Amerika je hluboce rozdělena. Hovoří se i o rozdělení Spojených států, dokonce i o možnosti občanské války. Druhé v dějinách USA. Kaňon, který dělí obě strany, je o hodně hlubší, než věhlasný Grand Canyon na Coloradu. Spor vyvřel na povrch v posledních letech, doutná tu už ale dlouho. Donald Trump – ať již na něj nahlížíme tak nebo onak – nebyl příčinou, leč symptomem. Platí, že přehlasovat někoho v poměru 51:49, ale i třeba 60:40 jistě lze, trvalý výsledek v zásadních věcech to však přinésti nemůže. A je otázkou, zda se ony dvě (plus-minus) poloviny na něčem ještě dokáží shodnout. Či vůbec chtějí. Asi sotva.
Rozdělení Ameriky a možným budoucím důsledkům se věnuje též článek Americký Libanon Jiřího Soboty v třetím čísle letošního Respektu. Příznačné je, jaké zdroje autor cituje. Jsou právě jen z jednoho pólu, a to toho levicového, řekněme demokratického (míněna partaj). Z jeho pohledu jistě úctyhodná média, viděno z druhé strany pak ovšem daleko spíše – jemně řečeno – hlásné trouby levých liberálů. Z pohledu zleva to jsou také republikáni, představitelé bílé Ameriky (jak je zdůrazňováno), co jsou ochotni podvádět, a když ani to nepomůže, i sáhnout k násilí. Co si myslí republikánští voliči o demokratech, o tom se v článku nemluví, bude to asi ale obdoba. Radši se také levicových liberálů ani neptat, jak by asi vypadala ona pestrobarevná Amerika jejich snů. Jako takové Mexiko, se vším všudy? Ať už se jim to líbí či ne, ta – možná odcházející – bílá a křesťanská Amerika byla tou, co v minulém století vyhrála obě světové války a jako bonus i tu studenou, vlastně třetí. A zachránila tak civilizaci, přinejmenším tu západní.
To, že obě strany sporu mají pocit, že situace nemá řešení, je asi opravdu fakt. Určitě to ale není jen ta republikánská, jak se autor snaží trochu podsouvat. Chápat lze jistě i pohled té konzervativní, republikánské. Situace, kdy se cenzuruje historie, kdy lůza kácí pomníky, kdy její rabování je omlouváno vyššími cíli, kdy nad běžnými médii převládly sociální sítě a ty jsou kontrolovány několika málo obřími společnostmi, kdy se i z věhlasných universit stávají instituce, sloužící k vymývání mozků mladé generace, to už opravdu se standardní demokracií, hlavně ale se svobodnou společností, nemá pranic společného. A Amerika byla založena na svobodě (daleko více než na demokracii). Do Ameriky se z Evropy tehdy odcházelo převážně za svobodou. Pravda, byla to ta stará, bílá, křesťanská Amerika.
Dnes se v rámci boje za lepší příští válčí nikoli za rovnost, ale za minority všeho druhu. Nezřídka vyfabulované v myslích levicových radikálů. Fakticky se ale nebojuje za jejich zrovnoprávnění, ale za potlačení „bývalých lidí“. Jako když to z éry největšího rozkvětu bolševismu vystřihneme. A tak se hlavními idoly revolucionářů stávají kriminálníci a feťáci, snad z nedostatku jiného materiálu. (Leckoho by mohla napadnout analogie s jistým Horstem Wesselem, povoláním berlínským pasákem.) Prostě Orwell v praxi. Knihy se zatím nepálí (jako za nacismu) ani nevyváží do sběru (za komunismu), časem i na to jistě dojde řada.
Hodnota americké ústavy spočívá zejména v jejím stáří a faktické neměnnosti. Její genialita tkví v tom, že zosobňuje ideály, na nichž Amerika vznikla a byla vybudována. Její změna, přepracování, po němž mimo jiné volá i inkriminovaný článek, pak reprezentuje úsilí tuto Ameriku zrušit, zničit. A vytvořit cosi nového. Co to ve finále bude, o tom lze nyní jen spekulovat, se svobodnou společností, kladoucí akcent na jednotlivce, jeho práva i zodpovědnost, to ale pranic společného určitě míti nebude. A proto by bylo dozajista lepší, bude-li se situace dále vyhrocovat (a opaku nic nenasvědčuje), se v klidu rozejít než volit variantu občanské války. Byť takovéto rozdělení se bezesporu bez masivních transferů obyvatel asi neobejde. (Teď by bylo možno s jistou ironií připomenout situaci států jako Arizona či Texas, tradičních republikánských států, kam se houfně stěhují demokratičtí voliči. Republikánské státy jsou totiž obecně spravovány lépe. Mění ale tak jejich orientaci, čímž si paradoxně podřezávají pod sebou větev…)
Kudy jde ona tektonické trhlina americkou společností jako takovou, to je ovšem složitější určit. Jednotlivé státy, jak již řečeno, nejsou zdaleka stoprocentně (či v naprosté většině) na té či oné straně. Vystupování řady rozumných demokratů tomu také nasvědčuje. (Na rozdíl od Joe Bidena, jenž se – i v rozporu se svou politickou minulostí a praxí – dostal zcela do vleku radikálního levicového křídla své strany. Nepředstavujícího v žádném případě majoritu v partaji ani nic, co by se jí byť jen blížilo. Jenže radikální až extrémistické skupinky nepotřebují většinu, stačí jim úporná vůle a štěstí. Viz ruští bolševici, němečtí nacisté či čeští komunisté…) Obecně lze konstatovat, že ke konzervativnímu křídlu se kloní bílá, pracující a křesťanské hodnoty vyznávající Amerika, k „pokrokovému“ pak především podstatná část akademické sféry, etnické a rasové menšiny, stejně jako ti dnes označovaní coby sexuální menšiny). Zajímavé je, že ta část černošské a hispánské populace, která něčeho dosáhla a etablovala se ve společnosti, přechází v nemalé míře právě k republikánům. Dělící čára vede uprostřed společnosti, někdy i komunit či dokonce rodin. O to těžší by bylo dělení.
A co by to znamenalo z pohledu světa, mezinárodní a mocenské politiky, strategického rozložení sil? Přinejmenším do značné míry by odpadl nejsilnější hráč na světové šachovnici. Pro Evropu by to na každý pád znamenalo katastrofu. Evropa je dnes naprosto nesvéprávná, z bezpečnostního pohledu zcela závislá na Spojených státech. Jak napsal více než trefně Stanislav Komárek ve své Evropě na rozcestí (scestí), Evropa je vlastně americkým protektorátem. Její svoboda i prosperita stojí na amerických bodácích. Ve své současné neživotaschopné podobě by rychle „vyšuměla“. Byla by ona konzervativní Amerika důstojným oponentem Číny? (Rusko, ta Horní Volta s raketami, je tak jako tak na odchodu do dějin, už jen z demografického pohledu.) Těžko říci. Na jednu stranu by rozdělení nutně vedlo k oslabení, na straně druhé i k určitému „pročištění vzduchu“. Na každý pád by něco takového mělo na světovou scénu fatální dopad. Jaký pak bude svět, to je nejisté. Lepší ale určitě ne.
Ještě malá poznámka k oné poznámce, jež ve zmiňovaném článku zazněla o Chile. Které, po vítězství extrémně levicového presidenta, vyráží cestou zásadní proměny. Jak radostně autor uvádí. K tomu dodejme, že o něco podobného se radikální levice v Chile pokusila již v sedmdesátém roce minulého století. Tehdy tento krajně nebezpečný experiment ukončil – zaplaťpánbůh – generál Pinochet. A tak Chile, tu asi nejcivilizovanější zem Latinské Ameriky, zachránil. Jak to bude dopadat nyní, uvidíme.
Svým způsobem příznačný je závěr článku. Většina textů, jak se v něm píše, je sice pochmurná, nicméně odmítá „hodit flintu do žita“. Tedy by jejich autoři chtěli rozhodně zachovat Spojené státy. Ti citovaní ale pochází z jedné strany sporu. Tedy té levicově-liberální. Trochu ironicky by se chtělo dodat: Bodejť by nechtěli udržet Unii, vždyť když by vytvořili „své“ státy, kdo by je živil? Profese těchto lidí si povýtce vyžadují společenské podpory. Gender studies a podobné produkty samy o sobě nějaké hodnoty nevytváří… A „sociálně potřebných“ by v takto nově postavených „modrých“ státech též nebyl nedostatek. (Poněkud freudovsky jsou na mapce v článku ony tradičně demokratické státy na východním pobřeží vybarveny červeně. To je ovšem v Americe barva republikánů…)
Na každý pád bude další vývoj zajímavý a určitě nebude postrádati překvapení. Na závěr malá perlička. S pochybnostmi o korektnosti voleb je spojováno vítězství JFK, tedy demokrata, v šedesátém roce. A pak dalšího demokrata o šedesát let později. Jak to bylo doopravdy a zda nekorektnosti dosáhly intenzity, kdy zvrátily výsledek, se nedozvíme nikdy. Co ale jisté je, že peleš lotrovská se skrývá ve straně republikánské.
Blog je zčásti založen na komentáři k uvedenému článku.