Začalo to „povodňovou daní“, vlastně snížením odpočitatelné částky, vcelku směšnou stokorunou. Jenže na podobné nepříjemnosti disponují vlády rozpočtovými rezervami a teprve když je opravdu zle, svolávají v duchu hesla „no taxes without representation“ parlamenty, by jim povolily získávat prostředky i jinde. Navíc u vlády, jejíž gros tvoří dvě strany, vzývající před volbami mantru o nezvyšování přímých daní a to ani náhodou, tak ta lehkost, se kterou uvaluje na poddané další dávky, poněkud překvapí. Stejně graciézně se nyní chystá rádoby pravicová vláda zvyšovat DPH. Přitom střídá návrhy výše sazby daně tak rychle, až poplatníkům přechází zrak. Do toho dorazily zprávy, že i přesto, že máme nejlepším ministra financí na světě, ne-li v celé galaxii, nebyl skutečný výběr daní na začátku tohoto roku poslušen jeho do státního rozpočtu zakotvených prognóz. A tak hrozí reálný schodek nepoměrně vyšší, než ten vládou navržený a poslaneckou sněmovnou schválený. Maně tak člověka napadá, že za kouřovou clonou penzijní reformy se skrývá než snaha vydojit z lidu obecného, kolik to jen půjde. A hlavně neochota šetřit „doma“, tedy ve státním sektoru, vládě a parlamentu k plenění propůjčenému. Tak si to aspoň mocenské garnitury ze sféry „na východ a jih od civilizace“ celkem běžně představují. My sice geograficky patříme někam jinam, svým ustrojením ale tak trochu tíhneme k onomu východu. A proto i naše takzvaná pravice vykazuje poněkud specifické rysy.
Vláda se pustila do první (a těžko říci zda ne i do poslední) reformy, reformy důchodové. Zatímní průběh spíše dokumentuje celkovou nemohoucnost či neschopnost. Nad nutností této reformy tady a teď visí otazníky. Jak přímočaře prohlásil Luboš Palata v sobotních Názorech a argumentech, demografické prognózy ukazují někam na rok 2050. Celé to tak budí dojem nějakého předem dohodnutého kšeftu s penzijními fondy. Navíc penzijní reforma se nedá dělat na jedno či dvě volební období. Minimem jsou tři podmínky. Jednou je alespoň rámcová dohoda se státotvornou opozicí, aby se reforma jako taková nestala předmětem nejbližšího volebního boje a nehrozily systémové změny v horizontu právě volebního období. Tou druhou je trpělivé, soustavné vysvětlování celé věci veřejnosti. Bez jejího, byť tichého a zachmuřeného souhlasu se úspěšně reforma realizovat prostě nedá. Už jen proto, že opozice těžko nepodlehne pokušení získat na tom důležité body. A konečně je nutno reformu důkladně připravit, neváhat se přitom poučit z úspěchů a hlavně nezdarů jinde. To pochopitelně předchází prvním dvěma krokům. Ve všech těchto oblastech vláda fatálně selhala. Reforma je šita horkou jehlou, což je patrné na neustálých změnách jejích parametrů. Tu bude spoření u soukromých fondů povinné, hned zase ne. Jednou se nebudou naspořené prostředky dědit, a ejhle už budou součástí pozůstalosti. A tak dále, a tak podobně. Jak již řečeno, reformě je vyčítána její jednostranná orientace na privátní penzijní fondy. Těžko ale vysvětlovat, že ne, když její tvůrci, v čele se samotným Vladimírem Bezděkem, jsou právě na tyto společnosti napojeni. Zkušenosti nejen ze Slovenska či Maďarska jsou navíc poněkud varující.
Trefně popsala situaci ekonomka společnosti Next Finance Markéta Šichtařová v pátečním poledním Radiožurnálu: Vláda si sazbu DPH vycucala z palce, to že to nesouvisí s penzijní reformou je patrné z toho, jak se výše sazby mění. Jde jen o zvýšení daňové zátěže. Nemyslí si, že by tento model byl tím definitivním. Nejhorší je panující chaos, v této chvíli nemá cenu počítat nějaké dopady. To by se dalo počítat padesátkrát a teprve jedenapadesátý model by byl ten pravý. Ivana Šterna snad z levicovosti nikdo podezírat nebude. Jeho komentář na ČRo 6 z 10.3.11 nese také výstižný titulek Reformu vysvětlovat netřeba. Porovnává kromě jiného debatu nad penzijní reformou u nás a v zemi, kde se moderní důchodový systém zrodil, tedy v Německu. Tam si jako třeba u nás Miroslav Kalousek nikdo nedovolí zpochybňovat solidární princip. Železný kancléř zdůrazňoval ochranu právě chudých občanů, a to i v případě zdravotního pojištění. U nás by byl kníže Bismarck považován asi za levičáka. V Německu se od myšlenky povinného připojištění upouští, zato se však důchodový věk bude zvedat až k hranici 70 let. On totiž problém financování penzí tkví ve stárnutí populace, ale i v neochotě se rozmnožovat. Pravdou je, že vláda se snaží přenést financování důchodové reformy a také, možná především, látání děr v rozpočtu na méně solventní vrstvy.
Premiér je slabý, snad ještě slabší než býval jiný z mála slušných v politice, Vladimír Špidla. Jednalo by se tak – nepočítáme-li poloúřednického premiéra Fišera – o nejslabšího předsedu vlády za krátkou historii České republiky. Slabá vláda vede celkem logicky k nevídanému posilování pozice a faktické moci presidenta, ústava neústava. Tomu přispívá nemalou měrou i to, že šéfové vlády i sněmovny patřili vždy k jeho nejvěrnějším. A president si to nepokrytě užívá. Již potvrdil, že po uplynutí druhého mandátu rozhodně z veřejného života odcházet nehodlá. To by obecně bylo určitě v pořádku. Jen chybí odpověď na to, kam že se chystá zamířit. Vše zatím směřuje k potvrzení již publikované teorie, že skutečným cílem je návrat do rodné strany, a to na post předsedy. Nakonec by se těžko i mohl v takovém případě ucházet o něco jiného. K tomu ale potřebuje mít ODS náležitě „down and out“. Momentálně jakoby tomu vše nahrává. Kam by se pak ubírala česká politika – uspěl-li by ovšem takový záměr – si lze těžko představit. Zatím jsme svědky mentorování vlády, které by snad bylo stravitelné, byla-li by na Pražském hradě osobnost formátu masarykovského nebo aspoň havlovského. Jenže od mentorování přešla hlava státu k nevrlému peskování, navíc ještě ze zahraničí, kde paradoxně supluje představitele vlády, tedy premiéra a ministra zahraničí. Tedy ty, kdož jsou z ústavy odpovědni za zahraniční politiku země. Jenže s ústavou si v české kotlině nikdo (a nikdy, kolorovanou éru první republiky nevyjímaje) hlavu příliš nelámal.
Tím hlavním problémem je ale stále markantnější funkční neschopnost státu. Krásně to lze demonstrovat na právě probíhajícím sčítání lidu a dalších statků. Zdánlivě jednoduchá záležitost, u nás ale vyskakuje jeden problém za druhým. Pomiňme účelnost a smysl celé akce. Je to trochu jako letní čas, prakticky k ničemu, ale proč to rušit. Spoustu údajů lze zjistit přímo, z databází, jimiž stát disponuje. Zjistit, jaké národnosti tuto zemi obývají či jakého jsou vyznání, je jistě zajímavé, odpověď však je čistě na subjektivní vůli a chuti tázaného. Cítí-li se někdo zen-buddhisticky orientovaným Zulukafrem, je to jeho věc. Výsledek zkoumání bude tak jako tak jen správným součtem nesprávných čísel. Minule to bylo zřejmé například na počtu občanů, hlásících se k romské národnosti. Samotný smysl sčítání lidu se pokoušel již před padesáti lety vysvětlit establishment prostřednictvím filmového týdeníku, dnes nejsme o mnoho dál. Ale proč trochu nezaotravovat občany? Kdybychom ale aspoň to slavné sčítání zvládali technicky a prakticky…
Pokud vláda padne dříve, než jí vyprší mandát, nic strašného se nestane. Asi se ale nestane ani nic dobrého, lepší alternace k této špatné nevidět. Stát nefunguje. Ani to není nic nového. Když si vezmeme k ruce třeba starší texty Tomáše Krystlíka z Respektu (Mýtus zvaný mnichovská zrada, též v knize Nemilosrdné příběhy českých dějin), seznáme, že kupříkladu v roce 1938 jsme nebyli v rozporu s dodnes respektovanými legendami vůbec připraveni na válku. Nebyly zásoby leteckého petroleje, nebylo ani mnoho dalšího. Asi tehdy nebyl, kdo by se o tyto drobnosti staral. Diktát byl nakonec přijat naprosto v rozporu s ústavu, což se dodnes mlčky přechází. Teď zaplaťpánbůh nic podobného nehrozí, nejvíce si škodíme sami. Budeme v této v podstatě velice pohodlné pozici nastálo? Nechybí nám tak trochu obranné či spíše sebezáchovné mechanismy a reflexy?