Bez Beneše bychom republiky neměli, pravil TGM. V tom měl asi dosti pravdy, Beneš byl pro první odboj osobou zásadní. Stejně ovšem jako jí byl Štefánik, jeho vyhrocený rival. Pro tuto chvíli pomiňme jinak dosti podstatnou otázku, zda-li by pro evropskou stabilitu, v posledku ale i pro samotný český národ nebylo výhodnější, kdyby podunajská monarchie nebyla v té či oné podobě zachována. Taková otázka patří spíše do kontrafaktuální historie. Pro takového Hitlera či Stalina by to ale představovalo více než výraznou komplikaci při realizaci jejich plánů…
Beneše dostala do vínku jako svého spirita agens československá diplomacie. Bez nadsázky lze hovořit o tom, že právě on nese veškerou zodpovědnost za československou zahraniční politiku. TGM jej až umanutě prosazoval jako permanentního ministra zahraničí a i poté, co se Beneš stal jeho nástupcem na presidentském stolci, uchoval si prostřednictvím Kamila Krofty rozhodující vliv na tuto sféru. Pokud byla výsledkem zahraniční politiky mezinárodní izolace Československa, vrcholící mnichovským diktátem, není to asi ta nejlepší známka pro jejího tvůrce. Těch zásadních omylů a fatálních chyb na oné dvacetileté pouti bylo ale více.
Když spatřil mapu rodícího se Československa jistý francouzský generál, prohlásil, že taková země se nedá hájit vojensky, jen diplomaticky. V tom se bohužel nemýlil. Výsledkem však bylo, že zatímco vojenská obrana byla nemožná, diplomatická naprosto selhala. Území republiky bylo protáhlé, až by se chtělo říci „nudloidní“, navíc však vnitřně značně nesourodé. Historické země a Slovensko sdílely naposled jeden „stát“ v éře Velkomoravské říše, útvaru, o němž víme ponejvíce to, že o něm nevíme téměř nic. Od konce devátého století se obě země vyvíjely naprosto odděleně, v úplně jiných podmínkách a souvislostech. Umělý konstrukt „československého národa“ byl v tom lepším případě nesmyslem, v tom horším podvodem. Navíc se dosti obhrouble dotýkal pocitů i zájmů národa slovenského, což přineslo své plody již po dvaceti letech.
A jako bonus byla k republice připojena i Podkarpatská Rus, jež se podstatným způsobem lišila i od Slovenska. A které byla přislíbena autonomie, na což se promptně zapomenulo. Ne definitivně, jak ukázal osmatřicátý rok. A k tomu všemu ještě v historických zemích odedávna sídlila třímilionová německá menšina. Konec konců, Němců bylo v republice více jak Slováků. I přislíbil svatosvatě nově vznikající stát, že menšinová otázka bude řešena kantonálním způsobem à la Švýcarsko. Prvním krokem tak byl vznik ahistorické země moravskoslezské. Jen kvůli tomu, že v českém Slezsku byla německá většina. To vše se ukázalo býti minami položenými v základech státu, který nedostal oněch požadovaných padesát let klidného budování.
Na těchto zlověstných výchozích předpokladech byla budována zahraniční politika mladého státu. Její jedinou šancí by asi krom dobrých vztahů se západem Evropy bylo systematické budování přátelských vztahů se sousedy, v prvé řadě Poláky, ale i „odvěkými nepřáteli“. Situace, kdy nás s hlavním spojencem kromě jistých platonických sympatií nespojuje nic, na druhé straně jsme ale ekonomicky závislí na úhlavním protivníkovi, není prostě dlouhodobě udržitelná. Iracionální strach z Habsburků, vlastní Beneši i Masarykovi, rozhodně nedosvědčoval jejich reálného vidění světa. Vždyť ještě v sedmatřicátém roce se E.B. vyjádřil, že lepší ve Vídni Hitler než Habsburk, jak se lze dočíst v Antonínu Klimkovi a jeho Nástupu Hitlera k moci a začátku konce Československa. Stojí-li v čele diplomacie takto ostrovidní jedinci, je katastrofa státu za nepříznivé situace prakticky zaručena.
Přijde-li řeč na Mnichov, otázka vždy zní: Měli jsme či neměli bojovat? Správně položený dotaz by ovšem měl být ve smyslu, co jsme měli udělat, aby k němu nedošlo resp. aby v jeho chvíli byla z našeho pohledu konstelace výhodnější. A zde se bavíme o oné dvacetiletce samostatnosti a jak jsme si ji užili, v tomto případě spíše jak jsme ji využili nebo promarnili.
Benešova politika stála na třech pilířích. Jak se v průběhu let ukázalo, všechny byly prohnilé. Bylo to v první řadě spojenectví s Francií., na počátku dvacátých let zdánlivě světovou mocností číslo jedna. Příslovečný obr na hliněných nohou. Jak dalece se na ni dá spolehnout se ukázalo již v pětadvacátém v Locarnu. Tato konference byl takový soft-Mnichov. Ještě to nebolelo, obsah byl ale stejný. Německo mělo garantovat hranice. Jak popisuje Gustav Stresemann, německý zahraniční ministr, seděli Beneš a Skrzynski, šéfové diplomacií ČSR a Polska, v předsálí a čekali, jak se mocnosti dohodnou. A ty se dohodly jen na západních hranicích. V Mnichově se tento model zopakoval, tenkrát už to ale bolelo hodně. I tam jsme čekali v předpokoji. Jenže když se někdo nepoučí z Locarna, těžko může být za třináct let překvapen v Mnichově… Nakonec i o francouzsko-československé smlouvě píše Henry Kissinger, že se jednalo o učebnicový protimluv. Pakt byl postaven na ofenzivním základě, strategie obou zemí byly ale bytostně defenzivní.
Druhým pilířem byla Společnost národů, svým způsobem mrtvě narozené děcko. Otec, Woodrow Wilson, ji neprosadil doma v Senátu a hlavní garant se tak ještě před zrozením stáhl do splendid isolation za oceán. Benešovi Společnost vyhovovala, neboť byl zdatným diplomatem a zákulisním hráčem. Jenže možnosti této organizace byly značně omezené a její celková neúčinnost se vyjevila odchodem Německa a neschopností zastavit Itálii v Habeši (mimochodem členském státě). A tak do dějin vstoupila hlavně díky tomu, že její budova byla už tehdy vytápěna tepelnými čerpadly z vod Ženevského jezera.
Posledním základem byla Malá dohoda, spíše operetní uskupení, namířené proti Maďarsku, jež v té době již nikoho neohrožovalo. Díky Trianonu muselo míti armádu menší než kterýkoli z „malých dohodovníků“ sám o sobě. I na Malé dohodě se vyjevila kontradikce ekonomiky a politiky, tedy něco, co velký E.B. asi zhola nechápal. Jak Rumunsko, tak Jugoslávie byly zaostalé země s velkými zemědělskými přebytky, které ovšem na československý trh nesměly. Rozhodující síla, agrárníci, prosadili vysoká cla. Na německém se ovšem velice dobře uplatnily, čehož Německo dovedně využilo politicky.
Jedinkrát zde byla šance na přetvoření Malé dohody na skutečné mocenské uskupení. A to ve chvíli, kdy o se účast zajímal maršál Pilsudski. Jenže to by do sebe zahleděný Beneš nehrál onu hlavní roli, a tak to nepřipustil. Polsko-československé vztahy byly ostatně dalším hřebíkem do rakve československého státu, který doň tuzemská diplomacie usilovně dvacet let vtloukala. Ve dvacátém roce, ve chvílích existenčního ohrožení Polska Sověty, jsme zachovávali úzkostnou neutralitu a přes naše území se nesměly dodávat zbraně. Naopak jsme situace využili ve sporu o Těšínsko. Naše vychytralost nám spadla na hlavu ani ne za dvacet let.
Dalším omylem E.B. (stejně jako jeho velikého guru) bylo přesvědčení, že ve dvacátých letech jde svět doleva. Omyl, šel tehdy doprava. Socialistovi Benešovi nebyla ani případná diktatura cizí, muselo by se ale jednat o levicovou. To se stalo osudovým zastupujícímu náčelníkovi generálního štábu Gajdovi, jak se můžeme podrobně dočíst opět u Klimka (Vítěz, který prohrál). Likvidace generála Gajdy (teď neřešíme jeho osobnost, ale aféru jako takovou), za účinné a nikoli nezištné pomoci Antonova-Ovsejenka, byla naprosto nechutná. Byla to skvrna na šatech nejen E.B., ale i TGM, skvrna jež se již vyčistit nedala.
Poté, co první republika pod jeho vedením zahynula, utekl se E.B., hned jak to jen šlo, pod ochranná křídla Sovětů. Mimochodem, již na počátku třicátých let se E.B. v očích mezinárodní diplomatické komunity ztrapnil, když na návštěvě SSSR „sežral i s navijákem“ Potěmkinovy vesnice, jež velký Džugašvili nachystal svým hostům. E.B. to pak hlasitě roztruboval do celého světa. Jeho dětinská důvěra ve Stalina (ve východní Evropě naprosto ojedinělá), spolu s ochotou obětovat v zájmu spolupráce s komunisty nejlepší přátele a spolupracovníky, lvím podílem přispěla k převzetí moci bolševiky v osmačtyřicátém. Návrat v pětačtyřicátém pojal jako pomstu svým předválečným odpůrcům, právo neprávo.
Beneš se mýlil, kde to jen šlo. Svět ve dvacátých letech nešel doleva, ale doprava. Fatálně špatně odhadoval ony tři pilíře, na něž postavil bezpečnost země. Hluboce byl mimo, pokud se vývoje v Německu od třiatřicátého týká – opět viz Klimek. A tento vývoj měl zásadní dopad na osud Československa. Nakonec osudově špatně odhadl komunisty, hlavně ale Stalina. S ním proti vůli Britů a bez souhlasu Státní rady podepsal dlouhodobou spojeneckou smlouvu. Svými dekrety zaštítil vyhnání Němců čistě na základě etnického původu, ale i radikální znárodňování. Teprve nedlouho před smrtí dštil podle vzpomínek Václava Černého síru na komunisty i Stalina, které prohlédl, když už bylo po všem. Došlo mu, kam pomohl přivést národ? Asi sotva. Byl to malý, zlý, mstivý člověk, který až neuvěřitelně věřil v sebe. A snad ještě v Masaryka. Považoval se za vědeckého politika či politického vědce, kdokoliv s ním nesouhlasil, ten byl hodně jemně řečeno za hlupáka či zlovolníka.
Poslanci Jitka Gruntová, Radko Martínek a Karel Šplíchal předložili v roce 2003 návrh zákona, pravící, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. 118 ze 183 přítomných poslanců pro něj 24.2.2004 zvedlo ruku. Senát v březnu tento paskvil zamítl, 13. dubna pak sněmovna horentní většinou 123 ze 187 přítomných horní komoru přehlasovala. Tehdejší president se zachoval alibisticky, jak bylo jeho dobrým zvykem. Ani nepodepsal, ani nevrátil. V květu tak zákon vyšel pod číslem 292/2004 Sb. Když už se neptáme, zda může politická garnitura zákonem kvalifikovat historii, tak se alespoň zeptejme, o jaký že stát se to E.B. tak zasloužil. Adjektivum tam tak nějak chybí. A těch států jsme tu měli povícero.