Legendy si dovedou s historií, s historickým vědomím lidí pěkně (či možná spíš nepěkně) pohrát. Giganty občas udělají i z nýmandů (a naopak). A z legendy se pak stává vnímaná pravda. Nemusíme chodit daleko, máme tu třeba takového RSDr. Alexandra Dubčeka. Dodnes na něj mnozí budou přísahat. A v Americe je takovou legendou John Fitzgerald Kennedy. Ve zkratce JFK.
Ve čtyřiačtyřicátém čísle Respektu vyšel článek Jindřišky Bláhové JFK znovu s láskou. Věnuje se Oliveru Stoneovi, aktivistickému režiséru, co se ve svém filmu z roku 1991 pokoušel dokazovat, že to s tím atentátem v Dallasu bylo všecko jinak. Samozřejmě, mladického presidenta zlikvidovala FBI a CIA ruku v ruce s vojensko-průmyslovým komplexem. Jak jinak. Této své obsesi se Stone věnuje i nadále. Prezentoval ji i na festivalu Ji.hlava. Mottem článku je Stoneovo tvrzení, že není takovým konspirátorem, za něhož jej mají. Má pravdu. Ve skutečnosti je ještě daleko větším… Kdo vlastně byl ten velikán, jehož život a dílo – dle různých Stoneů – zastavila americká reakce? A jak se stal americkým presidentem?
JFK byl (a dosud asi je) idolem levice. Pokrokových dušiček. V civilu to byl synek z nesmírně bohaté polomafiánské rodiny. Zakladatelem klanu Kennedyů byl otec Joseph. Ten sponzoroval Demokratickou stranu. Za odměnu se stal šéfem burzovního dohledu, Komise pro kontrolu cenných papírů (podle mnohých něco takového, jako kdyby se jím stal u nás třeba takový Pavel Tykač). Posléze i ambasadorem v Británii, odkud však musel býti stažen. Ani ve válečných časech totiž nebyl schopen potlačit své sympatie k opačné straně. Joseph zajistil rodinný klan ekonomicky (a nepátrejme pro tuto chvíli jak), jeho potomci měli podle jeho vůle dobýt politickou scénu. Jeden z nich se měl státi presidentem. Nejstarší Joseph zahynul (za ne úplně jasných okolností) v Evropě jako válečný pilot. Mladší John byl také válečným hrdinou, to mu nelze nepřiznat. Sloužil u námořnictva, přežil potopení své lodi, následky zranění trpěl až do smrti.
Pokud si chceme o JFK, volbách v šedesátém a dalších věcech něco přečíst z jiného než z levě-liberálního úhlu, lze jen doporučit dílo Paula Johnsona Dějiny amerického národa. Je známo, že zásadní vliv na výsledek měla televizní debata. Podle těch, co ji poslouchali v rozhlase, byl vítězem jednoznačně Nixon. Ti, co ji sledovali v televizi, preferovali Kennedyho. Rozhodujícím – jak se následně ukázalo – byly Nixonovy neoholené líce a jeho pocení (asistenti obou kandidátů sváděli nelítostný boj o teplotu ve studiu). Tak vlastně začala éra mediální politiky, již tu máme dodnes. Co v ní rozhoduje, je zřejmé. Kam to s takto nastavenou civilizací povede, lze snadno odhadnout. JFK byl zvláštní figurou. Podle Paula Johnsona se měl i dělit (snad i spolu s bratrem Robertem) o milenku s kmotrem Samem Giancanou. Z Bílého domu udělali oba bratři tak trochu bordel. Ale to jen tak na okraj. Pokroková média ovšem Jacku Kennedymu fandila a to nepěkné prostě neviděla. Stejně jako jeho poměr k Marilyn Monroe. I možnou souvislost s jejím smutným koncem.
Otázkou je, zda byl JFK zvolen presidentem regulérně a nikoli podvodem. Výsledek byl nesmírně těsný, mohly to rozhodovat hlasy v Texasu, kde to měl pod palcem budoucí vicepresident. Měly se tam odehrát případy, kdy třeba ve volebním okrsku hlasovalo více voličů, než jich tu bylo zapsáno. A v Illinois, zejména pak v Chicagu, kde se o to měl postarat již výše uvedený Giancana. Ten se měl chlubit oné Judith Campbell, že bez něj by se její šamstr do Bílého domu nikdy nedostal… Rozhodně by ovšem byl Richard Nixon mnohem lepším presidentem, jak i dokázal o osm let později. Bohužel mu posléze zlomila vaz aféra Watergate. Nixon byl terčem štváčů z levicových médií, což ho silně poznamenalo.
Bohužel pro Ameriku, ale i pro Vietnam. Vietnamskou válku zahájil právě Kennedy, rozvinul do plné šíře Johnson a ukončil Nixon. A kdyby Amerika nebyla po jeho vynuceném odchodu fatálně oslabená (zmiňme především demokraty ovládaný Kongres), sotva by se komunistický Vietnam odvážil finálního útoku. Spousta lidí by tak přežila, ještě větší spousta by unikla koncentrákům. Třeba zdůraznit nepopulární fakt, že vietnamská válka jako taková byla v pořádku a správná. Jen byla špatně vedena a ještě hůře „prodána“ americké veřejnosti. To ovšem jde za Kennedym a zejména Johnsonem. Nixon ji ukončil důstojným způsobem.
Kennedy nebyl nikterak úspěšný president. Vylodění v Zátoce sviní sice připustil, odmítl mu ale přímou vojenskou podporu (s níž se počítalo), a tak vše dopadlo krachem. Kdyby se tehdy Američané na Kubě vylodili, nikdo by netušil nic o nějaké karibské krizi. Tak to už ale bývá. Tuto krizi JFK fakticky nevyhrál, požadavky Rusů byly splněny (závazek nezaútočiti na Kubu, odstranění raket Jupiter z Turecka). Vyhrál ji ale mediálně. Chruščovovi to nakonec zlomilo vaz. Jeho nevypočitatelný avanturismus se postupně stal pro jeho soudruhy neúnosným. Těm v posledku šlo o kýžený klid na práci (v politbyru, v sekretariátech) a nerušený a spokojený život (na dačách).
Pokud by režisér Stone hledal spiknutí, možná by jej našel v souvislosti s mafií, k níž měla rodina Kennedyů blízko, Robert si ale na postu ministra spravedlnosti začal dělat jméno s jejím potíráním. Stone byl, je a zůstává levicovým aktivistou, spíše však jakýmsi agitpropčíkem, Přes svou nezpochybnitelnou erudici. Ostatně co dovedou filmaři s realitou, to lze demonstrovat i na tuzemské produkci, třeba na takových filmech Filipa Renče Rekviem pro panenku či Agnieszky Holland Šarlatán. Skutečnost převrátí na ruby, jsou ale natolik věrohodní, že vlastně vytvářejí paralelní realitu (a svým způsobem historii jako takovou). Že přitom pošpiní nevratně řadu skutečných lidí, to jsou pro tyto „umělce“ takové jaksi kolaterální škody. Na filmu Šarlatán bylo až legrační, jak moc by Agnieszka chtěla Oscara… Proto ona homosexuální linka, jež se prolínala celým příběhem (a která v realitě nebyla nijak doložená). A stejně to nestačilo. Ještě snad udělat z hlavního hrdiny černocha, to by ale nedostatečně uvědomělé tuzemské publikum asi těžko strávilo. Proto buďme velice opatrní při posuzování toho, co nám umělci, najmě ti angažovaní, předkládají. A hlavně je neberme příliš vážně.
JFK zůstane asi pro levici legendou. Jeho skutečné počínání, jeho úspěchy (převážně ale neúspěchy) tonou dnes v zapomnění. Zjednodušený pohled na karibskou krizi, kdy svět skutečně stál na prahu jaderné apokalypsy, ukazuje na moudrého a rozvážného státníka. Který vyřešil konflikt, jenž by při jeho větší rozhodnosti (Zátoka sviní) asi vůbec nemohl nastat. Jeho soukromé skandální počínání překryl milosrdný čas, decentně to podbarvuje píseň pro Mr. Presidenta z úst Marilyn Monroe. A atentát v Dallasu – v tom panuje nalevo shoda – nespáchal osamělý komunista ani za ním nestála Cosa nostra, ale ti ohavové z FBI a CIA. Legendy žijí svým životem, realita je nezatěžuje.
Blog je zčásti založen na komentáři k uvedenému článku.