Izrael je kolébkou monoteismu. V dnešní materialistické době to může vypadat, že až tak o nic moc důležitého nejde. Jenže právě monoteismus se stal základem nejen civilizace naší, ale i pravoslavné a dalších na křesťanství založených kulturách. A také té islámské, vždyť všichni starozákonní proroci plus Ježíš Kristus jsou i proroky muslimů. Nelze ovšemže zapomínat na judaismus, z něhož se křesťanství a posléze i islám vyvinuly. S nadsázkou by se dalo tvrdit, že křesťanství a islám jsou nové odnože judaismu, pravda poněkud početnější. To pochopitelně nic neubírá na oné zakladatelské roli, kterou má pro monoteismus právě židovství.
Jeruzalém je posvátným městem všech tří velkých monoteistických konfesí. Jsou zde ale diference. Z pohledu judaismu není co řešit. Již od počátku byl středobodem víry. Příští rok v Jeruzalémě, znělo každý rok. A byli v posledním století i ti, jimž se to splnilo. Judaismus nezná pojem Svatá země, pro něj je posvátný Jeruzalém. Ironií osudu je, že Chrámová hora, na níž stál chrám vybudovaný Šalamounem, je pod muslimskou správou, konkrétně Palestinců. Židé spravují pouze Západní zeď nazývanou Zeď nářků.
Naopak křesťanství termínem Svatá země operuje, ale i pro něj hraje Jeruzalém ústřední roli. V něm zakončil svou pozemskou pouť Ježíš, zde byl ukřižován. Dnes se po Via Dolores, po níž nesl svůj kříž, valí nekončící davy turistů. Chrám Božího hrobu je pak spravován pěti církvemi, řeckou ortodoxní, arménskou, katolickou, etiopskou a egyptskou koptskou. Jedná se o de facto pět chrámů v jednom. Mezikřesťanská vzájemnost je tu na bodu mrazu, spory neustávají ani na chvíli. Občas se kněží jednotlivých denominací mezi sebou i poperou jako kluci ve škole. Třeba Arméni s Rusy. Haštěřivost zde prostě platí za životní styl. Nakonec i Jan Pavel II. svého času vyjádřil svou spokojenost nad tím, že tento okrsek je pod kontrolou Izraele, což zaručuje klid a pořádek.
Trochu složitější je to s islámem a jeho druhým nejsvatějším městem, hned po Mekce. S dovolením volně ocituji ze dva roky starého blogu Země, kde to všechno začalo: Islám uznává Starý zákon, jen si věci tak nějak přizpůsobuje. Například místo Izáka měl býti obětován levoboček Izmael, a tak podobně. Úplný vrchol pak představuje Chrámová hora, kde se nyní nalézá mešita al-Aksá. Teoreticky jedno z nejposvátnějších míst islámu. V praxi to bylo tak, že když kalif Umar, nástupce Mohamedův, sídlící v Damašku, potřeboval svaté místo, rozhodl se z ryze pragmatických mocenských důvodů pro Jeruzalém (o němž jen tak mimochodem není v celém koránu ni slůvka…). Mekku už tehdy ovládali wahábité, tedy pouštět poutníky na cestu tam hrozilo jistou indoktrinací. A tak přišel ke slovu úryvek koránu, hovořící o tom, jak archanděl Gabriel vyzvedl v noci Mohameda z Mekky, na létajícím koni Buraquovi jej dopravil do nejvzdálenější mešity (al-Aksá) a odtamtud to byl po provazovém žebříku již jen krůček do nebes, kde bylo možno nejen podiskutovat s kolegy proroky, ale sejít se i s Hospodinem. Mělo se tak stát někdy kolem roku 621.
Jeruzalém se tak stal posvátným místem islámu ryze z utilitárního mocenského rozhodnutí (lidského), nicméně to jen násobí zavilost palestinskou, když se jedná o Jeruzalém. Poctivě řečeno, je něco takového spíše pravidlem než výjimkou. Viz mýtus Kosova pole v srbské historiografii. Ale také syndrom Bílé Hory v české dějepravě (malformované zejména Jiráskem a Nejedlým). Podle takového Pekaře (a to byl pan historik) se jednalo z národnostního pohledu o především německou záležitost (byť pojem národa v šestnáctém a od devatenáctého století dále se věru liší). Navíc podle něj by bez Bílé Hory došlo nejspíš k poklidné germanizaci. Ona je zajímavá i otázka, kolik z oněch sedmadvaceti českých pánů, popravených na letní slunovrat 1621, umělo vůbec česky. A ještě se zeptejme, na co by se k nám jezdili turisté z celého světa dívat, nebýt barokní doby temna…
S presidentem Zemanem je v mnoha ohledech těžké souhlasit. V rámci 17. dnů pro Izrael, které poslední zářijový den pořádalo Křesťanské centrum Sion, pronesl ale jednu zajímavou a jak se ukázalo i velice provokativní myšlenku. Nadhodil možnost přesunu české ambasády z Tel Avivu do Jeruzalému. V té chvíli byl oheň na střeše. Reakci na tento nikoli návrh, ale pouhý podnět, jakož i širší souvislosti podrobně a fundovaně rozebírá výkonný ředitel české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ ČR) Karel Sedláček ve svém článku Jeruzalém, hlavní město. Koho, čeho? Konkrétně v posledním čísle časopisu Slovo z Jeruzaléma. Určitě si stojí za to některé věci znovu připomenout.
Hysterická byla pochopitelně reakce arabských představitelů. Ti hovoří o neúctě, porušení mezinárodního práva a nezadatelných právech palestinského lidu (à propos, míněni jsou potomci těch, kteří žili v nehostinném Izraeli před návratem Židů anebo ti, kteří tam pak přišli následně díky nabídce pracovních a dalších příležitostí poté, co se návrat rozjel naplno?). V českých médiích to byly výrazné články v Lidových novinách dne 8. října a den nato v MF dnes, shodou okolností od stejného autora, Pavla Novotného. V prvém se dovídáme, že „ Všechny relevantní země, včetně USA, mají velvyslanectví v Tel Avivu a jejich čelní politici o přesunu do Jeruzaléma neuvažují“. Dále nám autor bez dalšího komentáře předkládá dlouhé prohlášení mluvčího Hamásu, teroristické organizace, jím ovšem cudně označené jako „odmítající mírový proces jako takový“. Druhý článek je záznamem rozhovoru s palestinským ministrem zahraničí Rijálem Málkím. Větší objektivity nám asi netřeba.
Jak Pavel Novotný i další říkají, Spojené státy neuvažují o přesunu svého velvyslanectví. Lehce přitom pomíjejí Zákon o umístění velvyslanectví v Jeruzalémě, přijatý v roce 1995 poměry 93 ku 5 v Senátu a 374 ku 37 ve Sněmovně reprezentantů. Presidenti USA sice přesun zatím neprovedli (připomeňme však v této souvislosti příslib Mitta Romneyho v poslední volební kampani), musí ale od 1.října 1998 každého půl roku písemně sdělovat zákonodárcům, že zákon ještě nelze implementovat. Své pokračování má zákon i v současné zákonné iniciativě kongresmana Douga Lamborna.
Podobný návrh zákona vznikl rovněž na půdě amerického Senátu. Text návrhu mimo jiné říká: „Izrael udělal všechna opatření k nastolení a udržení veřejného pořádku a bezpečnosti v Jeruzalémě. Jeruzalém je daleko bezpečnější a více chráněn izraelskou administrativou než jakoukoliv předtím vládnoucí autoritou“. Iniciátor této zákonné iniciativy k ní říká: „ Z historických, biblických a morálních důvodů sdílíme jednotu Jeruzaléma jako hlavního města Izraele…“ Ministerský předseda Kanady Stephen Harper, znovu zvolený v roce 2012, zase například řekl: „Když je Izrael zjevně a opakovaně vyčleňován a odsuzován, je naší morální povinností se proti tomu postavit… Podporujeme Izrael nejenom proto, že je správné to dělat, ale také proto, že historie nám stále a stále ukazuje, že ti, kteří ohrožují existenci židovského národa, představují v posledku hrozbu pro nás pro všechny“. Tolik Karel Sedláček. Dodejme jen, že těmto a podobným výrokům se u nás sluchu nedostalo.
Vrcholem licoměrnosti, v pozadí ale skrytého rasismu, který by se dal nepřesně nazvat antisemitismem, je přehlížení blízkovýchodních křesťanů a jejich osudu ze strany liberálních médií. Jedná se samozřejmě především o arabské křesťany. Zatímco na jedné straně bdělá média ostražitě sledují, nevrhne-li nějaký Izraelec na Palestince křivý pohled, decimování křesťanů ze strany jejich muslimských soukmenovců je ponechává vcelku v klidu. Nyní proběhla vlna tradičního vánočního vraždění, kupříkladu v Iráku. Z toho lze Izrael jen těžko vinit, asi proto to není příliš zajímavé. Rozpadá se i jedna z nejstarších křesťanských komunit na světě, syrská.
Nejbezpečněji se arabským křesťanům žije v oblastech pod přímou kontrolou Izraele. Ale i zde žijí v obavách, co nastane, přejdou-li tato území pod správu palestinskou. To ale valná část západních médií vidět prostě nechce. Stejně, jako cudně přehlíží spontánní lidovou adoraci brutálních vrahů, když jsou izraelskou administrativou v rámci mírových jednání občas propuštěni. Pro spravedlnost dodejme, že ani africkým křesťanům se v místech, kde se stýkají se světem islámu, nevede o mnoho lépe než jejich arabským souvěrcům. Viz třeba Nigérie. Valný zájem médií nevzbuzují ani zde.
Jeruzalém i celá Svatá země jsou témata, úzce propojená s křesťanstvím i židovstvím, ale i základy naší civilizace jako takové. Evropa, ač se tak pokrytecky netváří, je dnes nejen protižidovská, ale i protikřesťanská. Tak nějak jako kdyby se za své kořeny styděla. Projevuje se to tisíci drobnostmi. V tom se velice liší od Ameriky. Historicky to vychází i z protikladu mezi konzervativní americkou a liberální francouzskou revolucí. Zkusme tedy alespoň o svátcích, které nás s tou malou zemí spojují, jako jsou vánoce či velikonoce, vzpomenout na Davidův Izrael i Jeruzalém a držet jim palce proti všem Goliášům světa.