Existuje nebo neexistuje něco jako národní mentalita? Názory se různí, letora toho kterého národa se však některými společnými rysy vyznačuje. Konkrétní jednotlivci se z tohoto klišé mohou samozřejmě zcela vymykat. Biolog a filosof Stanislav Komárek, který strávil léta emigrace v Rakousku, míní, že jsme si s Rakušáky naprosto podobni. Až na jeden rys. Rakušané důvěřují bezvýhradně svému státu, my k němu chováme absolutní nedůvěru. Co ale máme tak shodného právě s Italy? K státu máme velice podobný vztah a netajíme se s tím. Někdo by mohl říci, že naše státotvornost je na bodě mrazu. Podobné rysy nalezneme i pokud se vztahu k poctivosti týká. Češi i Italové si prostě už zvykli na nefunkční stát, naučili se žít jaksi „vedle“ něho.
I italská politická scéna (a kultura) vykazuje do jisté míry obdobný charakter jako ta naše. To, jak se někdejší český premiér téměř „zamiloval“ do Il Cavaliereho, nebyla žádná náhoda. Smysl pro vypjatý klientelismus i korupci je vlastní oběma politickým garniturám (a možná i lidům). Procházejí tak věci, které by jinde neprošly. Občas to zajde příliš daleko a stane se nestravitelným i pro kachní žaludky veřejností. Italská demokracie, nazveme-li ji tak, je o něco starší a tak zde můžeme sledovat procesy (někdy i doslova), které nás nejspíš ještě čekají. Nakonec leckteří potenciálně ohrožení i u nás používají termínu „soudcokracie“.
Nejlépe se naturel projeví, když si člověk myslí, že je v anonymitě. Hodně tak vypovídá chování za volantem, byť anonymita v silničním provozu je logicky jen relativní. I národy, o nichž se traduje, jak divoce jezdí, kupříkladu Řekové, dodržují na cestách alespoň pár elementárních pravidel. Díky tomu je tamní provoz jakž takž stravitelný i pro cizince. U nás ale nezřídka vystupuje do popředí neochota podřídit se jakýmkoli předpisům a hlavně až patologická agresivita, projevující se v hazardním předjíždění, podjíždění, vybržďování, atp. Netýká se to samozřejmě všech ani zdaleka většiny, rozhodně tímto rysem vynikáme i v mezinárodním srovnání. To potvrdí každý, kdo občas sedí za volantem v civilizovaných zemích. Naopak putujeme-li na východ, zařazujeme se s trochou nadsázky do průměru.
Našinci se v cizině proslavují i jako jakožto absolutně neukáznění cestovatelé. Do kolika lavin a podobných nebezpečí se dostávají v sousedním Rakousku či Slovensku. Následkem toho pak až desítky záchranářů jsou nuceni riskovat své životy, aby je z toho, kam se dostali vlastní zhůvěřilostí, vyprostili. V této souvislosti je zajímavý slovenský nápad, kdy si dotyční musí zásah alespoň zaplatit (bezohledné ohrožení životů v této ceně zahrnuto pochopitelně není). Nebyla by to zajímavá inspirace pro domo, když tak šetříme na horské službě i dalších? V Krásných ztrátách Michala Prokopa vyprávěl své historky s rodáky v cizině exvelvyslanec Hynek Kmoníček. Jistý český turista tak třeba nalezl někde v jižní Indii jediného široko daleko volně žijícího slona, vlezl mu pod břicho a vyfotografoval ho s bleskem. Tam to ovšem vyřešil onen slon, jenž se vyděsil a nebohého turistu rozdupal, že z něho nezbyl ani fotoaparát. Co ale naši badatelé, kteří kašlou na místní zákony a trhají vegetaci, jakou a kde se jim zamane? A to se jednalo o akademiky. Nebo tvůrci počítačových her, spokojeně fotografující řeckou vojenskou základnu? Pak najednou všichni vyděšeni zírají a dožadují se nekompromisně pomoci od státu. Kdo jiný by měl být zodpovědný za jejich nezodpovědnost?
Během povodní si rozvodněné toky pár spoluobčanů popletlo s vodáckou trasou. Nejvíce velké vody sice nebylo v Česku, největší počet obětí na životech ale ano. Právě oni rádoby vodáci k tomu ve značné míře přispěli. Drsně ale trefně to popsal Petr Schwarz v Událostech týdne v sobotu 8. června na ČRo Plus. Prohlásil, že při střízlivém pohledu zvenčí je to těžko vysvětlitelné něčím jiným než sebevražednou mánií či snahou posmrtně získat celosvětovou Darwinovu cenu pro ty, kteří svým hloupým skonem nejvíce přispějí ke kvalitě genofondu lidstva. Jak dále uvedl, to že tato mánie postihla ve stejné době Čechy celosvětově se zdá naznačovat případ z druhého konce planety. Pobřežní stráž u břehů Tchajwanu vylovila z vod našeho krajana, jenž se pokusil na improvizovaném voru překonat po moři 1 400 kilometrů do Japonska, protože mu prý skončilo vízum a došly peníze. Jeho plavidlo se ale začalo rozpadat chvíli po vyplutí. Co dodat?
Jeden rys národní povahy však zdůrazňujeme rádi. Smysl pro humor, někdy až šibeniční, schopnost si dělat ze všeho srandu. Našim národním symbolem se nejen pro mnohé Čechy, ale i pro nemálo cizinců stal Švejk. Toho vymyslel Jaroslav Hašek, za Rakouska bohém až spíše anarchista. Za světové války se na chvilku ukáznil jako rudý komisař, pak se vrátil k literatuře a alkoholu. Spisovatel jistě velký, charakterově určitě nikoli příkladný. Známé jsou historky z hospodských rvaček, kdy obratem změnil stranu, když zjistil, že by mohl být bit. Pověstná je i story o tom, jak si půjčil své děcko, aby je ukázal kamarádům v kavárně a vrátil se za tři dny bez kojence i ponětí, kde mohl zůstat. Naštěstí ho opatrovala slečna ze šatny té úplně první kavárny, již při svém tahu navštívil. Dosti našincům se nicméně přirovnávání k dobrému vojáku silně příčí. Všeobecně se ale obáváme, abychom nebyli směšní v očích ciziny. Na druhou stranu se o to naši představitelé docela snaží. Viz presidentská viróza, Kalouskova nemluvnost a nakonec i poslední aféra (která ovšem ještě zdaleka neskončila). Jak zaznělo z jednoho tuzemského komentáře, jsme takový poněkud bizarní stát.
V anekdotu ale i to vše přetvořit hravě dokážeme. I koluje právě po českém internetu vtip: President tak nasákl atmosférou na soirée na ruské ambasádě, že den nato trápen jsa virózou málem přidal v přímém televizním přenosu ke korunovačním klenotům další, a to šavli. Ministr financí a faktický šéf druhé nejsilnější koaliční strany není schopen v rozhlasovém přenosu promluvit. Následně pak přizná opilost, způsobenou prý únavou. Tajné služby řídí milenka premiéra a nechá je sledovat svou sokyni. Tajná služba ovšem netuší, že ji samu sleduje policie. Zato však tuší šéfové mafie, kteří vše pozorují se zájmem ze svých jachet kdesi daleko. Vládu k odstoupení vyzývá klinický psychopat, který sledoval, nahrával a uplácel všechny svoje poslance. Část sněmovny již úřaduje z vězení. Vedení opozice působí jako partička, která právě unikla z Bohnic, a budoucí vývoj státu oznamuje na facebooku presidentova sotva zletilá dcera. To je ovšem jak všichni vědí jen přihlouplý vtip, něco podobného by se v civilizovaném státě státi nemohlo. Ale jako scénář pro bláznivou hollywoodskou komedii, proč ne.
Po převratu v devětaosmdesátém jsme počali stavět stát. Východní gubernie ani protektorát žádné rysy státnosti nevykazovaly, třetí republika byla jen takovou přechodovou fází. Vybrat jsme si teoreticky mohli z řady modelů. V praxi se ale výběr byl podstatně užší. Anglosasové, jak by se mnohým líbilo, prostě nejsme. Dosti dlouhou dobu jsme se předtím vyskytovali někde mezi Střední a Východní Evropou, v takové trošku zemi nikoho mezi Východem a Západem. Realisté mezi historiky tvrdí, že nejlépe se tu žilo v posledních dekádách Rakouska-Uherska. Panovala nebývalá svoboda, země na říšské radě zastoupené hospodářsky vzkvétaly, český průmysl těžil z celého rozlehlého mocnářství. Naši politici bývali už tehdy spíše směšní, jejich moc však byla výrazně limitovaná. Soudnictví i státní správa fungovaly, svou loajalitu vztahovali byrokraté k císaři. První republika trpěla mnohými bolestmi, které známe z dneška. Masarykem požadovaných padesát let ale nedostala. Před třiadvaceti lety jsme se nakonec obrazně řečeno reálně rozhodovali (a do jisté míry stále rozhodujeme) mezi dvěma směry: Vídeň nebo Palermo. Mezi těmito destinacemi oscilujeme doposud.
Tři sta let jsme trpěli, říkávali ale buditelé. Z toho lze vydedukovat, že první necelé století habsburské vlády ještě jakž takž šlo, až do Bílé Hory, přesněji řečeno do třetí pražské defenestrace. Když nám ale zakázali „vyokňování“ politických představitelů, to už se vážně vydržet nedalo. Nakonec dodnes jsme se nenaučili řádně používat k regulaci politické scény takové fádní prostředky, jako jsou volby. Odněkud se jaksi vynořuje otázka, zda bychom neměli býti ve vlastním zájmu ušetřeni budování státu. Ale to je jen takový další hloupý vtip na internet.