Na počátku minulého roku ochromila svět pandemie koronaviru. Nazýván je covid-19, mnohem přesnější je termín čínský virus. Ten razil bývalý americký president Donald Trump. Virus se skutečně zrodil v Číně, ať již přirozenou cestou nebo jako nechtěný produkt experimentů v laboratoři ve Wu-chanu. Zajímavé je – ač se to příliš nezdůrazňuje – že původ pandemií počínaje morovými ranami přes nejspíše i choleru a španělskou chřipku až po chřipku hongkongskou a dnešní covid je právě v Říši středu. Tato epidemie se však od svých předchůdkyň v některých rysech liší.
Především se jedná o dobu, do níž zasáhla. Éra globalizace, kdy se cokoli šíří obrovskou rychlostí kamkoli. Éra mediální, kdy média sice operativně informují o čemkoli, co se děje kdekoli, nicméně vytvářejí určitý filtr, které věci vidět a jak je vidět. A součástí mediálního světa – pomalu možná už tou hlavní – jsou pak sociální sítě. Tvůrcem informací může být kdokoli, a tomu i odpovídá jejich kvalita. A současná doba je dokladem i toho, že přebytek informací je daleko horší než jejich nedostatek. Když vám chybí informace, snažíte se je nějak někde získat, prověřujete si je. Ale když se v nich topíte, tak to prostě vzdáte. V záplavě informací jedeme jen po titulcích, obsahy článků nás de facto nezajímají. Na to už nemáme sil. A veřejností lomcují vlny emocí.
A tak se v této konstelaci jal mediální svět zpravovat lid o epidemii, posléze pandemii. Taková ČT24 se proměnila na 24 hodin s koronavirem. Kdo sledoval tuto mediální masáž permanentně, se buď zbláznil anebo inkriminovanou chorobu chytil z obrazovky. Všechny problémy světa rázem zmizely a zůstal jediný. U nás, ale jistě nejen u nás, opsal postoj většiny široký oblouk. Od dodržování až „předržování“ nařízení po jejich ostentativní ignoraci. Zjara loňského roku bylo možno potkati osamělé běžce v lese s nasazenou rouškou. Letos se už řada pravidel nedržela ani v případech, kdy by to bylo od věci. Vláda se nějaké přehnané důvěře netěšila ani před krizí, nyní už je někde na nule. Ještě loni byla připouštěna diskuse (i odborná) o opatřeních, nyní jakoby vše reguloval neviditelný mrak cenzury. Zastánci oponentních názorů jsou ostrakizováni, a to i když se jedná o renomované vědce.
Specifický průběh epidemie v Česku ovlivnily dva vzájemně související faktory. Naprostá neschopnost a nefunkčnost státní správy a totální nedůvěra občanů ke státu a jeho vládě, potažmo politické garnituře jako takové. Zmatené, inkoherentní a chaotické rozhodování dalo lidu za pravdu. Začalo to pulsující nákupní dobou pro seniory a pak se už vše pohybovalo po této dráze. Nevypočitatelnost přebíjela nelogičnost. Neschopnost poskytnout adekvátní kompenzaci těm, jimž bylo mocensky zapovězeno jejich podnikání, činnost, obživa. (Ať již to omezení v reálu bylo rozumné a potřebné či – nezřídka – právě naopak.) Přitom by stačil pohled za hranice a ochota opisovat. Odvíjet výši podpory od obratu v příslušném měsíci předchozího, eventuelně předpředchozího roku je až směšně triviální a vystihující potřeby (Německo 75%, Rakousko 80%). Maligně přebujelá česká státní správa něco takového nemůže připustit ani náhodou. Zato je připravena ihned vysílat do beztak již zkoušených podniků kontroly. To vše lemují zdravotní ministři, připomínající pohyb svatých na orloji.
Scénu ovládla uskupení jako MeSES, Sníh a podobně. Bližším zkoumání zjistíme, že se jedná o stále stejnou partu lidí, hlavně jde ale o lidi stejného „světonázoru“. Hlásají radikální utahování šroubů, dští síru proti jakémukoli rozvolňování. Nemají sice odpovědnost, jednu dobu ale do značné míry řídila kroky vlády. Velice přesně to popisoval časopis Reflex v 16. (a následně i 19.) čísle. MeSES a spol. si vybudovaly i velice silnou mediální pozici, prezentovaly jediný správný názor. Jejich oponenti byli s despektem přehlíženi, ne-li přímo dehonestováni. MeSES byl nyní vykopnut z ministerstva coby hlavní guru. Ministerstvo tak učinilo s taktem a noblesou jen sobě vlastní. Nicméně příslušná náměstkyně výhružně podotkla, že teď bude ministerstvo využívat vlastních odborníků. Při pohledu na tento úřad z toho běhá mráz po zádech. Média jsou zahlcována odhady dalšího vývoje, dalších vln či nevln. Skutečností asi však bude, že jediný, kdo zde má strategii, je právě koronavirus. I ten otylý pán v červeném svetříku se může dopustit moudrého výroku (byť jistě jen náhodou).
Velice zajímavý a vzhledem k mainstreamovému přístupu k pandemii oponentní postoj představuje esej francouzského filosofa Bernard-Henri Lévyho Virus, ze kterého šílíme (v češtině vydal Kalich). Jak říká, „komunita“ vědců není o nic pospolitější než jiné, vládnou v ní protichůdné zájmy, leckdy ubohá žárlivost, elitářské hádky. Svět vědeckého výzkumu je bojiště, kde panuje zmatená konkurenční vřava. Pokud nasloucháme těm, kdo vědí a myslíme tím vědce, slyšíme jen nikdy neustávající kanonádu. Pokud je tím naslouchajícím vláda, je to, jako kdyby si král poval ke stolu rovnou blázinec. Autor se věnuje i dnes tak populárním lockdownům. Podle něj je třeba porovnávat počty životů, které zastavením světa zachráníme a ty, které tím naopak ohrozíme. Rizikem tak je nejen to, že lidé zemřou na epidemii, ale že zemřou na jinou, starší patologii, jež se díky zastavení všeobecného života zhorší. Anebo třeba na hlad, jenž si denně bere ve světě pětadvacet tisíc životů.
Lévy se věnuje i médiím doby pandemické. A zjistil, že kdyby člověk věřil zrcadlu, jež noviny nastavují, v daném období se nic kromě viru neudálo. Uprchlíci zmizeli, války (v Jemenu, Sýrii) se nekonaly. Islámský stát povraždil v Mosambiku padesát mladých lidí – tato událost neexistovala. Si Ťin-pching využil situace k pokračování likvidace Ujgurů i opozice v Hongkongu, my jsme měli ale oči jen pro roušky, desinfekce a testy, které „daroval“ Evropě. V Nigérii pokračovalo masakrování křesťanů, a tak dále, a tak podobně. V médiích ovšem byl prostor jen pro teologické debaty o záhadách různých druhů léků. Zatímco my jsme vedli svou válku proti viru, největší z nepřátel svobody, již zmiňovaný Si Ťin-pching, rozjel válku jinou, opravdovou, v níž jde o to, zaujmout pozici největší světové velmoci. Knížka stojí opravdu za přečtení, hlavně ale za zamyšlení. Končí slovy o tom, že musíme vzdorovat větru šílenství, který duje po celé planetě.
Otázka přiměřenosti opatření tu je a zůstává. I média lze dělit na základě jejich světonázorové orientace. Ta levá horují pro větší restrikce a represivní přístup, ta pravicovější naopak. Aniž by se nutně propadala do nezodpovědnosti. U nás lze tento přístup demonstrovat na postojích týdeníků Respekt versus Reflex. Stejně disentně se projevuje i řada vědců a odborníků (namátkou profesor Beran), ti jsou však zle okřikováni. Hodně jedovatě by bylo možno říkat, že levice obecně ucítila „pach krve“, šanci (trvale) omezit i tak již omezené svobody. Pro posouzení však třeba faktů. Citujme ředitele ústavu Akademie věd ÚOCHB, Zdeňka Hostomského. (Ten má za sebou úspěšnou kariéru v USA, kde to u největší farmaceutické firmy na světě, Pfizer, dotáhl až na šéfa výzkumu rakoviny.) Porovnal dva státy, v rámci USA srovnatelné, Kalifornii a Floridu. V Kalifornii zavedl (demokratický) guvernér maximálně striktní omezení, na Floridě jeho (republikánský) protějšek aplikoval naopak jen doporučení. Ve výsledných číslech (onemocnění, úmrtnost…) dopadají per capita oba státy prakticky stejně. V čem se však radikálně liší, jsou důsledky. Kalifornie je ekonomicky na huntě, s vysokou nezaměstnaností, Florida jen kvete, nezaměstnaných je tu málo. Snad to Joe Biden svými opulentními balíčky srovná. Ovšemže za daně těch úspěšnějších…
Pandemie má své vítěze a poražené. Hlavním vítězem – a to je ten největší paradox – je mateřská loď viru, Čína. Díky níž, díky jejímž selháním, kdy se epidemie tutlala ve chvílích, kdy se dala ještě potlačit či přinejmenším silně omezit, se to vše tak krásně rozvinulo. Nyní Čína zásobuje svět rouškami a spol. a tváří se jako jeho spasitel. A po odchodu Donalda Trumpa, jenž onen čínský virus, jak jej správně nazýval, neustále připomínal, hrozí to, že právě pandemie akceleruje čínskou expanzi. Byl by to výsměch, možné to ale docela je. Dobře si vedou Spojené státy, aniž by ovšem byť jen v náznaku přiznaly, že je to díky předchozí administrativě. Ovoce jejího úsilí si ta současné hbitě přisvojila. Taková už je politika. Evropa se v tom plácá až zoufale. Pandemie brutálně odhalila slepé uličky, do nichž v posledních letech zavádí kontinent stávající věrchuška. Jednotlivé státy jsou příliš slabé, celek je zoufale neakceschopný. Lze předpokládat, že Evropa bude patřit spíše k poraženým.
Loď bláznů byla alegorií. Loď, jejíž nepříčetné či extrémně lehkovážné osazenstvo se nestaralo o to, kam loď pluje. Tak se jmenuje satirická báseň Sebastiana Branta z roku 1494 i slavný obraz Hieronyma Bosche. Ale už Platon tento příměr použil při kritice demokracie. (I to má mnoho co říci k dnešku…) Není ta dnešní společnost něčím podobným, co pluje, neví kam, řízena lidmi, co netuší? Jen se sveřepě drží kormidla či kapitánského můstku. Koronavirová krize a její řešení dává této alegorii tak trochu za pravdu.