Přes naprostý krach myšlenkových konceptů syfilidou sužovaného Uljanova stojí jeden jeho postřeh za povšimnutí, možná právě tady a teď. Lenin, jak zněl pseudonym onoho německého diverzanta, s humanismem jen sobě vlastním prohlásil: Kapitalisté nám ještě rádi prodají ten provaz, na kterém je pak oběsíme. Zní to jistě propagandisticky a prvoplánově, nicméně při „pohledu do vlastních řad“ člověka napadne: Neměl právě v tomto samozvaný vůdce proletariátu a masový vrah v jedné osobě nakonec pravdu? Nevygradovala naše chamtivost do té fáze, kdy jsme schopni prodat i ten život? Je-li to samozřejmě náležitě zaplaceno, obchodní jednání je kulantní a my dosáhneme cenu, jež nám v dané chvíli připadá prostě bombastická…
Evropa za poslední dvě tisíciletí zažila – a zatím i přežila – pár skutečných dějinných zlomů. První byl konec říše západořímské v roce 476 po Kristu, po němž, ne hned, ale fatálně, následoval takový civilizační propad, hmotný i kulturní, který se srovnával na původní úroveň zhruba jeden tisíc let. V mezičase stojí za povšimnutí bitva u Poitiers léta Páně 732, kde merovejský majordomus Karel Martel porazil Araby, pronikající (a s nimi i islám) do Evropy. Jeho vnuk Karel Veliký pak založil, či jistým způsobem obnovil, římskou říši. I to je dost možná zásadní přelom. Dalším pak bylo zcela určitě objevení Nového světa v roce 1492, čímž nastal formálně novověk a odstartovalo masivní šíření křesťanství. Nepochybným zlomem bylo o něco později zrod protestantství (1525), jež se střetlo s katolictvím. Posléze i v třicetileté válce. Ta totálně zdevastovala Střední Evropu a skončila vestfálským mírem z roku 1648, jímž de facto zanikla římská říše č. 2. V roce 1683 rozdrtila křesťanská vojska, vedená Janem Sobieskim a Evženem Savojským, osmanskou armádu u Vídně. Jinak řečeno Poitiers podruhé.
Obrovský rozmach Evropy, odstartovaný Kolumbovou expedicí a doprovázený koloniální expanzí, nakonec nenarušil ani Napoleon Bonaparte. Naopak přispěl k výrazné modernizaci. To vše trvalo až do roku 1914, kdy Evropa rozjela válku, již nebyla schopna zvládnout. I leninské expozé německého generálního štábu dokumentovalo fakt ztráty soudnosti a zoufalé snahy zvrátit vývoj války. To bylo příznačné pro obě strany sporu a věc ukončil až vstup Spojených států do konfliktu. Tehdy poprvé byla Evropa zachráněna Spojenými státy čili Novým světem. Právě jejich vstup do války střetnutí rozhodl a zajistil vítězství nad centrálními mocnostmi, kterým odpadla rok předtím starost o východní frontu. V dvacátém století se chystaly ještě dvě repetice.
Vyhrát válku ale ještě neznamená vyhrát mír. Právě versailleský mír byl takovým paskvilem, že se jednalo jen o příměří. Těch, kteří to pochopili, bylo méně než málo. Západní Evropa už v mezičase demonstrovala zoufalou slabost. Obsazení Porýní by se dalo řešit policejní akcí. Rakousko by nebylo připojeno, kdyby hrozila vojenská odpověď. Pokud by spojenci byli ochotni alespoň předstírat rozhodnutí vstoupit do války kvůli Československu, vše by nejspíše vyřešil puč připravený v německém generálním štábu. Kdyby namísto války divné začala hned zpočátku září válka opravdová, ještě i tehdy mohlo vše dopadnout také úplně jinak.
V létě 1939 zasáhlo do osudů Evropy po dvaadvaceti letech opět Rusko. Uljanovův nástupce Džugašvili se stal nejtěsnějším spojencem Hitlera, rozdělil si s ním Evropu a zásoboval skoro dva roky německou válečnou mašinérii vším potřebným. Francie vyšuměla a Anglie i přes buldočí snahu sira Winstona neměla šanci Říši porazit. Naštěstí se obě říše zla zakously do sebe. Hlavně ale do války vstoupili Američané a to rozhodlo. Všechny apologety zásluh bývalého führerova kamaráda je třeba decentně upozornit, že Spojené státy jednak vedly prakticky samy další válku proti Japonsku, jednak zahrnuly Rusko vojenským materiálem, o čemž ruští historici povětšinou cudně mlčí. Pokud by Stalin bez americké pomoci porazil Hitlera, o čemž lze opravdu pochybovat, sahal by „tábor míru“ až ke kanálu La Manche.
Následovalo třetí dějství světové války, to studené. Západní Evropa by byla schopna vojensky oponovat Rusku tak v řádu dnů. I zachránila Amerika Evropu potřetí. Na jedno století docela slušný výkon. Evropa však zpohodlněla. Z poválečné bídy se vyšvihla k dosud nevídané prosperitě. Starosti s obranou hodila na USA a zato je nemá ráda. A dává jim to poměrně okatě znát. Bezpečnost Evropy tak považuje za jakousi implicitní povinnost Ameriky, a basta fidli. Porovnejme jen výdaje na obranu na obou březích velké louže. Třeba my na ni vydáváme s bídou polovinu toho, k čemu jsme se zavázali. A nejsme zdaleka sami, naopak.
S Ruskem se již od sedmdesátých let rozvíjí stále více obchod. Ten gradoval po rozpadu SSSR a Evropa se v nezanedbatelné míře dostala do energetické závislosti na ruském medvědu. To doprovázely iluze, že oni Leibnizovi „Turci Severu“ se budou postupně demokratizovat a i celkově civilizovat. Některé, fantazií obzvláště obdařené jedince (jmenujme jen Berlusconiho či Zemana) pak napadaly obzvláště pitoreskní představy začlenění Ruska do EU a Evropy vůbec. Ani je přitom netrápil evidentní fakt, že absorpční kapacita Evropy ukázala své limity již při začleňování Balkánu, Řeckem počínaje. Nemluvě o korektinisticky smlčovaném vnitřním ohrožení plíživou islámskou subverzí, dalo by se říci pokusem o ovládnutí č. 3. Tady jen poznamenejme, že demografické prognózy věští, že Rusko bude za nějakých padesát let převážně muslimskou zemí.
A najednou šlus. Po ruské invazi na Ukrajinu, byť zatím jen na Krym, už nejde předstírat, že tady nemáme konfrontaci. Dost možná fatální. Nakonec Chruščevovův dárek je součástí Ukrajiny, jak stvrdila třeba v čtyřiadevadesátém budapešťská smlouva. Jenže pro uzurpátory typu Hitlera či Stalina nebyly smlouvy než cárem papíru. Děs Evropanů z možných ekonomických sankcí dobře ilustruje jejich sebevědomí. Vždyť podíl Ruska na HDP Unie činí jedno procento, opačným směrem je to procent patnáct. Z hlediska Ameriky je to pak natolik zanedbatelná hodnota, že USA by takovouto obchodní válkou nebyly poznamenány skoro vůbec. Evropa se však chová jako pravý dědic západořímské říše (a civilizace). Neochota či spíše neschopnost se v případě nutnosti bránit, nevůle vzdát se svého pohodlí a blahobytu, obsesivní představa, že všechno se dá koupit. Snaha uhrát ještě trochu toho báječného času, který se evidentně krátí. Za každou cenu. Ideje a vůle se někam tak nějak vypařily.
Národní povaha Američanů se od naturelů evropských liší v dosti podstatných detailech. Určitě jsou upřímnější a asi hlavně o dost důvěřivější. Proto třeba detektor lži funguje poměrně spolehlivě za oceánem, v takovém Česku moc účinný není. Amerika také vykazuje větší sklon důvěřovat smlouvám i slibům na mezinárodní úrovni. Tento rys má ovšem i druhou tvář. V momentě zklamání přichází vztek a s ním i zarputilost, které jsou pro nás též dosti cizí. Přesvědčili se o tom Japonci, když zákeřně napadli v jedenačtyřicátém tichomořskou flotilu. Tehdy jim šlo o krátkou válku, následovanou rychlým příměřím a dohodou. Jak to dopadlo, víme. Spojené státy vybudovaly z ničeho obrovskou armádu a převálcovaly mocnosti Osy.
FDR přinášel Stalinovi srdce na dlani, bývalý gruzínský bandita však Američany vychytrale podvedl. Reakcí byla Trumanova doktrína, Marshallův plán, NATO a nakonec i jeho dvojí rozhodnutí. Výsledkem byl konec Sovětského svazu. Nyní je na řadě být – snad – překvapen americkou urputností po Hirohitovi, Stalinovi a dalších i jeden pomenší chlapík s nepřehlédnutelně asiatskými rysy. I přes současné, k uzoufání slabé americké vedení, si Spojené státy počínají nesrovnatelně energičtěji než o své HDP se tetelící Evropa. Nad jejím příštím se ovšem vznáší nevyřčená hypotetické otázka, neřeknou-li si Američané, až se Evropané vlastní slabostí opět dostanou do hodně úzkých, prostě třikrát a dost. První a druhá světová, jako bonus ještě studená válka, to by mohlo stačit. Nakonec americké zájmy dnes daleko více leží v Pacifiku, ne na druhém břehu Atlantiku.
Ruský vožď bere zřejmě neodvratně v ochranu své soukmenovce na Krymu. Otazník nyní visí nad jejich bratry ve východní a jižní Ukrajině. Před pětasedmdesáti lety, krátce poté, co vzal v ochranu své soukmenovce v Sudetách, rozšířil vůdce a říšský kancléř svůj ochranný deštník i nad těmi zbývajícími, ve zbytkovém Česku. Že se to stát nemuselo a proč k tomu nakonec došlo, to dokládá historie dnes naprosto jasně. Než se v zájmu zaměstnanosti a materiální prosperity pustíme do prodeje špagátů, měli bychom zvážit, co pak, až se vožď počne zajímat o krutý úděl svých soukmenovců třeba na Karlovarsku.