Je nasnadě, co tyto události spojuje. Všechny se točí okolo míst, kde se stýká, pohříchu ale především potýká svět Západu, přesevše stále svět křesťanský, s civilizací muslimskou, tedy světem islámským. A jak již zde bylo nesčetněkrát zopakováno, hranice islámu jsou krvavé. Tak pravil profesor Huntington. Vedle toho tu ovšem máme i místa smírné koexistence obou civilizací. Těch ale průběžně ubývá a tak získávají jakousi pachuť dočasnosti.
Irán dneška představuje jakousi vlajkovou loď bojovného islámu. Anebo oficiální, mezinárodně uznávanou větev militantního islámu. Tu neoficiální pak reprezentují al-Kaida či Islámský stát. Na každý pád se však jedná o dvě strany téže mince. Pokud se Iránu týká, rozhodně jde o něco, co pro domo znamená dosti brutální teokratickou diktaturu, v mezinárodních dimenzích pak o režim, jenž se přinejmenším nepřímo hlásí k tradici holocaustu a svým způsobem usiluje o jeho repetici. Vůli ke zničení Státu Izrael (a vyhlazení jeho židovské populace) nelze prostě seriózně jinak interpretovat. Navazuje na nejrůznější arabské diktatury, v čele s egyptským obdivovatelem Adolfa Hitlera, Gamálem Násirem, prostě režimy deklarující vůli zahnat Izrael (a tedy i tamní Židy) do moře.
Zlé, avšak dobře informované jazyky tvrdí, že jediné čemu takováto cháska rozumí, jsou tři věci. Síla, síla a nakonec i vůle tuto sílu použít. Což mimochodem paradoxně spojuje islámské státy a některé pravoslavné, zejména Rusko. Není v této souvislosti náhodou, že hlavní ortodoxní země, Rusko, Řecko i další balkánské entity, třeba Srbsko, žily po staletí pod knutou Mohamedových následovníků. A zákonitě si osvojily přinejmenším část tehdy dominující mentality, včetně menší než malé úcty k lidské osobnosti a jedinečnosti. Pravoslaví tak stojí, zdá se, někde na cestě mezi západním křesťanstvím a judaismem na straně jedné a islámem na té druhé. Jen doufejme, že blíž té první. Vraťme se ale zpět. Mají-li ony zlé jazyky pravdu – a nic nenasvědčuje tomu, že by se mýlily, musí býti každé funkční řešení těchto rozporů postaveno na síle. Na západní síle. Kde ale vzít a nekrást?
Obamův dvorní politolog Fareed Zakaria nás na konci komentářových stránek Respektu poměrně pravidelně přesvědčuje, že co jeho guru činí, dobře činí. Dobře si notoval i s takovým iránským presidentem. Časy se ale pomalinku mění a svítá naděje, že v historicky nedlouhé době usedne v Bílém domě někdo poněkud rozhodnější a odhodlanější. Mimochodem, taková Hillary, určitě spíše jestřábice než holubice, by vůbec nebyla špatnou volbou. U Baracka Husseina Obamy platí, že do čeho se pustil, to tak nějak nevyšlo. V některých případech to nemuselo nutně býti ku škodě, nicméně dopad katastrofální zahraniční politiky bude mít na mezinárodní postavení Spojených států, jakož i stabilitu světa, ještě dlouho zhoubný vliv. Pracně budovaná spojenectví se pozvolna hroutí, neschopnost stát si za svým slovem je pro kdejakého darebáka přímo endorfinem. Svým způsobem je B.H.O. protipólem vynikajícího presidenta Teda Roosevelta. Ten s oblibou říkával, mluv potichu, ale měj v ruce pořádný klacek. Obama mluví hodně a nahlas, ruce má ale prázdné.
Dohodě s Iránem naprosto nevěří pochopitelně jediná zcela demokratická země Blízkého a Středního východu, Izrael. Navíc i ve své podstatě země ryze západní. A také jediný skutečný a trvalý spojenec Západu a zvláště Spojených států v tomto regionu. A s ním – zdánlivě paradoxně – i země Perského zálivu v čele se Saudskou Arábií. Všichni zatím ještě spojenci USA. Existuje riziko, že se totálně neúspěšný B.H.O., v zoufalé snaze aspoň s něčím uspět a zanechat po sobě alespoň někde pozitivní dědictví, bude snažit uzavřít dohodu za každou cenu. Naštěstí americký Kongres už nevypadá na to, že by podobné selhání byl ochoten připustit.
Pro Evropu pak představuje obří imigrace z třetího světa, hlavně však ale ta muslimská, setrvalý a čím dál fatálnější problém. Idea integrace ztroskotala na celé čáře a k překvapení mnohých se právě mladá, na Západě zrozená, vychovaná a údajně i vzdělaná generace ostentativně odvrací od hodnot hostitelské civilizace a otáčí se (či navrací?) k základům muslimského fundamentalismu. Buduje tak formálně neviditelnou, přesto markantní vnitřní hranici mezi oběma civilizacemi, pohříchu však přímo v srdci té jedné. A ta vnitřní hranice začíná být čím dál více krvavá. Jakoby si četla v Samuelu Huntingtonovi…
Svět ale skutečně není černobílý. Jak 20. ledna citoval světová média pořad ČRo Plus Svět ve 20 minutách, Ahmed Aboutaleb, třiapadesátiletý muslim, narozený v Maroku, jenž se do Nizozemska přistěhoval v roce 1976, vystoupil v televizi a vzkázal všem muslimským přistěhovalcům v zemi, že jestli se jim nelíbí svoboda, mají se „sbalit a vypadnout“. Aboutaleb je hlasitým obhájcem západních hodnot a ostře kritizoval i vraždu holandského režiséra Thea Van Gogha, kterou před 10 lety spáchal radikální islamista z Maroka. I tehdy řekl místním muslimům, ať se přizpůsobí holandskému způsobu života nebo odejdou. Zajímavé je, že Aboutaleb působí od roku 2009 jako starosta Rotterdamu. Když proti radikálním islamistům vystoupil poprvé, podpořil ho populární londýnský primátor Boris Johnson, který ho označil za hrdinu a prohlásil, že Aboutaleb „udeřil hřebík na hlavičku“. „Když si v Nizozemsku neumíte najít místo, zmizte a najděte si je jinde,“ vzkázal islamistům po nedávných pařížských atentátech. Zkusme být někdy aspoň tak odvážní jako tento holandský muslim.
Do stejného ranku patří i nastavší krize ve Středomoří, jež tyto vody mění v moře hřbitovní. Vzedmuly se emoce, nikoli však ochota něco doopravdy udělat. Především je třeba hodně nahlas zdůraznit, že tento problém není italský, leč evropský. Za druhé je nutno s chladnou hlavou zvážit, co by tato přistěhovalecká vlna, převážně muslimská, udělala se starým kontinentem. Ten naprosto a očividně není schopen absorbovat dosavadní muslimskou imigraci. Dopady potenciální utečenecké vlny, seriozně odhadované na milion osob v tomto roce, mohou se jevit až apokalyptické. A v případě úspěchu se tato vlna v roce dalším rozhojní řadou geometrickou.
Jenže Evropa zase hledá zástupná řešení. Česko k nim snaživě přispěchalo s nabídkou šedesáti expertů (na co?) a jednoho letadla. Asi jediné skutečné řešení však spočívá v zavedení australského modelu. Ten prostě nepřipouští vstup oněch „boat people“ do země. Australské námořnictvo je vrací zpět, případně ukládá do tábora na Nauru. V nabídce je i vystěhování do absolutně chudé Kambodži, to však velký zájem nebudí. Pro někoho drsné, v praxi ale plně funkční. O tom, jaká squadra se chystá do Evropy, vypovídá historka z jedné z oněch tak často medializovaných uprchlických lodí, kde se muslimové jali radostně shazovat do moře křesťany. Nějakých dvanáct jich tak utopili. Pozveme je dál, aby příště mohli topit nás?
Evropa je konfrontována s krizí plně srovnatelnou s tou ukrajinskou. Dosavadní vlídný přístup byl povzbuzením k masovému nástupu davů zájemců o nastěhování. Samozřejmě spojenému s organizovaným zločinem, v Evropě i mimo ni. Jediné, co může zabrat, je opět ona síla a její použití. Tedy nekompromisní australský přístup. A jestli někomu pomoci, pak bychom určitě měli být solidární s křesťany a těm otevřít dveře. Ti také tvoří jednu z nejohroženějších skupin. K něčemu podobnému ale vůli vidět není. Pokud se týká těch muslimských zájemců o imigraci, tam je třeba se obrátit (nikoli ovšem formou dotazu) na země islámské, především ty bohaté. Nechť plní, co jim korán ukládá.
A pro naše další zahraničně-politická angažování (míněno evropská) bychom si měli vážně položit otázku: Opravdu bylo tak chytré podpořit libyjskou revoltu a de facto způsobit pád diktátora Kaddáfího? Ten byl připraven a ochoten, ať již za peníze či pod hrozbou, účinně blokovat imigrační vlnu z Afriky do Evropy. Nechybí nám teď trošku? A to nejde zdaleka jen o Libyi. Nakonec nám nezbude než se vrátit v praxi k výroku jednoho z bratří Dullesů: „Jistě, je to gauner, ale je to náš gauner.“ Lepší náš lotr než ten cizí.