Čtvrtý červenec se slaví jako zrod Spojených států amerických, byť tehdejší konfederace měla k dnešním U.S.A. ještě dost daleko. Již dva dny před tímto datem byla přijata kongresem rezoluce, již navrhl Richard Henry Lee z Virginie (předek věhlasného konfederačního generála). Thomas Jefferson sám vycházel z Lockeova pojetí smluvního charakteru vlády Podle něj vláda odvozuje své pravomoci ze souhlasu lidu, který má právo změnit nebo zrušit vlády, které mu upírají nezcizitelná práva na život, svobodu a dosažení štěstí. Po deklaraci následovala revoluce proti nejmocnější zemi světa, kdy by si asi jen málokdo vsadil na americké rebely. 3. září 1783 byl podepsán pařížský mír, kdy Anglie uznala nezávislost Spojených států. Již 15. listopadu 1777 přijal ale Kongres „Články konfederace a trvalé Unie“, tedy konfederační ústavu.
Jak se brzy ukázalo, konfederace byla nejméně vhodným státním útvarem. Obvykle bývají konfederace metastabilním stavem, který se buď posune do formy federace anebo vede k rozpadu. V Americe byl ovšem rozhodujícím hybatelem dění lid. A proto řada špičkových osobností, jako Alexander Hamilton, James Madison, John Jay a jiní neváhali a publikovali ve veškerém tehdejším hlavním tisku známé Listy federalistů, kde vysvětlovali přednosti federálního uspořádání. Ať již se podíváme na dnešní Evropu či na ještě něco hroznějšího – současné Česko – nikde nevidíme snahu elit cokoli lidem vysvětlovat. To se jaksi současným zejména českým garniturám „ekluje“ a výsledek máme před sebou. Ne tedy že by udržování současného klientsko-korupčního systému, jak o to usilují mnozí špičkové funkcionáři včetně některých ministrů, bylo lidu vysvětlitelné. Naopak změny a proměny, které udrží Evropu anebo aspoň její podstatnou část ve světové hře, ty by snad za trochu vysvětlování či popularizace stály. Pokud tedy to, co se považuje za evropskou elitu, vůbec chápe, jaká hra a oč vůbec se hraje…
Nic nemůže být čtvrtému červenci vzdálenější než červenec čtrnáctý. V té době, v roce 1789, se již delší dobu potýkal zvolený parlament – Národní shromáždění – s králem a šlechtou. O jejich nepoučitelnosti svědčí Talleyrandův výrok z doby restaurace: „Nic nezapomněli, nic se nenaučili.“ Řekl to o Bourbonech, platí to ale i pro ostatní. Těžko se pak divit, že i soudobá Francie vypadá tak, jak vypadá. Vraťme se ale do revolučního roku devětaosmdesátého. Bastila v té době byla než symbol. Vzbouřený lid (což je obvykle eufemistický výraz pro lůzu) se nějak doslechl, že zásoby střelného prachu jsou uloženy právě tam. Předtím se dav zmocnil dvaceti osmi tisíců pušek a pěti děl v Invalidovně, vydrancoval i krámky zbrojařů. André Maurois tuto etapu nazývá trefně diktaturou davu. Tak každý chodec tehdy, který nechtěl být zkopán, musel nosit kokardu, a tak podobně.
Guvernér Bastily de Launay se choval víc než decentně. Vyzýval obléhající, aby se přesvědčili, že nenařídil žádná bojová opatření. Střílel, až když musel. Guvernér a další vojáci byli po kapitulaci zavražděni, hlava pana de Launaye, jakož i hlava nejvyššího městského úředníka Flessellese, byly slavnostně neseny městem. A vězňové Bastily? Těch bylo všeho všudy sedm. Čtyři z nich padělatelé, dva šílenci a pak ještě hrabě de Solages, obviněný z incestu. Žádní političtí. To však nevadilo (za krátko) masovému vrahu Robespierreovi, aby akci s potěšením kvitoval. Vražedné šílenství francouzské revoluce, jež právě vypukalo, dotáhlo operaci Bastila do úděsného konce. Pro pořádek dodejme, že dav po dobytí Bastily se tam ani po nějakém střelném prachu nesháněl, spokojil se s drancováním.
Cesty Spojených států a Francie se pak rozešly. Nezřídka byly tyto země spojenci, Francie dokonce darovala Američanům sochu svobody (tu navrhl sám Gustave Eiffel). Pokud se vnitřního uspořádání týká, vyrazil každý stát jiným směrem. Amerika byla od počátku budována jako právní stát, byť za ta staletí došlo a i muselo dojít k nemálo excesům. Ač republika, převzala jakoby to nejlepší z monarchie. Kontrapunktem k dění evropskému byl už známý salemský čarodějnický proces z roku 1692. Představoval v Americe – na rozdíl od Evropy – naprostou výjimku Několik lidí sice tehdy bylo skutečně oběšeno (nikoli upáleno), do roku 1696 byly rozsudky zrušeny a rodiny odškodněny. Americká ústava představuje poučné a inspirativní čtení dodnes (i svou stručností). Těžko kde jinde bychom nalezli tak dokonalý systém vyvažování jednotlivých mocí.
Když v časech New dealu zablokoval tehdy konzervativní Nejvyšší soud F. D. Rooseveltovi řadu zákonů, přišel president s nápadem, rozšířit počet členů tohoto soudu, tak jej opanovat a zajistit průchodnost legislativy. Z hlediska ústavy to bylo plně v kompetenci Kongresu, v té době naprosto ovládaného Rooseveltovými demokraty. Ti to však briskně odmítli jako něco, co se prostě nesluší a nedělá. Pro naprostou většinu českých politiků je toto chápání práva a pravidel naprosto neuchopitelné, jim je nezřídka bližší putinské pojetí světa a moci…
Francouzská revoluce vražděním začala a tohoto stigmatu se již nezbavila. Vrcholilo v éře jakobínů (tady se asi shodneme s bolševiky, že se jednalo o jejich přímé předchůdce). Zdivočelý parlament tehdy každodenně gilotinoval své oponenty, skutečné či domnělé a nakonec i protagonisty revoluce. I po ukončení jakobínského teroru se to s nějakou přecitlivělostí nepřehánělo. Takový tehdy ještě generál Bonaparte vyřešil hrozící konzervativní převrat, který byl s ohledem na aktuální situaci ve státě již brán jako hotová věc, dělostřeleckým bombardováním civilního davu. Takový šrapnel představuje velice názornou agitaci. Pařížany pak za nějakých osmdesát let čekalo repete s komunou, to ale byla jen krátkodobá křeč. Konec konců, francouzská i ruská revoluce vykazují nemálo podobných rysů, třeba úplné zvlčení lidu, totální vykloubení práva, analogie najdeme i ve vztahu k církvím a víře vůbec. Rusko ovšem mělo tu smůlu, že se jeho revolucionáři uchytili na desítky let a tak všeobecný rozvrat dovedli k nebývalé dokonalosti. To asi pramenilo z obří zaostali vší Rusi již před revolucí. Francie měla větší štěstí.
Rozdíl mezi americkou a francouzskou revolucí představuje svým způsobem i rozdíl mezi Amerikou a Evropou. Velkou Británii by asi bylo třeba přičlenit spíše za oceán, to nakonec vysvětluje i její postoje v EU. Plíživá islamizace může však její ukotvení radikálně změnit. Naopak Rusko reprezentuje spíše orientální styl, a to již od časů Zlaté hordy. A tak se Spojené státy čile vzpamatovávají z krize, Evropa se brodí problémy, které včas a razantně řešeny by už byly historií. Rusko žije z exportu nerostného bohatství a děsí se vnitřní demokratizace. Naplňuje charakteristiku rozvojové země, byť relativně bohaté. (Kdysi dávno se to s trochou nadsázky označovalo jako Horní Volta s atomovými raketami.) USA se také staly jedinou zemí Západu – snad částečně opět s výjimkou Anglie – schopnou a ochotnou v případě nutnosti silově zasahovat, je-li toho třeba. Což logicky vede k fatální bezpečností závislosti Západní Evropy na Americe a v důsledku toho k rostoucímu, byť zcela iracionálnímu antiamerikanismu.
Evropa i Evropská unie dorazily na rozcestí, nejspíše osudové. Jedna cesta vede k oné spílané federalizaci a vnitřnímu upevnění. Což asi nebude možné, zůstanou-li nekompatibilní součásti uvnitř. Nejde zdaleka jen o Řecko, které, jak bylo kdesi řečeno, není ani plně státem v našem slova smyslu. Jde prakticky o celý Balkán, v jisté míře i o Itálii, pomalu i o Maďarsko. Druhou variantou je rozbřednutí do jakéhosi beztvarého systému. Evropa pak bude snadnou kořistí věčně hladového Ruska (ale možná i Turecka či dalších). Británie se pak přesune k Americe, jak již ostatně předvídal Orwell. Uvědomují si naši eurofobové, že Česku se tato alternativa už jen z geografického hlediska nabídnout nemůže? A nevisí onen otazníček nejen třeba nad Balkánem, ale trošku i nad námi?