Vláda se pochlapila a rozhodla, že si sníží platy o pět procent. Tedy nejen sobě, ale i zbytku činitelů ústavních. Rýpala může samozřejmě napadnout, proč že se pracovníkům státní správy mají platy snižovat v průměru (kouzelné to slůvko) o procent deset a nesrovnatelně lépe placeným činitelům jenom o pět procent, to je asi ale pouze marginálie. Naši vůdčí činitelé dýchají (slovy ministra financí) s tímto státem toliko limitovaně. Vedle toho zazněla údernická informace, že snížením ústavně-činitelských platů o oněch ďábelských pět procent uspoří státní rozpočet miliardu. Na bližší propočet bohužel nezbyl prostor, přesto by se někdo (třebas nějaký novinář) mohl přeptati, jak se k tomuto budovatelskému číslu došlo. Trojčlenkou dojdeme k tomu, že pokud pět procent rovná se jedna miliarda, vydává tento stát na platy ústavních činitelů miliard dvacet… Okolo drobnosti zvané poslanecké náhrady se ale stále chodí po špičkách. Tu pronikne informace, že naší zvolení nebudou jezdit veřejnou dopravou zadarmo, tu zase něco jiného. O nastolení standardního stavu, kdy jako ostatní budou své náklady vyúčtovávat a ne používat náhrady jako finance pro stavbu rodinných domků, apod. se tu ale nikdo nezmiňuje. Aneb, jak pravil Deník poslaneckého nováčka, kterýžto koloval někdy v červenci po internetu: „…Budu brát 65 tisíc hrubého. Čistého to prý dělá asi 83 tisíc. Chtěl jsem se na to zeptat Kalouska, ale smál se mi, že jsem ještě ucho a že mi to nemá čas vysvětlovat, protože spěchá na tiskovku o rozpočtové odpovědnosti…“ Co dodat?
Asi se tedy nelze divit, že státní zaměstnanci berou snižování platů ústavních činitelů poněkud úkorně. Navíc vůbec není jisté, že se celá operace stihne do konce letošního roku (je to přeci legislativně tak náročné). Pokud ne, platy ústavních činitelů se rozmrazí, povyskočí a ono snižování bude pak z většího základu, nebude tedy tak bolet. Znovu a znovu je třeba opakovat, že hlavním problémem není výše platu poslancova, ale ony náhrady, kdy dostává zaplaceno za věci, které nepotřebuje resp. nenakupuje. Případně nakupuje, ale u osob sobě či straně blízkých (viz asistenti, nájmy kanceláří, posudky, etc.). Jako vždy jsme zaznamenali řadu odhodlaných slov, po nichž následovalo ticho po pěšině. Šťouchat do tohoto vosího hnízda se nikomu prostě nechce. Byť by se tato bolístka pofoukala třebas i zvýšením řádného a tedy zdaněného platu. Právě ona neprůhlednost je na všech těch náhradách nejvíce sexy.
Netransparentnost a nepřehlednost je základním rysem státního rozpočtu, odborníci si na to stěžují již drahně let. Kupříkladu v rozpočtu na rok 2011 činí výdaje jinde nezařazené 189 miliard. Občan, ale i expert typu pana Michla by dychtil znát, za co že se má tato ne úplně zanedbatelná suma utratiti. Přehledné rozklíčování hlavních výdajů by umožňovalo i poučenému laiku adekvátní vhled do státních financí. To ale není jistě příliš žádoucí. Troufá si někdo odhadnout, kolik ze dvou stovek poslanců při hlasování o rozpočtu ví, o čem rozhoduje? „Ztransparentnění“ rozpočtu by mohl být první úkol vlády. Tím druhým by měl být kvalitní chod a levný provoz státní mašiny. Tedy ona kvalita za nízkou cenu – u nás zatím máme pravý opak. Jak podotkl ve zmíněném rozhovoru Aleš Michl, máme-li šetřit, měly by jít provozní výdaje ve státním rozpočtu dolů, i o dvacet procent. Jenže ony dále rostou. Osekávání investicí ve chvíli, kdy se sotva hrabeme ven z recese (a že to jde daleko pomaleji, než se očekávalo), by naopak mohla být ta správná cesta do pekel.
Ještě k oné státní správě. Jak se kdysi vyjádřil Milan Singer, podniky, které tehdy restrukturovali a zachraňovali, musely v průměru propustit třetinu lidí. I díky tomu přežily. Zajímavě tento údaj koresponduje s dalším vyjádřením Aleše Michla. Kdysi též působil ve státní správě. Dle něj se tam třetina lidí fláká a nemá co dělat, dvě třetiny jsou naopak lidé velice kvalitní a mizerně zaplacení. Navrhuje tedy onu třetinu vyhodit a zbytek zaplatit naopak lépe. Krásně tak potvrzuje onu nepřímou úměru mezi kvalitou a náklady, jež přinejmenším ve správě této země je zákonitostí. Takto by se choval každý normální manažer v privátním sektoru. Jenže ten obvykle nezaměstnává třetinu „bratranců, sestřenic a dalších příbuzných a příbuzných těchto příbuzných“. A jsme opět u profesionalizace a depolitizace naší státní správy. Úsměvně působila paní státní odborářka Vondrová, když hrozila, že v důsledku zatím byť jen velice mlhavých reforem a úspor dojde k politizaci této správy. Asi žije v jiné zemi a sem pouze dojíždí si zaodborařit. Pravdou je, že u nás by hrozilo, že propuštěna bude jedna z těch dvou pracujících třetin, ta co se jen fláká ke stravě samozřejmě zůstane a po té zbývající třetině se bude chtít, aby zastala práce za dva…
Tím základním problémem je nakonec korupce a klientelismus, což je v úzké vazbě právě na zpolitizovanou státní správu. V žebříčku konkurenceschopnosti zemí kleslo Česko z 31. na 36. místo. Právě korupční prostředí se stává výrazným handicapem této země. Je ale někdo skutečně schopen a ochoten s tím něco dělat? Již zazněla i otázka, zda se korupční syndrom nezažral do systému zde panujícímu natolik, že se stal jeho integrální součástí. Jen těžko by jej bylo možno bez větších otřesů alespoň minimalizovat. Jak praví klasik, některé skvrny nelze vyčistit bez nevratného poškození látky. Připomeňme v této souvislosti pražskou open card, kde policie v duchu příkazu doby samozřejmě neobjevila nic pochybného. Jen údajně kvůli nezřízenému nátlaku nadřízených v této věci odešli od policie dva vyšetřovatelé. Zajímá to někoho? Ministra vnitra zjevně nikoli. Ministr dopravy by se naproti tomu mohl zahloubat do přehledu cen asfaltového povrchu dálnic, který byl nedávno zveřejněn. Podle Eurostatu jsou jednotkové náklady na infrastrukturní stavby v Česku o 81 procent vyšší než v Německu.
Místo toho vláda přemítá, jak dodatečně zdanit obnovitelné zdroje energií. To proto, aby byl kompenzován nárůst cen elektřiny v důsledku boomu solárních elektráren. Jenže tato nekontrolovaná exploze byla jen důsledkem naprostého selhání státu. Nebylo by spravedlnější zdanit poslance bývalé sněmovny, kteří nejprve vnesli do návrhu iniciativně onu pětiprocentní klauzuli, týkající se meziročního snižování výkupních cen a pak úspěšně blokovali jakoukoli úpravu zákona? Energetický úřad (o regulaci tu nelze mluvit) by bylo asi možno zahrnout do oné nadbytečné třetiny státní správy. A co s největším solárním podnikatelem, státní firmou ČEZ? Řekne nám bývalý předseda její dozorčí rady, jak je to s těmi projekty fotovoltaických elektráren, které tento státní podnik údajně skoupil od anonymních společností? A kdopak jsou ti anonymní akcionáři, kteří si tak pomohli?
Vláda má za sebou svých sto dní hájení, už by to chtělo naznačit, jak si ony reformy představuje konkrétně. Mezitím jsme se dozvěděli, že úroveň českého žactva v mezinárodním srovnání opět poklesla. Jediné, čím předčíme své okolí, je negativní vztah žáků ke škole. Dokonce již bylo spočítáno, kolik nás tento pokles vzdělanosti při setrvalém trendu bude stát na nižším HDP. Co s tím? Jen doufejme, že zde nebudou kalkulovat politici dle rovnice blbý národ = dobrý volič. To snad ještě ne.