Ariel Scheinermann se narodil 26. února 1928 ve vesnici nedaleko Tel Avivu. Rodiče přišli z Běloruska, on sám vstoupil již ve 14 létech do Hagany. V této tajné armádě, chránící židovské osídlení před Araby, občas i před Brity, vynikly záhy jeho vojenské schopnosti a on rychle postupoval. Všiml si ho i zakladatel židovského státu Ben Gurion. Právě ten mu navrhl, aby si změnil příjmení na Šaron. Účastnil se bojů za nezávislost i všech izraelsko-arabských válek. Začínal jako výsadkář, posléze byl považován za nejlepšího izraelského polního velitele všech dob. Exceloval za šestidenní války, kdy stál v čele izraelského tankového útoku na Sinaj. Za jomkipurské války obklíčil třetí egyptskou armádu a přivodil tak zvrat ve válce. Egypt i Sýrii, které nečekaně zaútočily na Izrael právě na Den smíření, tak nakonec musely zachraňovat mocnosti, když izraelské síly postupovaly na Káhiru i Damašek.
Po ukončení excelentní vojenské kariéry přešel Šaron – jak to ostatně v Izraeli celkem logicky bývá – do sféry politické. Vynikl i zde, ač to bylo podstatně složitější než v armádě. Vstoupil do pravicové strany Likud, prošel řadou funkcí a v roce 1982 byl na pozici ministra obrany. V té době proběhla na jeho popud operace Mír Galileji. Sever Izraele byl v té době chronicky ohrožován z Libanonu, který byl pokoutně ovládnut Palestinci, poté co byli vyhnáni z Jordánska. Palestinci v obou případech zafungovali jako rakovina. Zachvátili zemi, jež je přijala jako běžence a pokusili se z ní vytvořit svou základnu. K tomu potřebovali maličkost, danou zemi prostě dostat pod svou kontrolu. V Jordánsku se to nepodařilo a v září 1970 jordánská armáda obnovila suverenitu země i krále. Zde stojí za připomenutí, že Sýrie se pokusila intervenovat ve prospěch Palestinců, po zákroku Izraele se však rychle stáhla.
Palestinci se následovně odstěhovali do sousedního Libanonu, kde se jednak pokoušeli napadat Izrael, jednak jako jakýsi side-effect zkusili ovládnout – stejně jako v předchozím případě – i hostitelskou zemi. Libanon, kdysi přezdívaný jako Švýcarsko Blízkého východu, je ale zemí tradičně rozdrobenou podle jednotlivých konfesí a rodových klanů. Křesťané byli kdysi většinoví, nicméně díky vyšší natalitě byli postupně přečísleni muslimy. Ti však zdaleka netvoří jednolitou masu, dělí se především na sunnity a šííty, ale i drúzy a další. Sjednocující síla, kterou třeba v Jordánsku představuje král, zde naprosto absentuje. V takovém terénu se pochopitelně Palestincům, kteří krom terorismu zvládají dobře i další podvratné aktivity (tím výčet jejich schopností v zásadě končí, za zmínku snad stojí jen extrémní korupce), velice dobře pracovalo. Palestinci nakonec stáli za vyvoláním občanské války v Libanonu v roce 1972.
Ač chudí cizinci, stali se tak jednou z rozhodujících sil v zemi, která má ke státu hodně daleko. Trnem v oku byli především maronitským křesťanům, kteří s Izraelem udržovali ač neformální, přesto korektní vztahy. Neustálé útoky na Izrael samozřejmě vyvolávaly náležitou odezvu, na což dopláceli nejvíce libanonští civilisté na jihu země. To nemohlo nemít dopad na rostoucí napětí uvnitř Libanonu. Operace Mír Galileji vyčistila jih země (ten se dnes opět nachází pod kontrolou tentokrát šíitských teroristů z Hizbuláhu). To se stalo poté, co OSN opětovně prokázala svou neschopnost zasahovat na kritickým místech.
Po obsazení Bejrútu Izraelci si křesťanské milice vyřídily účty s Palestinci, bohužel však v táborech Sabra a Šatíla zmasakrovali nevinné, i ženy a děti. Byla to jejich reakce na vraždu vůdce křesťanských falangistů a libanonského presidenta Bašíra Džamáíla. V tom byli ale Palestinci výjimečně nevinně, bombu položil sice křesťan, ale syrský agent Habíb Šartúní. (Nepřipomíná nám to něco?) Masakr nakonec způsobil největší pád v kariéře Ariela Šarona. Izrael je civilizovaná a demokratická země a tak musel ministr obrany podstoupit parlamentní vyšetřování. Kahanova komise nakonec konstatovala jeho nepřímé zavinění. Stejně jako v případě náčelníka generálního štábu Rafaela Ejtana a šéfa kontrarozvědky Amana Jehošua Sagui. A tak musel Šaron rezignovat. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že teroristická organizace Al-Fatáh v čele s arciteroristou a synovcem velkého jeruzalémského muftího (a osobního přítele Heinricha Himmlera) Jásirem Arafatem se musela z Libanonu stáhnout do vzdálenějšího Tunisu. Tak operace mír Galileji skutečně Galileji aspoň na chvíli mír přinesla.
Převelice kritizován býval Šaron i za návštěvu Chrámové hory 28. září 2000. Někdo by se mohl nesměle zeptat, od kdy nesmějí Židé navštěvovat jedno z posvátných míst judaismu? Obecně se však mělo za to, že právě tento akt vyvolal druhou palestinskou intifádu, nicméně podle posledních zjištěných fakt se Arafat rozhodl k tomuto rádoby povstání již dříve, protože si prostě nevěděl rady se situací. A zaútočit na Židy, to je řešení, jež nejen v arabském světě obvykle spolehlivě zabírá. Důvody bývají druhotné. Nakonec se vždy nějaké najdou. Šaron se pak stal premiérem. Ve své funkci posléze dospěl k názoru, že samostatný palestinský stát bude rozumným řešením. Sporným bylo ovšem vstřícné vyklizení Gazy, která se pak stala semeništěm terorismu.
Na Ariela Šarona jsou pochopitelně zásadně rozporné názory. Krásně je lze demonstrovat na dvou velice čtených blozích na Aktuálně.cz – Arikovo poslední sbohem od Ireny Kalhousové a Než uctíme Šarona… od Palestince Šádí Shanaáha. Zatímco Kalhousová provádí čtenáře životem velkého vojáka a politika a snaží se být objektivní, byť dosti kritická, Šádí Shanaáhovi je to jasné. Šaron, stejně jako řada dalších velikánů, má na rukou krev obyčejných a nevinných lidí. Shanaáh pak uvádí osm zásadních kritických připomínek k osobě Ariela Šarona. O sedmi z nich by se jistě dalo diskutovat, šlo by s nimi polemizovat. Co ale říci na osmou a poslední, která praví pouze: George W. Bush nazval Šarona „mužem míru“? Podle autora zjevně postačuje kladný postoj Bushe Jr. k zostuzení na věčné časy a nikdy jinak…
Právě dnes vynikne Izrael coby spořádaný a demokratický stát v porovnání se svým okolím. To se topí v chaosu a násilí. Rozkládající se Sýrie (ale i Irák) mají potenciál stát se krystalizačním jádrem války celoregionálního dosahu. Egypt stabilizovala až zase armáda, která zastavila snahy Muslimského bratrstva po islamizaci země. Libye jako stát prakticky neexistuje. Turecko se díky antiislamistovi Mustafu Kemalu Atatürkovi prudce modernizovalo a rozvíjelo. Připomeňme si nekorektně, že právě Atatürk považoval islám za náboženství vhodné pro zženštilé Araby, nikoli však pro mužné Turky. Nyní se Turecko vrací zpět, islamisté po likvidaci generality decimují policii, která počala potírat jejich korupční aktivity. Dopad na hospodářství přijde následně. Jedinou šancí je opět armáda, která podobným excesům v minulosti bránila. Otázkou je, zda má dnes na toto ještě dostatek síly. Asi už ne. Západ i Izrael nejspíše musí odepsat jednoho klíčového spojence.
Nakonec i v Čechách záhadně zahynul palestinský velvyslanec, když explodoval trezor, který se prý snažil otevřít. Což se v běžných domácnostech ani úřadech obvykle nestává. Díky tomu, že objekt budoucí ambasády dosud nebyl zkolaudován a netěšil se tudíž diplomatické imunitě, dostala se policie dovnitř a krom dalších nástražných zařízení objevila i ilegální arzenál zbraní. Suchdolští vcelku pochopitelně protestují proti umístění velvyslanectví v jejich městské části. Sotva se jim lze divit. Obecně se však lze ptát, jaký má smysl diplomatické zastoupení neexistujícího státu. Vrcholem pak byla stížnost palestinského „ministra zahraničí“ a známého radikála Rijáda Malkího na českého velvyslance v Izraeli u šéfky evropské diplomacie. Mimochodem bývalé protiraketové aktivistky z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, tedy člověka tehdy aktivně vystupujícího proti zájmům Západu, ve prospěch někdejší říše zla.
Všichni ti, kteří blouznili o arabském jaru, nastupující demokracii a tak dále, by se měli zamyslet nad sebou a svými nesmyslnými představami, které vnucovali veřejnosti. Demokracie a islám, to se opravdu nerýmuje. Aspoň bychom tedy mohli vzdát poslední hold legendárnímu válečníkovi, státníkovi a mírotvůrci. Bude chybět, moc chybět. Velikáni se nerodí na objednávku, dokonce ani v Izraeli.