Poslední parlamentní presidentská volba znechutila většinu populace. Parlament se předvedl v přímém přenosu jako orientální bazar nejubožejšího typu. Takhle sice již léta vypadá běžně, tentokrát to ale sledovaly miliony on line. Způsobem v tom nejlepším případě (a se zavřením všech očí) na hranici přijatelnosti se tehdy zpět na Hrad prodral Václav Klaus. Od té chvíle se všechny politické subjekty zaříkávaly přímou presidentskou volbou. Aniž by o ni kdokoli z těchto kruhů opravdu stál. Všichni tiše předpokládali, že se jim podaří hodit neúspěch při schvalování této ústavní změny na ty druhé a tak se nikdo nezatěžoval precizací záměru. A světe div se, ono to prošlo. Česká politikářská obec se už prostě svého voliče bála až příliš.
Jenže on nám vyšel paskvil. To je sice v zdejších končinách normální, i kvalitní zákonné předlohy po průchodu zákonodárným sborem se nezřídka stávají legislativními zmetky, jež je třeba ihned novelizovat. Což je samo o sobě zmetkovitost na druhou. Parlament český po usilovné dřině sice ponechal neodpovědného presidenta, leč stále s významnými nesdílenými kompetencemi. To, co v zásadě fungovalo za Václava Havla, těžce drhlo za jeho nástupce. Vše dovršili naši zákonodárci faktickou neodvolatelností presidenta, proč tady ústavu měnili, to ví jen Bůh a svatý Václav (jak kdysi říkával jeden literární detektiv).
Kdyby byl na presidentský stolec zvolen civilizovaný kandidát, vše by mohlo fungovat v zásadě bez problémů. Jenže právě přímá volba nezaručuje v tomto směru nic. Gaussova křivka rozložení intelektů má velkou vypovídací schopnost. V tradičně společensky a politicky málo kulturním prostředí českém pak byl snadno zvolen President Ochlokrat. Někteří komentátoři již před volbou varovali, že bude-li zvolen Miloš Zeman, budeme ještě se slzou v oku vzpomínati na Václava Klause. Tehdy to vypadalo jako opravdu přehnané tvrzení. Dnešní skutečnost překonává i ty nejpesimičtější odhady.
Vše odstartovalo zhroucení vlády, svým způsobem výraz ubohosti české politické garnitury. Mlžení o funkcích, přidělovaných na základě politických dohod, tady těžko může obstát, byť soudy mohou býti jiného názoru. (Vhodnější než deal by byl určitě termín handl, když už si nevystačíme s češtinou.) Nejde o žádné politické funkce, jde o ryzí trafiky. Dotyční dostali prostě poukaz na místo u krmítka, sponzorovaného daňovým poplatníkem. Nejhorší a také nejubožejší je však zneužití vojenské tajné služby. Nejspíše se nejednalo o první pokus (viz nastražená zbraň v autě, pokusy o dehonestaci svědka, asi by se toho našlo více).
Lepší dárek si president představit ani nemohl. A také se hned ruče pustil do díla. Neporušil pravda ústavu, rozhodně ale ústavní zvyklosti. Pokud parafrázujeme stařičký citát, to je horší než zločin, to je neslušnost. Zeman se zaštítil vládou odborníků – ani odbornická, ani úřednická vláda nejsou ale v ústavě zmiňovány. Zní to hezky, místo politiků nám budou vládnout experti. Což je ovšem popření demokratického systému, pro někoho maličkost. Navíc jediná „odbornost“, snad až na výjimky, je nejspíš příchylnost k Miloši Zemanovi. Vyjednávání o vládě provázely zatmavená okna přijíždějících limuzín – jeden by si nemusel být jistý, zda se jedná se o politická jednání či mafiánská setkání. Snad nejsymptomatičtější je plánovaná instalace Jiřího Balvína na post ministra kultury. Protagonista televizní krize, kdy si oposmluvní bratrstvo chtělo podřídit veřejnoprávní televizi. Na Východě věc naprosto běžná, tak jaké pak divení. Za Václava Klause seděla hradní partička na Hradě, kde byla v podstatě neškodná. Mohla znechucovat, mohla rozesmávat. Většinou se pohybovala mezi těmito póly. Nová hradní partička se stěhuje přímo do vlády. Inu, pokrok nezastavíš.
President by měl působit jako určitý sjednocující prvek, zejména v systému jako je ten náš. A naplňovat pojetí nadstranického činitele, jemuž přisuzujeme až monarchické rysy. Úplně se to nedařilo ani Havlovi, hodně málo pak Klausovi. Miloš Zeman, to už je vyslovený štěpitel. A to ho máme prvních pár měsíců ve funkci. Jak to bude vypadat za nějakých pět let, bude-li vykonávat mandát nedej bože celé období, to si raději ani nepředstavovat.
Jeden z nejbystřejších českých komentátorů, Alexandr Mitrofanov, si ve svém komentáři 27. června na ČRo plus pod názvem Začala hazardní hra s ohněm servítky nebral. Má oprávněně za to, že společnost je ve stavu definitivního rozkolu. Jednomu z obou nesmiřitelných táborů, které proti sobě stojí, je konkrétní osoba jménem Miloš Zeman až fyzicky odporná, zatímco ten druhý k ní má vztah podobný tomu, který si na svých poddaných vydobyli v nedávných dějinách Stalin či Mao. To ale není to podstatně. Důležité je, že rozkol je tu kvůli vztahu k demokracii. Jedna skupina chce pokračovat v našem alespoň škobrtavém přibližování k systému obvyklém v civilizovaných zemích, ta druhá vzhlíží k velkému vůdci. Ten potupí všechny politiky a bude jako samovládce rozhodovat, jak se tato země bude řídit a co se v ní bude dít. První volba nás má přiblížit Západní Evropě. Druhá, která, jak se stále více ukazuje, má podporu značné části obyvatelstva, vede na Východ. K Putinovi a k Lukašenkovi. To je podle Mitrofanova situace studené občanské války. Ten, kdo ji živí, počítá s tím, že do horké fáze kvůli mírné povaze našich lidí nikdy nepřeroste. Je to ale skutečně hra s ohněm.
Je pravda, že všichni presidenti posunovali hranici, kam až by jim mělo být dovoleno zajít. Zatímco tyto pokusy se u prvního českého presidenta ještě pohybovaly v oblasti snesitelnosti, Václav Klaus poskytl plný průchod své aroganci a hypertrofovanému egu. Ignorování soudního verdiktu, odmítání podpisu zahraničních smluv a tak dále, a tak podobně. Až k oné velké tunelářské amnestii. O jejích skutečných důvodech se ovšem stále jen spekuluje, pravdu se asi nedozvíme. Chování presidentů s ohledem na mladickost státu tvoří precedenty. Klaus nechal vládnout několik měsíců vládu, která nezískala důvěru a poté pověřil sestavením další neúspěšného premiéra. (Zde se údajně jednalo podle komentáře Jana Macháčka hlavně o Vlastimila Tlustého jako ministra financí a dosažení smíru s Nomurou, po němž se zavřely vody nad jednou z největších afér či spíše série afér, které provázely klausovskou transformaci.) Koho ale pak podobný krok může překvapit u dalšího presidenta?
Poslední kroky Miloše Zemana budí podezření, že usiluje o návrat do éry opoziční smlouvy a souvisejících bažin. Rádoby proevropský rétor nás praktickými skutky vyčleňuje z oné Evropy a tlačí na Východ. V tom si bezesporu notuje se svým předchůdcem. Neustále něco povídá o svých voličích a pozapomíná, že by měl být hlavou státu, tedy i toho (většího) zbytku. O drobnosti zvané ústava a další zákony ani nemluvě. Opět se na přetřes dostává nejjednodušší forma většinového volebního systému. S ní je pak úzce propojen i systém presidentský. Takový systém bezvadně funguje třeba v USA. Jenže jihoamerické státy kdysi tento model okopírovaly, a to téměř doslovně. To, co v anglosaské Americe funguje bez problémů, v Americe latinské díky nesrovnatelně nižší politické i společenské kultuře vede k modelu, zmítajícím se mezi demokraturou a diktaturou. O standardech naší politické kultury si netřeba činit iluzí, blíže máme určitě k Jihu.
Parafrázujeme-li lehce výrok Jana Procházky z Politiky pro každého, představuje nejstrašnější sílu vzájemně se podporující souručenství průměrných či dokonce podprůměrných. Lze tedy považovat naši politickou garnituru za vskutku hrůznou sílu. To je ještě umocňováno tím, jak si s ní hradní predátor pohrává jako kočka s myší. Jak že to myslel Alexandr Mitrofanov v závěru svého komentáře? Výrok Martina C. Putny, že Miloš Zeman představuje pro tuto zemi bezpečnostní riziko, lze v těchto souvislostech považovat za velice uměřený a delikátní.