České země se zdály být od devátého století více či méně pevnou součástí římské říše, později zvané svaté, tedy jakýmsi východním okrajem Západu. S Ruskem se na rozdíl od takového Polska nijak nestýkaly ani nepotýkaly. Až někteří národní buditelé na sklonku osmnáctého a v devatenáctém století počali, asi pro nedostatek jiné inspirace, vzhlížet k mocnému dubisku na východě. Pár jich to dotáhlo až do zajímavých extrémů, takový Hanka například prosazoval zavedení azbuky. O Rusi jako takové ovšemže netušili pranic, opět na rozdíl kupříkladu od Poláků. Byly výjimky, třeba Havlíček disponoval jak osobní zkušeností s ruskou realitou, tak i dostatečnou inteligencí. Svými postoji se netajil, byly ovšem spíše menšinové. Nezanedbatelné části budícího se národa by se až tak nepříčilo spočinout v bratrském ruském objetí. Sotva mohli tušit, že z takového láskyplného přivinutí by se jen stěží sápali zpět. Netušily ani některé rádoby elity, takový Kramář je příklad člověka, jenž nepochopil nikdy nic. A to mu svého času jako poslanci říšské rady rakouská diplomacie pomáhala zařizovat rozvod jeho ruské vyvolené.
Pochopení mentality ruského státu a tedy i takové excesy jako bolševictví je snad možné z ruské historie. Existovala tři krystalizační jádra ruské státnosti. Všechna byla iniciována Varjagy, tedy normanskou nobilitou. Nakonec od Rurikovců odvozovali svůj původ i Romanovci a kdoví, zda se nějaký ten vikingský válečník nakonec neobjeví i v rodokmenu nynějšího car-presidenta. Dvě ze tří center skončila v rozvalu, Kyjevská Rus ovlivněná Byzancí i Novgorodská republika, jež vykazovala relativně silnou inspiraci tehdejším Západem. Uspěla až Moskevská Rus, původně vazal Zlaté hordy. Zlatá horda bývala součástí velké mongolské říše, osamostatnil ji její první chán Berke, vnuk Čingischánův.
Moskevské knížectví se vypracovalo na jakéhosi správce ruských území, kterého horda využívala jako zprostředkovatele své kontroly. Nakonec se karta obrátila a Moskva ovládla mongolská resp. tatarská území. Nicméně staletí dominance Zlaté hordy se nesmazatelně vtisklo do charakteru Rusi, mentality jejích elit i lidu prostého. O genofondu ani nemluvě. Není náhodou, že právě Novgorod byl Moskvou, konkrétně psychopatickým masovým vrahem Ivanem Hrozným, exemplárně zmasakrován. Obdobně byla decimována ruská inteligence bolševickou revolucí, nic nového. Také není žádnou náhodou, že velkým obdivovatelem Ivana Hrozného byl jeho pozdější nástupce a pokračovatel Josif Džugašvili.
Zahraniční politika ruské říše se také již od Ivana Hrozného, přinejmenším ale od Petra Velikého, nijak nemění. Lhostejno, zda ji realizuje car, generální tajemník či president. Éry expanze střídají chvíle oslabení, prostředky se mění dle momentální potřeby, trend ale zůstává neměnným. Tah na Západ a k teplým mořím. Nejdále se dostal právě Džugašvili, díky zradě jeho bývalého spojence Hitlera a vnucené válce. Neměnnou konstantou zůstává však i vpravdě „turecké hospodářství“, a tak i sovětský blok nakonec zkrachoval. Stojí za to připomenout jeden vousatý vtip: Cože je to sovětský hospodářský zázrak? Mít k dispozici Ukrajinu a Kubáň a dovážet přitom obilí za sibiřské zlato z Kanady. Dnešní ruská ekonomika je postavena čistě na exportu nerostných surovin. Břidlicový plyn v nejen Americe a tání permafrostu, ohrožující stávající „surovinovody“ k tomu navíc mohou mít fatální dopad. Nakonec carský režim neustál první světovou válku a komunistický o něco později totálně zbankrotoval ekonomicky. Touha podmaněných po svobodě byla jako obvykle – bohužel – až druhotná, nebýt hospodářského kolapsu, soudruhovali jsme i my dodnes.
Vraťme se ale k českému vztahu k Rusku. Po „carském oslnění“, které některým zastřelo všední výhody plynoucí z příslušnosti k Rakousku, následovalo přichýlení k Západu, konkrétně k čím dál více nemohoucí Francii. I následkem legionářské epizody poskytlo Československo útulek mnoha ruským běžencům. Z nich se stali více než loajální občané, o to hanebněji se k nim Česko zachovalo ve chvíli, kdy je počali zpět rekvírovat pochopové NKVD. Ani náznak protestu, ani nesmělý dotaz. Beneš si svůj mnichovský mindrák hojil již v prvních letech války ostentativní příchylností k velkému dubisku. Svou spoluzodpovědnost za situaci, které k mnichovskému debaklu vedla, si celkem pochopitelně nikdy nepřipustil.
Jako snad jediní jsme strkali hlavu do ruského chomoutu sami a dobrovolně. Stalin a Sověty byly po válce posvátné, až na pár rýpalů typu Tigrida či Koželuhové to všichni bez hlesu akceptovali. Včetně takzvaných demokratických politiků, ale i publicistů jako Ferdinand Peroutka. Únorový převrat pak „zvonkajšku“ skutečně mohl vypadat jako vůle lidových mas. Jenže bolševici jsou vždy lepší pučisté než hospodáři a tak po prvním krachu, řešeném měnovou reformou, následovaly další. Boj o moc ve stranickém vedení na přelomu sedma- a osmašedesátého roku spolu se slovenskou nevolí k nejkrásnějšímu, rozhodně ne ale nejchytřejšímu presidentovi nechtěně rozjely proces spontánní demokratizace. Půdu pro ni, pravda, připravovala i uvolňující se atmosféra v zemi v letech šedesátých.
Vedoucí soudruzi se koupali v obdivu ne zcela informovaného lidu a užívali si prebend tehdy ještě neznámých celebrit. Samou radostí však zapomněli (anebo se báli) vládnout a hromadící se spojenecká vojska za hranicemi, která prostě nešlo přehlédnout, je nechávala v klidu. Představa, že nám bude umožněn odjezd z říše novodobého cara (a ten nám přátelsky zamává kapesníčkem na rozloučenou) byla ryzí fantasmagorií. O to však větší bylo rozčarování v noci z dvacátého na jedenadvacátého srpna. Málokdo tehdy tušil, že je takto determinováno příštích jedenadvacet let. Bleskovou kapitulaci „vůdců“ pak následovala totální rezignace mas. Analogie s vývojem o třicet let nazpět je neoddiskutovatelná.
Obecné vztahy k Rusi tak pozbyly připitomělého a do té doby převládajícího sentimentu. Na druhé straně se ale s těmi okupanty tak dobře kšeftovalo. A ta družba prostě patří k věci. Češi tedy dlouhodobě nevnímají Rusko jako nějaké ohrožení, spíše se ukájejí ve své kulturní nadřazenosti. V tom se velice liší od poučených národů, jak jsou již zmiňovaní Poláci či Baltové. Česká naivita tak je výjimečně v souladu s převládající evropskou sebevražednou vstřícností. Aspoň něco evropského nám tedy není cizí. Z českých presidentů pak byli oponenty ruské rozpínavosti nakonec jen dva (nepočítáme-li chudáka Háchu…). Beneš se stal ruským přisluhovačem díky svým komplexům, v závěru života pak jen zíral. Jeho nástupci byli titulární slouhové Moskvy. Havlovi následovníci se tváří sofistikovaněji, jejich afinita k Východu je však stejně nesporná jako děsivá.
Můžeme se k slzám dojímat naší hrdinnou resistencí v srpnových dnech (nebo za války, za bolševika, etc.). Dokud se ale nezamyslíme nad naší schopností bleskové (a totální) kapitulace, o moc dál se nedostaneme. Česko se nalézá (hodně nadneseně řečeno) mezi západním a východním Římem a mělo by se rozhodnout, kam vlastně patří. Některá světová média již poznamenala, že následující volby budou rozhodovat o západní či východní orientaci země. Jen naše politické strany se tomuto pojmenování vyhýbají a jako obvykle vrší bariéru nic neříkajících blábolů. Prostší volič pak může být docela překvapen, o čem že to vlastně rozhodoval. Ale to již bude post festum.
Symptomatickým krokem Zemanovy vlády byla blesková změna rozhodnutí, kdy nejprve zprávu vládní rady pro menšiny vzala na vědomí a po týdnu toto usnesení vzala zpět a zprávu nakázala přepracovat. A to kvůli pasáži varující před kozáckými organizacemi, protože ty jsou dle této zprávy řízené z Kremlu a mohou se stát u nás pátou kolonou. Je docela roztomilé, jak vláda, v níž snad krom dvou jsou všichni ministři exkomunisty, prokázala náležitou devótnost a vyhověla volání z Ruska právě ve dnech.výročí sovětského vpádu.
Veteránka Svobodné Evropy Lída Rakušanová poznamenala ve svém komentáři v Názorech a argumentech na Rádiu plus, že před pětačtyřiceti lety převálcovaly pokus o demokracii u nás spojenecké tanky, dnes se to může podařit nám samým. Máme na to docela slušně našlápnuto. Budeme si za to moci pak opravdu jen my sami. To jsme si ale nakonec do značné míry mohli vždycky. Takže nic nového.