15. března 1939 byl zbytkovému Česku nadekretován protektorát. Tomu se dobovým vtipem přezdívalo Protentokrát. Legrace to ale opravdu nebyla. Represe, a to i ty likvidační, se ovšem převážně týkaly elity národa. Ani to není nic objevného. Takoví Osmané po dobytí Cařihradu, Bulharska i dalších končin systematicky vybili nobilitu. Národu bez hlav se dá vládnout poměrně snadno. Báťuška Stalin se v Pobaltí, Polsku i dalších zemích choval stejně, a to i co do míry brutality. V masovosti teroru ve srovnání s ním vcelku humánní Osmany ovšem předčil. Likvidace českých elit se rozjela po sedmnáctém listopadu a vygradovala po nástupu Reinharda Heydricha, datovaném paradoxně den před svatým Václavem v jedenačtyřicátém. Naštěstí nedisponovali ani Hitler ani Stalin takovým časovým fondem jako Osmané.
Dodnes se moc nemluví o tom, že na druhé straně řada „výdobytků“ dělného lidu tu byla instalována právě v nedlouhé éře zastupujícího říšského protektora. Třeba takové ozdravovny, ale i spousta dalších výhod. Však jako poradce pro dělnickou otázku s ním do Prahy dorazil jistý Torgler. Do třiatřicátého šéf komunistické frakce v Říšském sněmu, tedy jeden z vrcholných představitelů německých komunistů. Pak se mihl v lipském procesu, na čas zmizel v koncentráku. Do Prahy ovšem dorazil v černé uniformě a pod jiným jménem. Zájemce se může více dozvědět v Giseviovi a jeho Až do hořkého konce.
To nemohlo neformovat pragmatický postoj nemalé části dělnictva k režimu. Ilustruje to třeba pravdivá historka z jednoho strojírenského závodu nedaleko Prahy, který před válkou světově proslul výrobou jednoduchých, ve své koncepci ale sofistikovaných zemědělských strojů, jež umožnily svého druhu mechanizaci zemědělství i pro takové andské Indiány. Za války se ovšem od žacích strojů přešlo na tanky a podobné přístroje. Jistý nuceně nasazený maturant, díky své kvalifikaci umístěný na post technické kontroly, dumal, jak co nejúčinněji zpomalovat výrobní úsilí pro Říši a její brannou moc. A došel k tomu, že bude co nejdůsledněji vykonávat svou práci, vracet výrobky a tak podobně. Velice rychle s tím skončil. Nenarazil na Němce, ale na české dělníky. Ti mu sdělili, že si kvůli němu nevydělají a jestli s tím nepřestane, tak ho zabijí. Přestal. Konec konců, takový pohořelický pochod smrti byl do jisté míry iniciován dělníky Zbrojovky, kteří ještě pár dní předtím napínali své síly pro vítězství Říše a potřebovali se rychle stát revolucionáři. A taky si zahojit mindrák.
Ministryně spravedlnosti není žádným politickým taktikem. Asi ani ne politikem. Inteligentní a schopná dáma, bez zátěže z minula. Možná právě ona bude tím bezprostředním testerem, jak dalece míní nová garnitura tu změnu. Trochu necitlivě se v rozhovoru vyjádřila k éře protektorátu, ale i odsunu. To neubírá jejímu stanovisku nic na pravdivosti. Stačí porovnat život v protektorátu, pomineme-li část elit a v prvé řadě židovské spoluobčany, s takovým Polskem i dalšími zeměmi, hlavně směrem východním a jižním. Viz třeba filmy z té doby, na které se mnohdy díváme dodnes, aniž bychom si uvědomovali, v jakém čase byly vytvářeny. Pokud se týká našich Židů, ty střídavě tiskneme na národní hruď, když třeba potřebujeme dostatek obětí z válečných let, střídavě se k nim nehlásíme. Když třeba mluvili německy. Pokud ovšem nejsou světovým klasikem, jako třeba Franz Kafka. Jenže ten, kdyby byl zdravější, dožil se války a koncentráku, ty pak nějakým zázrakem přežil, tak bychom jej tehdy asi šíbovali do odsunu. K všeobecné spokojenosti zemřel mlád a tak naše svědomí dnes netrápí svým komplikovaným osudem.
Právě na oné bouři v půllitru piva, jež vyvolala slova ministryně Válkové, se demonstrují charaktery. Hysterické syčení z bolševických řad pak dle očekávání doplňuje zloba modrých ptáků, dnes pro nedostatek jiných témat reprezentantů čecháčkovského národovectví. Své polínko přiložil i prvý fámulus Karla ze Schwarzenbergu. Tím jen doložil rozhled i úroveň nejen svou, ale obecně i české politiky jako takové. Připomeňme si, kterýže to knížecí výrok namydlil tomu serioznímu z presidentských kandidátů schody. Obě vyjádření, knížecí i Válkové, jsou pravdivá, to ale zamindrákovaný lid věru netrápí.
Je příznačné, že usilovně řešíme problémy, co nejsou. A tak nám dodnes vydrželo vděčné téma Sudeťáků. Vysloveně virtuální problém. jak se ale na něm dá zabodovat, viděli jsme začátkem minulého roku. Podobným případem byla smutně proslulá Klausova výjimka. Co okolo ní bylo svého času tyjátru. Že to není o ničem, ukázalo se během posledních pár let. Nyní se od oné výjimky potichu vycouvává. To vše ovšem znamená, že zhusta neřešíme ty problémy, co doopravdy jsou. Roztomilou ukázkou byla třeba taková iniciativa generála Radovana Procházky, jenž se jal v druhé polovině devadesátých let zprovozňovati předválečná opevnění na západě Čech proti případnému útoku (z Německa, odkud jinud). Pomiňme fakt, že pevnostní pásma, jak se za rok či dva posléze ukázalo, byla svým charakterem zastaralá již v osmatřicátém. A že strategie „tous les azimuts“ je nesmyslná i u země typu Francie, u takového Česka je vysloveně směšná. Raději ani nepřemýšlejme, kolik že to vše stálo. Protipólem pak je skutečnost, že po více jak dvaceti letech samostatné armády nedisponujeme dlouhodobější vojenskou doktrínou, strategickou koncepcí vyzbrojování, etc.
Vraťme se ale k našemu výročí, ale i k událostem, jež mu předcházely. Okolo patnáctého března už nebylo beztak co řešit. Bylo jen na Hitlerově rozhodnutí, zda zbytek země obsadí či zda bude tolerovat papírově samostatný, na slovo ale poslouchající satelit. Patnáctý březen byl rozhodnut na konci září předcházejícího roku. Zmrzačení státu proběhlo sice protiústavně – o něčem podobném by musel rozhodnout parlament – ale fatálně. Zbytkový stát byl naprosto vojensky nehajitelný. To samé platilo i pro hospodářství. Dnes víme, že Hitlerovo rozhodnutí padlo již v říjnu, krátce po Mnichovu. Praha, přes všechnu devótnost, ale ani západní mocnosti to v téhle chvíli neměly šanci nijak ovlivnit.
Jenže stát se počal rozpadat samovolně a zevnitř hned po Mnichovu. Druhá republika, to nebyl plynulý přechod, ale zlom a negace předchozího. Ukázalo se, jak vnitřně nepevnou první republika byla. Najednou vidíme, jak poslanci, zvolení do sněmovny suverénního a demokratického státu, bez mrknutí oka schvalují zmocňovací zákony. Ty předaly veškerou moc parlamentu, včetně ústavodárné, do rukou vlády s presidentem. Poslanci se pak v poklidu rozešli na dovolenou, prý na dva roky. Pro hlasovala většina, za niž by se nemusel stydět ani pozdější komunistický zákonodárný sbor. Z těch pár čestných výjimek zmiňme mladého Rašína, který nepřežil koncentrák či poslance Schwarze. Ten strávil válku v Londýně, byl však v tvrdé opozici vůči Benešovi. Po válce v Anglii zůstal, na žádost české strany byl pod nějakou záminkou vydán do Prahy, vzat do vazby, v níž za nevyjasněných okolností zemřel. To už ale byla třetí republika, prý skoro demokratická, jak někteří říkají.
Ještě na podzim 1938 začaly advokátské a lékařské komory snaživě vylučovat Židy V prvním plánu se jednalo samozřejmě o eliminaci konkurence. Jenže právníci i lékaři, tedy lidé s vysokým vzděláním a rozhledem, tím překročili jistou nepřekročitelnou čáru a zařadili se po bok svým profesních kolegů z Říše. V Česku se začala arizovat státní správa, postupně se utahovaly šrouby. Slovensko se v tichosti fakticky oddělilo, demokratický nátěr tam byl seškrabán ještě do konce roku. Bez odporu byla nastolena luďácká diktatura, jež nepozorovaně přecházela v totalitu. Existovalo tak faktické dvoustátí. Na Hitlerův nátlak se pak Slovensko osamostatnilo 14. března. President Hácha tedy jel do Berlína jako hlava vlastně už neexistujícího státu. Jemu se – aspoň pokud se o patnáctý březen jedná – dá jen sotva co vyčítat.
Prý – kdo se nevyrovná se svou minulostí, kdo ji nepozná, je odsouzen si ji prožít znovu. Ve chvílích, kdy na východě zase začíná nevypočitatelný pohyb, tak trochu ve stylu Pána prstenů, můžeme jen doufat, že nás to opět nepotrefí. Snad pro to začneme i něco málo dělat. Naděje na pochopení minulosti je však zatím spíše iluzorní.