Všichni znalí a nezaujatí se shodují, že nikdy se v Česku tak dobře nežilo, jako na počátku dvacátého století. Ani předtím, ani potom. Skeptici (nebo realisté?) pak tvrdí, že ani nikdy v budoucnu. Jenže říše od devatenáctého století procházela modernizací sice intenzivní, ale jaksi ad hoc, nahodilou. Prudce se rozvíjel průmysl, s ním i doprava, změny politické či obecně společenské běžely tak nějak za vozem. František Josef, který říši úspěšně stabilizoval po bouřlivém osmačtyřicátém, se dostával stále více do vleku událostí. Byl člověkem lidsky poctivým a spravedlivým, jinak ale byrokrat bez vize. Jak krásně popisuje Jiří Rak v knize Zachovej nám Hospodine, roli konstitučního monarchy však sehrával přímo vzorově. Vlídně pohovořil s občanem v jeho mateřštině, pochválil, lid byl nadšen. Jenže doba i události se řítily příliš rychle. Hodně brutálně řečeno, žil příliš dlouho a neuvolnil včas místo někomu, kdo by Rakousko byl schopen vést do víru moderní doby. Jak kdosi moudrý krásně poznamenal, vzal si vlastně svou říši s sebou do hrobu. Ke škodě svých poddaných, co zůstali.
Paradoxně největší selhání byla rodinná. Či rodová. Bratra mu popravili mexičtí revolucionáři. Syn Rudolf byl člověkem nesmírně talentovaným, obdařeným múzou vědeckou i uměleckou. Ale byl také – celkem logicky – i velice citlivým. Dostalo se mu striktně vojenské výchovy, senzitivita měla být potlačena až brutálním drilem. Jeho otec mu nikdy nebyl schopen dát najevo, jak ho má rád. Prostě to císař nepovažoval za patřičné. Mohl být nadějí pro říši (nejen pro Čechy, kteří mu dedikovali Rudolfinum). Otázkou je, jak by se byl schopen vyrovnat se střety, jež by nutně vyvstaly. V Praze se dostal do konfliktu s konzervativci v čele s kardinálem Schwarzenbergem. Pro německou říši i velkoněmectví jako takové představoval obrovské potenciální riziko. Rozhodně by se snažil vyvléci Rakousko ze spojenectví s pruským Německem, jež postupně přerůstalo ve vazalství. Ne nadarmo jedna z konspiračních teorií vykládá Mayerling jako likvidaci ze strany německé tajné služby. Nejspíš nesmysl, logiku to ale má. A tak skončil ženatý korunní princ, sužovaný kapavkou, dosti závislý na alkoholu, společnou sebevraždou s nezletilou milenkou v posteli.
Právě rostoucí závislost na Berlínu, jež se stala pro Vídeň vražednou, nebyl schopen František Josef ustát. Jeho zahraniční politika byla setrvale nešťastná. Začalo to krymskou válkou, kdy se Rakousko poněkud nepochopitelně připojilo k protiruské alianci (ač právě carská vojska jej před pár lety zachránila). To se vrátilo v sedmdesátém roce, kdy mocnář zvažoval revanši za šestašedesátý – Prusko by asi tehdy nemělo na válku na dvou frontách – a car vyslal divize na hranice Haliče. Čímž Františku Josefovi jeho zámysl vymluvil a pootočil tak kolo dějin směrem, který nakonec vedl i k zániku carského Ruska. Rakousko prohrávalo války jako na běžícím páse, a když už náhodou uspělo (proti Itálii), stejně prohrálo diplomaticky. Není divu, že se stařičký mocnář ozbrojeným konfliktům vyhýbal jako čert kříži. Až do léta čtrnáctého roku.
Další následník trůnu, Ferdinand d´Este, nebyl jako Rudolf protiněmecky orientován (byť i zde je to možná příliš silné tvrzení), chápal však vnitřní slabost říše. Tu reprezentovala jednak zastaralá armáda, jejímž se stal generálním inspektorem a kterou se usilovně snažil modernizovat. A pak to bylo vnitřní uspořádání. Dualismus představoval faktickou konfederaci, což je metastabilní stav, směřující buď k pevnější federaci (jíž je i vzdor názvu třeba Švýcarsko) nebo k rozpadu. Společné mělo Před- i Zalitavsko panovníka, zahraniční politiku a armádu a taky finance. Ferdinand chtěl vytvořit třetí subjekt z Jihoslovanů, čti Chorvatů a Slovinců, čímž by stabilizoval celek (a oslabil Maďary). Případně by se říše jako taková federalizovala. Zde je však otázkou, zda by Čechy zůstaly jednou zemí či spíše by se rozdělily na základě jazykového klíče. Následník si vytvořil tým neformálních poradců, patřil k nim třeba i Milan Hodža, slovenský agrárník, posléze československý premiér. Okolo Belvederu, vídeňského sídla Ferdinanda d´Este, vzniklo paralelní mocenské centrum. Neformální, hlavně ale stínové. K skutečnému rozhodování následníka prostě nepřipustili.
Ten sám byl osobou velice rozporuplnou. Vzteklý cholerik, člověk bytostně lakomý. Viz ony historky o babách, odnášejících si z jeho lesů klestí. K tomu se ale váže i jiná historka, kterak následník jednu takovou babku k soudu pohnal, ta byla rozumným soudcem osvobozena. Následník prošvihnul lhůtu k odvolání, i šel si stěžovat k ministru spravedlnosti. Ten mu ale vysvětlil. že soudce je neodvolatelný a dělat se s tím nedá nic. Inu, jak funguje právní stát. Vraťme se ale k faktům. Ferdinand d´Este byl bytostný konzervativec, uvažující ale realisticky. Opravdu chtěl Rakousko-Uhersko reformovat, co by ale bylo výsledným modelem a k čemu by to vedlo, o tom lze dnes jen fabulovat. Jako perličku lze zaznamenat názor právě historika Jiřího Raka v pořadu Historie.cs. Jeho mírně řečeno neláska k Maďarům mohla tkvět v tom, že si nikdy neosvojil jejich jazyk. Což lze docela dobře pochopit. Neměl na jazyky nadání, to ale pro monarchu mnohonárodnostní říše je velice důležité kvalifikační kritérium…
Jaký by byl vývoj monarchie pod jeho panováním, o tom, stejně jako o jeho koncepcích, se lze jen domýšlet. Co je ale vysoce pravděpodobné, to je to, že přežil-li by sarajevský atentát, asi by činil vše proto, aby se Rakousko vyhnulo válce. Nikoli z nějakého idealistického pacifismu, ale proto, že věděl, v jakém stavu se nalézá říše a její armáda zvláště. Rozhodně by nechtěl riskovat osud monarchie v neodhadnutelné válce. Je určitě pravda, že mezinárodní situace byla napjatá, válka byla ve vzduchu. Jen ji nikdo necítil. Pakliže by se mu však podařilo zabránit účasti mocnářství na konfliktu, který by asi tak jako tak vypuknul, Rakousko-Uhersko by přežilo a obyvatelstvo by kvůli samotné spokojenosti s danou situací ani nepočalo přemýšlet o rozbití státu. Ve čtrnáctém to ostatně nikoho ani nenapadlo.
Právě Bosna, kde nalezl svou smrt, byla ukázkovým příkladem špatné zahraniční politiky. Od mocnosti se v devatenáctém století, případně na začátku století dvacátého, jaksi očekávalo, že bude expandovat. Většina tak činila v koloniální sféře. Rakousko si jako náhražku našlo Balkán, který postupně vyklízelo osmanské Turecko. Z toho ale nic kloudného nekoukalo. Hodně nekorektně řečeno, Balkán byl valem osídlen národy poněkud divokými, dosti zaostalými, o to však nacionalističtějšími. Rakousko obsadilo Bosnu a Hercegovinu, nejprve jako protektorát, posléze ji anketovalo. Země byla osídlena třemi vzájemně silně antagonistickými národními uskupeními. Jejich konflikt trvá dodnes, viz devadesátá léta minulého století. Hospodářsky se zde exploatovat nedalo, právě naopak. Navíc se tak Rakousko dostávalo do permanentního střetu se silnějším Ruskem. To svou expanzi halilo pod pláštík ochrany pravoslavných souvěrců. Nic nového, chtělo by se dnes říci.
Úspěch atentátu byl zapříčiněn přímo vzorovým šlendriánem. Počínaje přehlédnutím Vidov danu, kdy celé Srbsko vzývá svou porážku na Kosovu poli. Návštěva následníka v Sarajevu byla naprosto nedostatečně policejně zajištěna. Jeho osobní řidič, který byl v Paříži vycvičen pro případy dnes bychom řekli teroristických útoků, tedy bodyguard, měl volno na svatbu. Zaskočil Harrachův řidič Louka (také Čech), ten ovšem potřebný výcvik neměl. Po prvním pokusu o atentát nebyl další program zrušen, naopak se Ferdinand rozhodl jako pravý aristokrat navštívit zraněné v nemocnici. Vše vyvrcholilo tím, že o novém cíli byli informováni všichni kromě řidiče, takže ten řízením osudu přivezl následnický pár doslova pod nůž jeho vrahovi. Žádná konspirace to s největší pravděpodobností nebyla. Jak se to snažil předvést poněkud slaboduchý film Sarajevo 1914, svérázný to příspěvek české veřejnoprávní k stému výročí. Polní zbrojmistr Potiorek byl jistě špatný administrátor, naprosto neschopný vojevůdce, určitě ale nikoli rafinovaný kombinátor. Faktem naopak je, že následníkovy plány na emancipaci rakouských Jihoslovanů zásadním způsobem křížily velkosrbské plány. Atentát pod kuratelou srbské Černé ruky byl tedy naprosto logický.
Skončeme ale něčím krásným. A to byl vztah následníka trůnu a Sofie Chotkové. Láska, jež musela překonávat hluboké a z dnešního pohledu hloupé překážky. Arcivévoda ale vytrval, svou vyvolenou si vymohl, byť za vysokou cenu. Děti byly vyloučeny z následnictví, ostrakizace ze strany dvora byla permanentní a nechutná. Vztah Ferdinanda a Sofie vydržel až do posledních chvil. Nelze si ale nepřipomenout (aby toho hezkého nebylo až tak moc), že jejich dětem, z habsburského domu vyloučeným, neváhal československý parlament promptně zabavit jejich soukromý majetek, tedy nejen Konopiště. Zlodějna posvěcená zákonem zůstává stále zlodějnou. Po pětačtyřicátém si to čeští poslanci zopakovali známým Lex Schwarzenberg.