Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Ode dne státnosti ke dni znárodnění, 200 let po Lipsku

Mezi osmadvacátým zářím a stejným dnem v říjnu se jaksi scukla důležitá česká výročí. Svátek patrona české země se před pár lety stal dnem české státnosti a navíc státním svátkem. Osmadvacátý říjen, výročí vzniku Republiky československé, chvíli byl, chvíli zase nebyl svátkem. Mezi těmito daty, před dvěmi sty lety, porazila spojená evropská vojska pod velením dvou Čechů císaře Napoleona.

Země nemůže být bez patrona, mínilo se ve středověku. Dnes již holdujeme materialismu, ústícího do konzumerismu, nicméně ve chvílích krizí všeho druhu se sbíháme ke svatému Václavovi. Pokrokáři to mohou považovat za jakýsi atavismus, ono to ale funguje stále. Kdyby nám Václava na horním konci Koňského trhu nevytesal Myslbek, museli bychom si ho asi vymodelovat sami. Jakmile se něco řeší, lid se srocuje pod ním.

Události okolo vraždy knížete Václava, což mimochodem byl v těch časech poměrně standardní způsob řešení dynastických sporů, leží v našem temném dávnověku. Soudobé písemné paměti neexistují. Kosmova kronika přišla až mnohem později a události v míře nemalé pochopitelně svébytně tvaruje. Sasové zase z dějů okolních zapisovali jen ty, které je zaujaly. Prvním mýtem, často zneužívaným, bylo tvrzení, že zatímco Václav byl poslušným leníkem římského (v obrozeneckém pojetí německého) krále a platil mu patřičný tribut, oněch legendárních tři sta volů, Boleslav byl „suverenista“. Rozdíl mezi bratry spočíval pouze v tom, že každý se vztahoval k jinému „protektorovi“. Václav se úzce orientoval na saského Jindřicha Ptáčníka, předchůdce Otonů. Boleslav zase stáčel své zraky k bavorskému Arnulfovi, což se ovšem nakonec ukázalo býti slepou uličkou. Po vlekoucích se konfliktech se ovšem z Jindřichova syna Oty I. a Boleslava stali spojenci. Ve chvíli, kdy středoevropský prostor ohrožovali Maďaři, je pak společně porazili na řece Lechu.

Do doby knížete Václava se opravdu přemyslovský „státeček“ nedal považovat za český stát (byť termín stát se formuloval až o mnoho staletí později). Přemyslovci ovládali střední Čechy, a to nejspíše zdaleka nikoli celé. Skutečným zakladatelem českého státu (opět s výhradou k termínu stát) byl právě Boleslav, který v krátké době ovládl Čechy, Moravu i kousek Polska. Na konci své éry byl skutečným říšským knížetem a fakticky prvním reálným českým vévodou.

Reklama

Vrcholně pozoruhodné je to, že první kroky k sakralizaci Václava podnikl právě on, tedy jeho pravděpodobný či přinejmenším údajný bratrovrah. To svědčí o jeho opravdové státnické genialitě, neboť pochopil, že knížectví potřebuje svého zemského patrona a vládnoucí rod svého světce. Ten pak postaví jeho ambice na daleko vyšší úroveň a současně duchovně sjednotí zemi.

Stran Václava a Boleslava existuje i jedna zajímavá, byť nepodložená a poněkud extrémní teorie. Vychází z toho, že obě tato jména mají společný význam, a sice „více slávy“. Sotvakdo dá svým dvěma synům jména třeba Bohumil a Theofil. Vyskytl se tak názor (třeba Záviše Kalandry), že se jednalo o jednu fyzickou osobu, jež v sobě symbolicky zabila pohanství a přerodila se tak v osobnost jinou, křesťanskou. S ohledem na již zmíněný nedostatek relevantních pramenů se ani toto vyvrátiti nedá, ač se jedná o hypotézu asi opravdu hodně za vlasy přitaženou…

Svatováclavská tradice má hluboké kořeny, byla i zneužívána (za protektorátu) či ignorována (za bolševika). To ale nic nemění na tom, že odkazuje nejen na zemského patrona, ale i na samé kořeny české státnosti. Po roce 1918 se hlavním svátkem stal osmadvacátý říjen, jenž měl osmadvacáté září náležitě upozadit. Jenže moderní stát, na jehož založení výročí odkazovalo, nevydržel nakonec ani celých dvacet let. Po druhé válce byl tento den pár let opět v kursu, záhy se ovšem z první republiky stala Masarykova hrůzovláda a tak bylo třeba toto datum nějak vytěsnit.

Postupně se tak osmadvacátý říjen stal jakýmsi universálním svátkem, právě aby se překrylo připomenutí osmnáctého roku. Začalo se s tím prozíravě hned v pětačtyřicátém. Propojen byl osmadvacátý říjen s první vlnou znárodňování. Na tomto doplnění obsahu výročí se svorně podílely všechny tehdy povolené partaje i s navrátivším se presidentem. Pravda, inkriminované dekrety 100 až 103 byly vydány už 24. října 1945, to ale nebránilo tomu, aby z osmadvacátého října se stal i hrdý den znárodnění.

V této souvislosti je zajímavé, jakou obsesi v českém povědomí či spíše podvědomí představují právě Benešovy dekrety. Za jejich platnost na věčné časy a nikdy jinak jsou ochotni mnozí politici verbálně krvácet dodnes. Snad proto, že jinou náplň nemají a nezbývá jim než hrát na pudy nejnižší. Konec konců do jisté míry rozhodly emoce spojené s dekrety i presidentskou volbu a vydatně tak přispěly k setrvale gradujícímu marasmu. Národní psycholog by se asi zamyslel nad potlačovaným pocitem viny, nicméně pro mnohé je důležité, že se s takovou vážností řeší věci, které již ztratily jakýkoli obsah. Komické je, že právě znárodňovací dekrety – na rozdíl od mnoha jiných – platí dodnes. Takže pak by privatizace vlastně byla takovou národozradou.

A naposled se k tomuto datu vyhlásila v osmašedesátém federace, což bylo faktické ukončení pražského jara. Osmadvacátý říjen je tak svým způsobem i symbolem nejednoty česko-slovenského státu. Různých zájmů obou státotvorných národů, které dokonce vytvořily na jednu dvacetiletku i jeden virtuální společný národ. Federací dosáhli v osmašedesátém Slováci svého. Byl to ale jediný výsledek takřečeného obrodného procesu, nepočítáme-li následnou masivní emigraci a hlavně normalizaci.

Kdyby čeští politici netransformovali své poněkud legrační velkočešství do čechoslovakismu a byli schopni připustit federaci či autonomii již mezi válkami, nejlépe ještě v klidných letech dvacátých, mohl snad být osud státu trochu jiný. Propojení dvou odlišných národů, které spolu nikdy nesdílely společný stát – Rakousko a Uhersko bylo po celou dobu o něčem jiném – vyžadovalo úplně jiný nadhled, velkorysost i v neposlední řadě empatii. Takto se z Československa resp. Česko-Slovenska stal jen krátkodechý experiment. Nakonec, Češi nezvládli vztah ani k dalším menšinám, především k Němcům. Těch bylo více než Slováků a v české kotlině bydleli nějakých sedm osm století. Přišli na pozvání českých vladařů, aby zalidnili prázdnou krajinu, hlavně ale aby přinesli pokročilé technologie ze Západu.

Mezi oběma zásadními výročími se skrývá ještě jedno, poměrně neznámé, ač jeho dopad byl dlouhodobý a zásadní přinejmenším pro celou Evropu. Mezi 16. a 19. říjnem 1813, tedy právě před dvěmi sty lety, proběhla bitva národů u Lipska. Spojená vojska Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska (kde kraloval včas přeběhnuvší Bonapartův bývalý maršál Bernadotte) zde rozdrtila císaře Napoleona. Pro toho to znamenalo skutečný počátek konce. Z evropského a tedy i světového pohledu epochální záležitost.

Spojencům velel kníže a maršál Karel Filip Schwarzenberg, zakladatel orlické větve schwarzenbergského rodu a předek našeho Karla Schwarzenberga. Kníže a maršál měl logicky na starosti spíše diplomatickou stránku věci, autorem vojenského plánu byl náčelník jeho štábu, generál a později maršál Jan Radecký z Radče. Jinak největší vojevůdce českých dějin, který neprohrál ani jednu bitvu. Dnes téměř zapomenut. Na rozdíl od jednoho bývalého lapky, jenž toho ale celkem dosti i prohrál a málem byl na počátku kariéry dokonce popraven. Jednoduše řečeno, dva Češi v čele evropské armády porazili na hlavu Napoleona. Tohoto výročí a zejména jeho českých konotací si nikdo nijak moc nevšiml. Proč taky, když disponujeme tolika osobnostmi světového formátu. A taky když ta naše současné „elita“ koná skutky, z nichž jde okolnímu světu hlava šejdrem. Pokud nás ovšem sleduje.

Život někdy tropí hlouposti. A tak švédský král, předtím Napoleonův maršál a ještě předtím jakobínský revolucionář měl na hrudi vytetováno „Smrt králům“. Bezkonkurenčně největší český vojevůdce zase přišel o svůj pomník na Malostranském náměstí. A stále je více vzýváno výročí dnes již neexistujícího a v zásadě ne moc úspěšného státu před odkazem na skutečný základ české státnosti. Možná by stálo za úvahu alespoň vrátit ten pomník.