Žijeme koronavirem, epidemií. Doslova. Média v čele s televizí si snad už ani jiné zprávy představit nedovedou. A tak připomenout jedno „prastaré“, navíc nekulaté výročí pomalu nikoho ani nenapadlo. Je ale aktuální, aktuálnější čím dál více. Před třiasedmdesáti lety provedli bolševici státní převrat a na víc jak čtyřicet let převzali absolutní moc v tehdejším Československu. Po sametovém převratu naopak budili dojem atrofující, odumírající party, která už vlastně stříhá metr. Dějiny jdou jinudy, bylo všem tenkrát jasné. Jenže před třemi lety, sedmdesát let po pro ně vítězném únoru, se rudí opět vrací k moci.
Pravda, tak trochu budí občas dojem, že si to ještě chtějí užít, než se definitivně propadnou do dějin. Zůstala po nich dlouhá krvavá stopa, rozvrat, devastace. Podobná, ale aktuální hrozba si však může odíti modernější sáčko. Či sáčka. Nejde o značku, ale o způsob myšlení. Nikdy ale neškodí povolat si na pomoc historii. Abychom si znovu ujasnili, jak to bylo, co k tomu vedlo. Skeptik by poněkud cynicky mohl dodati, abychom si tedy ozřejmili, jakže to tedy bude. Stejně jako u jiných katastrof, Mnichova, srpna i dalších, se pozornost soustředí právě na onen zlomový moment. Jenže když krize vrcholí, bývají už karty dávno rozdány. K tomuto momentu však vede dlouhá cesta, nezřídka po mnoho let, a na ní šance odbočit lepším směrem byly. Stojí za to si připomenout milníky, které vedly ke katastrofě. Pro příště.
Cesta k únoru začala někdy ve čtyřicátém roce, fakticky ale už hned po Mnichovu. Ten byl sice převážně plodem vnějších sil, na něž jsme neměli vůbec žádný či jen pramalý vliv. Tehdy ale také totálně selhala zahraniční politika Edvarda (Eduarda) Beneše. A ten, místo coby zpytoval svědomí, hbitě se otočil k Západu (taktéž selhavšímu) zády a počal se vtírat do náruče Východu, konkrétně Kremlu. Úchylku tímto směrem projevoval již dříve. Pro likvidaci generála Gajdy, na níž měl lví podíl, byť zpoza kulis, bylo využito svědectví či spíše tvrzení Antonova-Ovsejenka. Bolševika, jenž velel útoku na Zimní palác, pak sloužil i jako šéf zájmové mise (fakticky vyslanec) SSSR v Praze. A ten dosvědčoval (samozřejmě nikoli u soudu), že Gajda je sovětský agent. Větší komedii si snad ani nelze představit, ale zabralo to. V třicátých létech se pak Beneš na západní diplomatické scéně poněkud znemožnil, když při návštěvě SSSR spolkl i s navijákem předváděné Potěmkinovy vesnice. Na každý pád ovšem – a v tom je hlavní podíl Benešův na mnichovské katastrofě – jsme nebyli po dvacet let schopni navázat přátelské vztahy se sousedy. Vyjma Rumunska, to ale žádnou roli nehrálo.
A to již v pětadvacátém v Locarnu se odehrál takový soft-Mnichov. Francouzi tenkrát bez mrknutí oka hodili přes palubu své spojence a dohodli se s tehdy ještě výmarským Německem na garanci toliko jeho západních hranic. Beneš seděl v předpokoji s polským zahraničním ministrem Skrzyńskim a čekali, jak se panstvo dohodne. Anglie dala již tenkráte najevo, že ji vývoj v Evropě za Rýnem nezajímá. Přesněji řečeno nemá již kapacit se jím zabývat. Mnichov tedy nebyl ničím spadlým z nebe. Přesto však to nepřimělo Beneše hledat alternativu k bezpodmínečné závislosti na (totálně prohnilé) Francii. Nakonec, Pilsudski projevoval ještě v třicátém zájem o Malou dohodu, ten jsme ale neopětovali. Stejně tak jsme až do hloubi třicátých let natvrdle nechápali, odkud hrozí nebezpečí. Známý citát Františka Moravce, když počínal šéfovat tajné službě: Víme sice přesně, co měla Zita k obědu, kdo se tam s kým vyspal, ale to, kde jsou německé divize, to jaksi ani netušíme. A sám Beneš se měl ještě na přelomu sedma- a osmatřicátého vyjádřit, že lepší Hitler ve Vídni než Habsburk. Dalšími milníky na cestě do Mnichova byla naprosto nezvládnutá národnostní problematika, stejně jako celkové selhání vlády za velké deprese. Aby bylo jasno, zásadní podíl viny za Mnichov ležel mimo náš dosah, ale naše chyby to nepříteli přeci jen nemálo usnadnily.
A tak Mnichov stál na počátku cesty k únoru. Beneš dialog s Majským zahájil již před napadením Ruska Německem, do té doby jeho spojencem a partnerem. Údajně už tehdy mu měl nabízet Podkarpatskou Rus, ústava neústava. A po 22. červnu 1941 se do náruče ruského medvěda vysloveně vrhl. Obětoval vznikající spojenectví a potenciální konfederaci s Polskem (ta by sice vzhledem k vývoji na válčištích stejně padla, Beneš ji ale odpískal při prvním nakrčení obočí Stalinova, Katyň sem, Katyň tam.) Ve třiačtyřicátém si pak vynutil cestu do Moskvy. Smlouva o přátelství byla uzavřena na 20 let, bez ohledu na postoj Státní rady (tedy provizorního parlamentu). Jako první – a nutno říci dobrovolně – jsme přijali úlohu sovětského satelitu. I tehdy nabízel Beneš Stalinovi Podkarpatskou Rus, aniž by vůbec uvažoval o nějakém ústavním rámci, hlavně ale o Rusínech. Našich občanech, za něž i on odpovídal.
Vrcholem pak byla moskevská jednání v pětačtyřicátém. Tehdy naši „demokraté“ vzali za svou Benešovu myšlenku na zjednodušení politického spektra. S úšklebkem pohřbili agrárníky, národní demokraty a další v hokynářské představě, že si rozdělí jejich voliče. Tehdy, právě tehdy všichni rezignovali na demokracii. A se hrozně pak divili, když to semlelo i je. Košický vládní program byl programem komunistickým, „demokraté“ se na jednání jaksi vůbec nepřipravili a prostě akceptovali bolševické návrhy. Do Prahy se všichni vrátili jako Stalinovi pohůnci, už tehdy. Takový Jan Masaryk si to ale uvědomil až v sedmačtyřicátém. A pak to šlo ráz na ráz. Totální odsun Němců (u Maďarů to nakonec nevyšlo), tedy akceptace bezvýhradné kolektivní viny. Jen dodejme, že do odsunu se dostala i řada Židů, kteří šťastným řízením osudu přežili vyhlazovací tábory, jenže kdysi v třicátém roce (tedy dávno před Hitlerem) optovali pro německou národnost. Mimochodem, stejně by nejspíše dopadl i Franz Kafka, kdyby byl pevnějšího zdraví a navíc přežil koncentrák… Masivní znárodňování, jež nemělo obdoby v civilizovaném světě (tam jsme už ale stejně pomalu nepatřili). Dodejme, že hlavními iniciátory nebyli bolševici, ti se pak rychle přidali, leč socdemáci.
A pak všichni zírali na výsledek voleb. Zde je třeba opět zdůraznit, že jsme byli jediným národem na světě, který si komunisty zvolil dobrovolně a více méně i demokraticky. Podle Víta Smetany byl pak posledním momentem, kdy se snad dalo ještě bolševickému triumfu zabránit, Marshallův plán. Jenže československá vláda už ani nepředstírala, že by byla něčím jiným než poskokem Moskvy. Ubohost zejména české politiky zde vyvstala ve vší nahotě. (A nemysleme si, že je to dnes lepší.) Posledním hřebíkem do rakve byl pak „malý únor“, kdy na podzim sedmačtyřicátého na základě estébácké provokace zařízli slovenské demokraty. Za laskavého a souhlasného přihlížení „demokratů“ českých. Samotný únor pak byl jen vyvrcholením dosavadního vývoje (a „stranického úkolu“, který dostali naši bolševici na jednání Kominformy ve Sklarske Porebě). „Demokraté“ i zde osvědčili totální impotenci.
Představa, že únorové převzetí moci šlo legální cestou, je než zlovolným nesmyslem. Jednak těch demisí byla nakonec dost, měla tedy odejít celá vláda, na to už ale nikdo nehleděl. Hlavně ale bolševici prostřednictvím akčních výborů podvratně a protizákonně ovládli všechny instituce, nakonec včetně poražených stran. Do akce vyrazila StB, zatýkala již před pětadvacátým (viz Tigrid). A po vzoru SA si komunisté postavili vlastní stranickou armádu, kterou ilegálně vyzbrojili. Nakonec až do devětaosmdesátého, do úplného konce, neměly milice žádné legální krytí, žádnou oporu v zákoně. Takřečení demokraté se nezmohli v podstatě na nic. Na dlouhé půlstoletí nastoupila totalita.
Únor byl naším, domácím selháním. Výmluvy na Jaltu neplatí (tam se mimochodem o Československu vůbec nejednalo). A že se převrat odehrál za souhlasu nemalé části národa? V Německu v třiatřicátém to nebylo jinak. Dnes hlavní nebezpečí nepředstavují komunisté. Ti přes veškerou svou odpudivost v podstatě dožívají. Jak to ale napsal jeden posléze masový vrah? Vstanou noví bojovníci. V hlavách přinejmenším většiny českých politiků chybí navíc nějaké elementární demokratické povědomí. Stejně jak v hlavách národa, chtělo by se jedovatě říci. Svobodymilovnost se u nás nikdy netěšila nadměrnému obdivu. Naopak rusofilství tu mělo své místo již od dob obrozeneckých. A kolik politiků, zdaleka ale nejen jich, se dnes rádo prochází po hedvábných stezkách? Pole je zoráno, teď jen kdo začne sít. Tedy, necháme-li jej.