Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla odstartována globalizace. Není to tedy žádný moderní výstřelek či vynález posledních desetiletí. Svět se tehdy začal propojovat, ekonomicky, ale i politicky a lidsky. Jak již byl kdysi zde citován Petr Robejšek, který zase citoval ve svém blogu Normana Angella, pozdějšího nositele Nobelovy ceny: Amerika byla nejsilnější světová mocnost, Čína se rychle otevírala světu, Rusko zaznamenávalo silný hospodářský růst, objem světového obchodu se již po léta zvyšoval, mobilita kapitálu a zboží rostla, finanční průmysl byl téměř neregulován, inflace nízká a trhy se rychle rozvíjely. Aby nebyla mýlka, řeč je o roku 1910, kdy se mělo za to, že hospodářské zájmy velmocí jsou tak úzce provázány, že válka je nesmyslná a nemyslitelná. Dnes už holt víme, že o pár (přesněji dvakrát pár) let později došlo k zásadnímu zlomu a svět už nikdy nebyl jako dřív. Počala válka, jež uvrhla lidstvo, či spíše Západ, o mnoho desítek, možná i pár set let nazpět. Evropa se z toho nevzpamatovala dodnes. První dějství globalizace tak skončilo v roce 1914, co tehdy naopak začalo, ví dnes každý. Neslavný konec první etapy mezitím upadl v zapomnění a globalizace tak dostala k dispozici druhý pokus. Ten začal naplno v devadesátých létech, po pádu Berlínské zdi a konci bipolárního světa.
Globalizace se stala tak trendy, módní značkou, kterou možná nejvíce zpopularizovaly kravály antiglobalistů. I ti ovšem vychutnávali do sytosti její výdobytky. Nejprve byla spojovaná s obrovskými nadějemi, nakonec však vyústila do globální finanční a hospodářské krize. Či lépe řečeno finanční a hospodářské krize Západu. Tato krize vykazuje řadu podobných rysů se světovou hospodářskou krizí třicátých let, v mnoha ohledech se však podstatně liší. Tak jako tehdy je zde neschopnost vlád řešit situaci i plošná absence leadershipu. Osobnosti typu Kohla, Mitteranda, Blaira či Thatcherové a v neposlední řadě Reagana (nemluvě o Adenauerovi, Churchillovi či Trumanovi) patří vzpomínkám. Pokračovatelů se fatálně nedostává. Pokud se týká osoby Franklina Delano Roosevelta, jde o velice spornou postavu. Dodnes se odborníci přou, zda jeho politika přispěla ke konci deprese (ta ovšem skončila až druhým dílem světové války) či zda ji naopak mocně prohloubila. Na jeho příchylnost k Džugašvilimu svět doplácel celá desítiletí… Poslední krize ale předvádí řadu novinek. Především ji způsobily kromě realitní bubliny nemalou měrou i zdánlivě sofistikované, v reálu ale uměle vykonstruované, v podstatě nesmyslné finanční produkty. Těm nakonec nerozuměli ani ti, kdo je vymýšleli, což jim nezabránilo, aby je usilovně rozšiřovali a vlastně tak vytvářeli dílem virtuální ekonomickou realitu. Navíc kapitalismus v dnešní podobě, v prvé řadě finanční sektor, postoupil natolik do nadnárodní sféry, že se z vlastnického hlediska stal nečitelným a neuchopitelným. Krizi do značné míry vyvolal, pak spustil pokřik – do značné míry pravdivý – o své nepostradatelnosti. Byl proto vládami, tedy na účet daňových poplatníků, sanován a tak vlastně odměněn. Demonstrovat vliv těchto institucí lze i na příkladu ratingových agentur, které ani náhodou nepoznaly blížící se krizi. Nyní zdatně vyvolávají otřesy v rámci dluhové krize a tak ji ještě prohlubují. Jako by nestačila sama o sobě. Viz například efekt sníženého ratingu Spojených států na akciové trhy. Přitom, jak zaznělo třeba z komentáře Zdeňka Velíška na ČRo 6 10.8.11, bezprostředně poté, co Standard and Poor’s vyřkla svůj ortel nad americkou ekonomikou, se ukázalo, že v odůvodnění jejího rozhodnutí snížit rating Spojených států byla chyba ve výši dvou bilionů dolarů. Agentura ji pak opravila, a i když ji bagatelizovala, opřela své hodnocení Spojených států raději ještě o chabou důvěryhodnost současné americké politické scény. Což měla sice pravdu, vtírá se ale neodbytná otázka. Kdo hlídá hlídače, tedy ratingové agentury?
Ruku v ruce s druhou globalizací přitančil na scénu i multikulturalismus. Ve skutečnosti jde spíše – v souladu s profesorem Huntingtonem – o multicivilizační než o multikulturní otázky, termín multikulturalismus se však již zavedl. V rámci celosvětové migrace za lepším či bezpečnějším přibylo do Západní Evropy mnoho přistěhovalců z jiných civilizačních okruhů. Řada z nich se stala přínosem pro svůj nový domov, to platí v nemalé míře třeba o Indech, Vietnamcích a mnoha dalších. Nemálo příchozích ale zůstalo na dně společnosti a odmítá se, především v dalších generacích, s hostitelskou společností identifikovat. To je v první řadě problém muslimů, byt se to pochopitelně netýká všech. Při absorbování přistěhovalců Západní Evropa ve srovnání s takovými Spojenými státy selhala a selhává. Multikulturalismus byl spojován, zejména liberální levicí, s mnoha očekáváními a nadějemi. Výsledek je ale tristní, to, že multikulturalismus selhal, připouštějí i mnozí korektností se dávící politici. To ovšem není důvod, aby liberální média sňala z řady seriozních odpůrců a kritiků těchto jevů cejch extremismu či alespoň populismu. Naopak nadále malují světlé multi-kulti zítřky, přesně podle zásady, jsou-li fakta v rozporu s vizí, tím hůře pro fakta.
Ochablost Západu a západních vůdců je stále markantnější. Typickými byly třeba nedávné bouře v Británii i o něco dříve ve Francii. Zde vyhřezla v plné nahotě neschopnost řešit podobné problémy. Složitě se teď posuzuje, zda byl známý gangster zastřelen právem, když měl jen maketu pistole (jak to chtějí ti jemnocitní krasoduši ověřovat prakticky?). Ochránit slušné občany v momentě krize však stát nedovede. Přitom podobné riots by byly ještě před pár desetiletími řešeny ostrou střelbou, případně doplněnou o stanné právo. Jenže to bychom museli mít na zřeteli přednostně práva slušných lidí, a nikoli lůzy. Jenže dnes je jeden gauner – de facto v duchu pokřiveného chápání Písma – chráněn více než deset spravedlivých… Flagrantní neschopnost (a nezájem) našeho státu postarat se o své občany je přímo zosobněna konfliktem zahradníka René Mandyse s ruským miliardářem Zacharovem, již znovu popsaným v Respektu (bez většího dopadu na český stát, živený mj. z páně Mandysových peněz). Pan Mandys kontakt s Východem, tak blízkým řadě českých osobností v čele s hradním pánem, téměř nepřežil. Koho ale zajímá jedna „česká kusovka“? České politiky – až na nepatrné výjimky – nikdy nebylo možno podezírat z nadprůměrných schopností. Ti evropští představují jistě zklamání globálnější, tragédií se mohou stát (s přímým dopadem i na nás) američtí reprezentanti. Šaškárna, uváděná pod titulem „zvýšení dluhového stropu“, odhalila existenciální nedostatek státotvornosti i v rozhodující mocnosti Západu. V této souvislost stojí za pozornost debata Jana Macháčka a Pavla Mertlíka ve Studiu Stop. Jana Macháčka jistě nelze podezírat z nějakého levičáctví. Do běla ho ale vytočil fakt, že republikáni se nejprve podíleli na schválení rozpočtu, díky němuž vzrostlo zadlužení nad daný rámec a pak spustili tyjátr. Fareed Zakaria to trefně přirovnal k tomu, když vám přijde jakýsi účet za to, co jste si všechno nakoupili na svou VISA nebo MASTER kartu. A vy si pak budete stěžovat na centrále té VISA nebo MASTER card, že už si vlastně nechcete koupit to, co už jste si koupili. Politikaření, které posedlo americkou scénu, může pomalu začít ohrožovat svobodný svět. Stávající slabý president tomu nasazuje korunu
Studená válka bylo v zásadě čitelné období. Hranice byly jasné, bloky vyhraněné, komunikace mezi nimi – přes jejich neslučitelnost – paradoxně funkční. Ani jeden z táborů nevykazoval sebevražedné sklony. (Ironií dějin to byl právě Chruščov, který v rámci komunistického hnutí demaskoval a odsoudil stalinismus, kdo byl díky svému avanturismu a upřímně řečeno i buranství všesvazového rozměru největším nebezpečím pro mír.) Dnešek je oproti tomu poněkud rozmazaný, nejasný. Někoho už ale začíná jímat hrůza při představách, jakých komtur může svět nabýt, až se stane opět čitelným. Jak může globalizace končit, to už víme.