezavádíme. Příkladem mohou být informace o jednáních veřejné správy či o veřejných zakázkách. Modelový je zákon o státní službě, díky němuž jsme se prošvejkovali do Evropské unie (byl podmínkou) a hned jsme jej pozastavili. Profesionalizace státní správy je tak v nedohlednu a chod státu je toho dokonalou vizitkou i důkazem. Vzhledem k tomu, že si naše drahé (míněno nákladné) a nekvalitní politiky volíme (stále ještě) svobodně sami, můžeme se při hledání viníků tak leda podívat do nejbližšího zrcadla. S tím drahým a nekvalitním zbožím a službami to nebude asi jiné.