Evropa se rozhodla jít zbytku světa příkladem. Tedy přesněji řečeno Evropská komise se tak rozhodla. Naše odpověď na klimatické změny bude drtivá. Teď ještě aby si toho někdo všiml. Kdo si toho všimne určitě, to bude evropský lid. Na něj změna kontinentu k lepšímu dopadne drasticky. Dokonce i slovutná komise to připouští. Jen trošku pozapomíná na velikost a význam Evropy. Vzhledem k tomu, že tento kontinent je jakýmsi poloostrovem Asie a že šance na změnu je při absenci stejné politiky přinejmenším Číny a Indie spíše úsměvná.
Válka byla vyhlášena automobilům se spalovacím motorem. Nahradit je mají elektromobily. Ve hře je i vodík, ten zatím spíš okrajově. Představuje elektromobil ale řešení? Anebo jde fakticky o to, že se lidu evropskému prostě zakážou automobily resp. individuální doprava? Samozřejmě až na výjimky. A jak zareagují Evropané, až jim to dojde? Opět je třeba vrátit se k půl druha roku starému časopisu Forbes, který poté očekává žluté vesty v celoevropském měřítku. Pokud by někdo opravdu vážně zvažoval nahrazení automobilů se spalovacími motory elektromobily, musel by zajistit výrobu a rozvod dostatečného kvanta elektřiny. A něco podobného je zatím ve hvězdách. A jak to bude s nákladní dopravou? O tom jsme toho moc neslyšeli, alespoň zatím. A že takový kamion ovzduší polechtá podstatně více, to je nabíledni. Navíc dodejme, že pokud by šlo opravdu o onu „uhlíkovou stopu“, velkého rozdílu mezi elektromobilem a soudobým osobním autem se spalovacím motorem asi nenajdeme. Ona ta elektřina se musí z něčeho vyrobit, stejně jako vozidlo. A hlavně baterie. A významnou roli hraje i životnost jednotlivých komponent, zejména pak baterií. A jejich podíl na celkové ceně je rozhodující.
Pokud by naši levicoví agitpropčíci chtěli usilovat o čistou dopravu, v první řadě by však omezili (či zastavili) námořní nákladovou dopravu, ony obří kontejnerové lodě. Proti těmto vodním gigantům jsou i ty nejsmradlavější prehistorické diesely na silnicích vonnými tyčinkami. Jenže pak by zarazili i globalizaci. I s tím související onu úděsnou nadvýrobu šmejdů a plundrování zdrojů, jež se prostě obnovovat nemohou. A možná v tom by bylo řešení, to ale naši aktivisté opravdu, ale opravdu nechtějí. Globalizace je pro ně prostě ikona. Bez jejího konce či přinejmenším razantní modifikace se však posunu k lepšímu dočkati prostě nejde.
Dalším smlčovaným faktorem je přemnožení lidstva, kdy planeta je schopna uživit bez dalšího asi tak dvě a půl miliardy lidí. Uživí i více, to znamená ale vydupat z půdy daleko více. A to znamená hnojiva. A ta znamenají ropu, bez ní to jaksi nejde. A jsme v začarovaném kruhu. Snahy extrémistických aktivistů řešit věc vybíjením dobytka (i s poukazem na větry tímto dobytkem vytvářené), to už je úplný exces. A co pak s lidmi, trpícími zvýšeným nadýmáním, chtělo by se zeptat… Posledním, kdo k problematice přemnožení obyvatelstva přistupoval racionálně, byl Thomas Robert Malthus. Ekonom a pastor, kdysi řečený „reakční mnich“. Naši aktivisté okolo této otázky chodí oklikou a v podstatě se jí vyhýbají. Byť patří k těm pár rozhodujícím momentům.
Vedle dopravy a potřeb zemědělství tu máme samu výrobu energie. Uhlí má stopku, co jej ale nahradí? Z obnovitelných zdrojů je jakžtakž stabilní vodní energie, ta se ale v masovém měřítku všude uplatnit jednoduše nemůže. Slunce a vítr jsou nespolehlivé. Poroučet větru dešti se sice předchůdci dnešních levicových liberálů pokoušeli, jak to ale dopadlo, víme. A vůči jaderné energii (jež také ovšem není prosta záludů) panuje například u našich sousedů předsudečno až hysterické. A tak Německo, přísahající na zelenou ideologii, stále vyrovnává nevypočitatelné obnovitelné zdroje uhlím. Docela legrační je pak srovnání právě Německa s Amerikou. Donald Trump se sice nezaklínal klimatickou uvědomělostí, ba právě naopak, za jeho éry ale ustoupily Spojené státy od uhlí v míře daleko větší než právě uvědomělé Německo… Obecně platí, že dokud se nevyřeší dostatečným způsobem skladování elektrické energie, zůstanou fotovoltaiky či větrníky sice sympatickými, přesto však jen doplňky.
Markantní jsou rozdíly v postojích staré a nové Evropy (vezmeme-li toto dělení za své). Zatímco ta stará se jednoznačně dává do služeb pokroku, ta nová je jaksi pochybovačná. Nabízí se ale otázka, nejedná-li se ve skutečnosti toliko o rozdíl v míře autocenzury. Míra svobody v té staré Evropě povážlivě klesá. Tu novou to nejspíš čeká také, je ale – k svému štěstí – i v tomto o krok pozadu. Mimochodem to samé se projevilo během migrační krize před pár lety. Západ a sever kontinentu jako by byl pln radostných vítačů, kteří s pocitem morální převahy shlíželi na nesolidární východ. A dnes? Kdysi tak otevřené Švédsko či Dánsko se vší silou uzavírají, Francie je podle některých názorů na prahu občanské války (viz i prohlášení bývalých generálů). Německá kancléřka sice netvrdí „wir haben es nicht geschafft“ (to ani politik vybavený pudem sebezáchovy prostě nemůže), se starostlivou tváří ale nepřipouští jakékoli další migrační vlny.
Úvodník dvaatřicátého čísla Respektu z pera Ondřeje Kundry adoruje Nizozemí. Pravda, hlavně kvůli dodržování předpisů, důležitou roli (v převaze nad Českem) přisuzuje i množství elektromobilů a nabíjecích stanic. Prostě energetické ušlechtilosti. S tou úctou k právu by jistě šlo souhlasit. Jenže Nizozemí je bezesporu právním státem, i když prohledávání náhodných chodců v Amsterdamu na ulici policií je varovně vztyčeným prstíkem. O Česku tvrdit něco takového jako o právním státu by bylo věru odvážné. A to ovlivňuje i vztah k právu a právním předpisům, stejně jako ochotu je dodržovat. Ale porovnávat vyspělost zemí podle míry elektromobility včetně jejího zabezpečení je věru prvoplánové a hlavně naivní a poněkud mimo (chceme-li zůstat u decentního výraziva).
Evropa se stále dělí na onu „starou“ a „novou“. Ta stará shlíží na svou znovuobjevenou sestřičku jaksi přehlíživě, trochu tak, jak se kdysi, v koloniální éře, dívala na domorodce kolonizovaných zemí. Ta nově přišedší hleděla zprvu na tu starou obdivně, obdiv však časem (a zákonitě) vyprchal. Symbolickým předělem bylo vyjádření někdejšího „krále pařížské korupce“ (dovolme si toto nadnesené označení) o tom, že ty nové země prošvihly svou šanci mlčet. Specielně od této figurky – a to i s přihlédnutím k tomu, kdo všechno byl takto napaden – to bylo hodně humpolácké a arogantní prohlášení.
Problémem současné Evropy je, že jí chybí témata. Ekonomicky má všechny předpoklady býti velmocí, mocensky je ale bezvýznamná. Její sjednocování (a pro tuto chvíli pomiňme, kam až by mělo jít či nejít) se zaseklo na nešťastném bodě. Fakticky je jakousi konfederací. To je ale jak známo metastabilní útvar, jenž míří buď k federaci či k rozpadu. A Evropská komise, jakási vláda bez základních atributů vládnutí, se toto prázdno pokouší naplnit jakýmsi „novým zeleným údělem“. Utržena z řetězu navrhuje opatření a postupy, jež mohou vésti k pauperizaci velké části evropské populace. A k jejímu zmírnění navrhuje pak dotace, které ovšem petrifikují vztah závislosti a tudíž i určitý vrchnostenský poměr. A co je nejsmutnější, aniž by toto vše mělo šanci zlepšit věci v globálním měřítku.
Celé je to především o ideologii. A i o pocitu morální nadřazenosti. Asi jako když před nedávnem jistý západní novinář dokládal vyšší morální vyspělost západnějších zemí Evropy na onom poklekání před sportovními zápasy. Což je čistě rituální záležitost. A samosebou ideologická. Na této části kontinentu jsme si oné nadvlády ideologie nad zdravým rozumem užili až příliš. A tak trochu to vypadá, že je to tu znovu.
Blog je zčásti založen na komentáři k uvedenému článku.