To jsme po desítky let slýchali, když se přemítalo o útoku na Reinharda Heydricha a jeho následky. Tak dlouho, až odmítavý tón bolševické propagandy přešel do hlav mnohých a zásadně zkreslil hodnocení této nesmírně důležité akce našeho odboje, zahraničního i domácího. Stálo to za to? Při posuzování činnosti skupiny bratří Mašínů pochybovali mnozí, kteří ani komunisty nebyli, ba nezřídka i komunismus odmítali. A budeme se snad nyní ptát – stojí to za to, když se Ukrajina za tak těžkých obětí urputně brání nevídané ruské agresi? Anebo to konečně změní náš deformovaný pohled na svět a dějiny?
Československo rezignovalo v roce 1938 na svou obranu. Pomiňme teď historické souvislosti, krach Benešovy zahraniční politiky, německou převahu, neochotu spojenců lámat za nás kopí. I konflikt s Polskem, představující poslední hřebíček do rakve možného odporu (i ten je důsledkem Benešovy „vědecké“ politiky a dokladem jeho neuvěřitelné naivity). Patnáctý březen byl toliko logickým důsledkem osmatřicátého, v té chvíli byl zbytkový stát naprosto nehajitelný. Vyčítat něco tehdejší vládě či presidentu Háchovi je jen obří pokrytectví. Česko se tak stalo pokojnou cestou součástí Říše a nepominutelný průmyslový potenciál, ten zbrojní v první řadě, se dostal do služeb nacistického Německa. A pracoval naplno.
Okamžitě s okupací a vznikem protektorátu nastoupil druhý odboj. Ten měl větev civilní i vojenskou. Zakonspirovanost ovšem byla méně než slabou stránkou. Řada aktivních odpůrců nacismu si tak nějak neuvědomovala, že už proti sobě nemají rakouský stát, i za války dodržující elementární principy právního státu. (Z Golombkovy knihy Co nebude v dějepisu připomeňme scénku z jakési kavárny, kde se autor měl sejít s činovníky odboje. Číšník jej úslužně informoval, že „pánové z maffie tu budou co nevidět“. Autor okamžitě odešel a na rozdíl od zmíněných pánů i přežil…) František Moravec na jakési přednášce v Americe v padesátých letech, jejíž záznam byl nedávno náhodně objeven a odvysílán ČRo Plus, nešetří kritikou k utajení Obrany národa. Organizované klasickým armádním způsobem, od vrchního velitelství až do snad rot. Tento odboj, k němuž počítejme i civilní část založenou především na Sokolech, představoval ten nejkvalitnější lidský potenciál národa. Byl však infiltrován gestapem a postupně zdecimován. Finálně za Heydricha, jenž nechal zatknout i protektorátního premiéra generála Eliáše, též účastníka odboje.
Přes veškeré snahy devastovaného odboje průmysl jel, jak již řečeno, jako dobře namazaný stroj. Heydrich realizoval navíc velice účinnou politiku, kdy sice na jedné straně likvidoval inteligenci, na druhé ale preferoval dělníky. Mnohé výhody, jež jsme si zvykli považovat za výdobytky socialismu, jako například zotavovny, rekreace a tak dále, pocházejí právě z této doby. Země byla navenek poklidně spolupracující. Moravec ve své přednášce výslovně uvádí, že Angličané uváděli pravidelně žebříček okupovaných zemí, jak bojují proti nacistům. Češi byli stabilně poslední. Tedy až do útoku na zastupujícího říšského protektora. Pak jsme se naopak ocitli na chvíli na místě prvním. Na mezinárodní scéně jsme počali být považováni za zemi aktivně bojující proti nacistickému Německu. Což v té chvíli pomohlo exilové vládě, dlouhodobě to ale přispělo k pozici země jako takové. Země, jež byla postupně vnímána coby součást vítězných mocností.
Masakrování, jež se tak rozvinulo po útoku, bylo děsivé. Stojí ale za úvahu, zda by většina postižených nakonec postupně nedopadla stejně. Byli to v nemalé míře účastníci odboje a jejich životnost byla silně limitována. Výjimkou jsou bezesporu Lidice, jež byly vyvražděny v podstatě náhodně, Na rozdíl od Ležáků, malé chudé vesničce, kde byla do odboje zapojena snad každá chalupa. Ovšem do nekomunistického odboje. Je pak zcela symptomatické, jak byly tyto dvě vesnice prezentovány za bolševika, kdy byly Ležáky vysloveně upozaďovány. (Aniž bychom samozřejmě chtěli relativizovat tu nebo onu nesmírnou tragédii.) A tento trend tak trochu zůstal doposud. Komunistický odboj procitl 22. června 1941. Německý voják přestal být dělníkem dočasně oblečeným v uniformě a stal se nepřítelem. Rudý odboj tak měl šanci čerpat z krvavě zaplacených zkušeností odboje nekomunistického. Jaký byl ovšem nastolován dojem po osmačtyřicátém, to netřeba rozvádět. Navíc velká řada nekomunistických odbojářů se pak vrátila zpátky, tedy do lágrů či na popraviště. Cynicky řečeno, když se režim (totalitní) vrátil zpět, šli zpět i oni. Bezprecedentní likvidace elit, již začali nacisté, specielně pak Heydrich, zdárně pokračovala pod kuratelou komunistů.
Pak asi nemohlo překvapit, že poválečné volby opanovali komunisté. Jako jediní v sovětském bloku jsme si ruský chomout radostně navlékli sami. Po únoru se do protikomunistického odboje zapojila řada někdejších protinacistických odbojářů. Narazili na nepřítele stejně bestiálního, nyní však ze stejného rodu, stejné krve. Mezi nimi bezesporu dodnes připoutává pozornost skupina bratří Mašínů. Jejich otec byl jedním ze tří králů, hvězd a legend protinacistického odboje. Svět se tenkrát i tehdy nacházel ve válce. Byť nyní studené. Oni se chovali a bojovali podle toho. Byli i mrtví. Kolik lidí ale povraždili komunisté? Historicky je pak nejvíce zapsán legendární útěk skupiny přes východní Německo. Od začátku do konce se chovali tak, jak odpovídalo (válečné) situaci. Bolševici vraždili, terorizovali, zbídačovali své oponenty (někdy jen domnělé) jako smyslů zbaveni, my však vyčítáme mašínovcům, že jim stoupli na kuří oko. Divný je ten náš svět (jak zpívával kdysi Czeslaw Niemen). Snad se i s pohledem na šílenou válku na Ukrajině něco změní v tomto nazírání i v nás…
Na pozadí současné války na Ukrajině, ve srovnání s bojem Ukrajinců, ale i druhdy Poláků či Finů, vynikne ubohost našeho přístupu v osmatřicátém, ale i osmašedesátém. Za svobodu se prostě bojuje. Nám spadla do klína, několikrát, naposledy v devětaosmdesátém. A tak si jí nevážíme. A snadno o ni vždy přicházíme. Byl by to dar, kdyby současná krize pohnula v tomto směru i námi. Moc se v to ale doufat nedá.