V Kyjevě revolucionáři (prozápadní) zjevně, přinejmenším pro tuto chvíli, zvítězili. Lze totéž říci o Charkově? Zcela jistě ne o Krymu, takovém to pěkném danajském dárku od Nikity Sergejeviče. Původně Stalinova poskoka, kterého nechal vožď pro pobavení ostatních tančit na pijatykách na své dače. A který pak demontoval Džugašviliho kult a učinil z něj hlavního zločince, tedy takového rudého beránka, jenž sňal pomyslně vinu z dalších, notně upatlaných soudruhů. Ale který také málem uvrhl svět do jaderné apokalypsy, na což si jeho v zásadě opatrný či možná až zbabělý předchůdce paradoxně dával opravdu velký pozor. I tyto, jakoby dávné souvislosti, sehrávají svou roli na dnešním ukrajinském jevišti. Pokud se Krymu týká, byl Krymský chanát pod vládou Tatarů, posléze Zlaté hordy, od roku 1243 až do anexe Kateřinou Velikou v roce 1783. Dnes tam žije ruská většina, dále pak Krymští Tataři. I Ukrajinci jsou menšinou. Není divu, že srdce Krymu bije na Východ. Hledá svého chána, což paradoxně není problém Tatarů, Stalinem oznámkovaných jako kolaborantů a vyhnaných z rodné země, do níž se jen pomalu vracejí.
U nás panuje jaksi dojem, že to vše se děje někde daleko, mnoho mnoho verst od nás. Nás se to tedy nijak moc netýká, snad jen že si u toho můžeme říkat, něco podobného by se tedy u nás díti nemohlo. Jsme prostě na vyšším civilizačním stupni. Jenže už jen představa, že by na Ukrajině skutečně vypukla válka či občanská válka (a vyloučit se něco podobného prostě nedá), je děsivá. Ukrajina není malý balkánský státeček, kde ostatně hrdlořezí kolorit patří k národním tradicím. Výměrou je to druhá největší evropská země (pokud ovšem Rusko řadíme do Evropy, což je více než sporné). Populací pak převyšuje takové Polsko či Španělsko. Statisíce uprchlíků, jež by eskalace konfliktu pravděpodobně přivodila, by se hravě přes sousední spojenecké Polsko a Slovensko převalily i k nám. Že jen na něco podobného nejsme absolutně připraveni, je nad slunce jasné. A to není řeč o rozšíření konfliktu. Ani to není možno za daných okolností vyloučit.
Německý filozof, matematik a teolog přelomu 17. a 18. století Gottfried Wilhelm von Leibniz, souputník René Descarta a Barucha Spinozy, varoval, že se Rusové mohou stát „Turky severu“. A nahradit Osmany, do té doby největší ohrožovatele Evropy a křesťanské civilizace. Jeho jasnozřivá prognóza nikoho po staletí moc nevzrušovala. Jen ruské vedení, ať již samoděržavné či bolševické, potichu tuto vizi naplňovalo. Vrcholem byla polovina dvacátého století, kdy ruské bataliony dopochodovaly do středu Evropy, aby se v něm napevno (a jako Moskva doufala i na věčné časy a nikdy jinak) zahnízdily.
Nakonec, existuje i spiklenecká teorie o tom, že náš osmašedesátý byl vyvolán z Východu, a to jen proto, aby poskytl záminku k intervenci a dočasnému pobytu vojsk. Jednotkou dočasnosti tehdy byl jeden furt, jak se pravilo v oblíbeném vtipu. Tato teorie je s pravděpodobností hraničící s jistotou nesmyslná, nicméně třetí dělnický president, Antonín zvaný Sličný, se zdráhal podvolit se tlaku a připustit okupaci suchou cestou. Díky zpackanému obrodnému procesu se vše vyřešilo k plné spokojenosti ruské generality i politbyra. Z pohledu konfrontace českých pocitů a historické reality je asi nejlegračnější, že kremelský vožď Brežněv, přezdívaný též „náčelník Srostlé obočí“, nebyl žádným jestřábem, ba právě naopak. Do akce se mu nechtělo, byl do ní dotlačen svými militantnějšími továryšči.
V Rusku dnešních dnů se vývoj pohybuje po zpětné trajektorii. Nesmělá perestrojková demokratizace se zvrhla v jelcinovskou anarchii, tu pak schopný kágébák lisuje zpět do jakéhosi samoděržaví, model 2000+. K slůvku „demokratizace“ je vždy navíc třeba přistupovat nanejvýš podezíravě, s připomínkou na skoro půlstoletí starou definici Jana Procházky, že rozdíl mezi demokratizací a demokracií je asi takový, jako mezi vodou a vodkou… Od Evropy však Rusko nejvíce odděluje postoj k Sovětskému svazu, který právě nejvíce Evropu existenčně ohrožoval téměř sedmdesát let, z toho pětačtyřicet fatálně. Dle Putina byl rozpad SSSR největší geopolitickou katastrofou dvacátého století. Evropa to vidí přesně opačně.
Euroasijský svaz, stěžejní kremelský projekt, je neskrývaným nástupcem sovětů. Ideově apeluje na asijskou část ruské mentality. Pravda, ta evropská, vždy minoritní, živořila po většinu věků spíše někde na okraji. Málem nepřežila atentát na premiéra Stolypina (vzorový příklad spolupráce mezi tajnou policií a revolucionáři). Téměř byla zadušena za bytostně asiatské bolševické revoluce. Dnes přežívá v takovém blogeru a leaderu opozice Navalném (mimochodem t.č. v domácím vězení, bez přístupu k internetu). Některé členky Pussy Riot byly zase při zcela nevinném vystoupení v Soči zmláceny uvědomělými kozáky. A tak dále, a tak podobně. Zatím neviditelně vznikají nové gulagy. Mají na co navazovat.
Moskevská rétorika, vysvětlující „pohyby vojsk“, jakoby z oka vypadla té, která zdůvodňovala svého času vstup spřátelených armád do někdejšího Československa. Ale i celou řadu dalších podobných operací a kroků. Ta předchozí vysvětlovala napadení Gruzie (pomiňme neuvěřitelně nešikovný a hloupý postup tehdejšího gruzínského presidenta, ten ale sehrál jen roličku onoho užitečného idiota). Konec konců, i my můžeme zavzpomínat, jak bral národnostně spřízněné menšiny v ochranu Adolf Hitler. Při vystupování a věcné argumentaci sovětských a posléze ruských zahraničních ministrů může jednoho napadnout, že až na nepatrné výjimky byli všichni tak důvěryhodní jako jistý bývalý obchodník s vínem jménem Ribbentrop. Tomu ale také svého času překvapivě dost věřili, na Západě i na Východě. Dnes již víme, s jakými vpravdě apokalyptickými výsledky. Je vůbec šance na nějaké poučení z historie? Anebo je nutno si vše prožít alespoň dvakrát?
A co může nabídnout do nejspíše neodvratně nastupující konfrontace Západ? Tady začne člověka trochu mrazit. Syn keňského muslima poměrně úspěšně paralyzuje akceschopnost rozhodující západní mocnosti. Nejhorší na něm ale je, že to asi doopravdy nemyslí špatně. Nicméně poučka o nejoblíbenějším materiálu pro dláždění cesty do pekel na něj sedí jako ušitá. Momentálně hledí na rozvaliny své zahraniční politiky. K dobré náladě mu nepřidá, že ani doma prakticky nedosáhl ničeho. Stále se ale najdou davy liberálních komentátorů, kteří jej hájí až do krve. Stačí prolistovat i takový časopis jako Respekt. Na druhou stranu, americký týdeník Time napsal, že president je jen frustrovaný přihlížející divák, ať již jde o Kyjev, Kábul či Káhiru. Nic víc.
Evropští vůdci demonstrují setrvale svou slabost. Porovnejme jen garnituru Merkel – Hollande (či Sarkozy) – Cameron třeba se sestavou Blair – Kohl (či Schmidt) – Mitterand. A to už nemluvíme třeba o trojce Adenauer – Schuman – de Gasperi (a opodál stojící Churchill). Na vojenskou okupaci Krymu možná odpovíme pěkně ostrou rezolucí. Určitě ale ne návštěvou americké středomořské flotily v moři Černém. Nota bene ne za doprovodu těch plavidel západoevropských zemí, které ještě jsou schopny postavit funkční válečné námořnictvo.
Říkávalo se kdysi, že Spojené státy jsou tím nejimperialističtějším státem právě proto, že se ve všech zemích světa neustále vměšují do vnitřních záležitostí Sovětského svazu. V přímém přenosu sledujeme reakci na vměšování se Západu do vnitřních záležitostí Ruska na Ukrajině. Nakonec i u nás se najdou tací, kteří by uvítali konec podobného západního vměšování v Česku. Dostanou-li patřičný prostor, nemělo by nás udivit, až sami dojedeme do pomyslného gulagu a zjistíme, že jízdenku, samozřejmě jednosměrnou, jsme si koupili my a za vlastní. Nebylo by to nakonec poprvé, vzpomeňme jen na Benešův přístup ke Stalinovi.