Před sto a třemi lety byla vyhlášena Republika československá. Z toho nějakých dvaapadesát roků můžeme mluvit o nezávislosti a o něčem, co se plus minus blížilo demokracii. Na každý pád se v těchto letech jednalo o svobodný stát, svobodné občany. Šlo tedy zhruba polovinu celkové doby. K časům svobody (a nezávislosti) je nutno počítat též posledních více jak třicet roků. Jenže kam to ale kráčíme? Víme to či alespoň tušíme?
Je však zcela mylné a zavádějící, že se čas českého státu či obnoveného českého státu počítá od osmnáctého roku. Ten stát vznikl v desátém století, jeho zakladatelem byl Boleslav řečený Ukrutný, jeho patronem pak zakladatelův bratr Václav. Tímto zakladatelem a svým bratrem zamordovaný. S největší pravděpodobností, tehdejší historie je zahalena hlubokou mlhou… Pokud přestal český stát kdy existovat, šlo o léta nacistické okupace. Ale též bolševickou totalitu, ruskou gubernii opravdu za stát považovat nelze. Rakouští a předtím i řada římských císařů byli českými králi. Lhostejno, zda korunovanými či nikoli (např. František Josef byl korunován toliko coby uherský král, jinak nic). A největší rozkvět český stát (a český národ) zaznamenal – pomineme-li dávné éry Přemysla Otakara I., Václava II. či Karla IV., případně některých dalších – právě v „dlouhém devatenáctém století“. Tehdy se z prostého venkovského lidu stal vyspělý národ s vlastní podnikatelskou i akademickou sférou, vlastními médii i rozvinutou občanskou společností. Tvořenou i obrovským kvantem spolků, od dobrovolných hasičů přes ochotníky až po Sokol. Největší slabinou byla vlastní politická reprezentace. A ta jí zůstává podnes. Že základ této až hollywoodské success story položily tereziánské a josefinské reformy, především vybudování funkčního státu a zejména základní vzdělání pro ty nejširší vrstvy, o tom nemůže býti sporu.
Heslem první republiky bylo odrakouštit. Co tím ale básník myslel? Rakousko ve své poslední fázi (nepočítaje dobu Velké války) bylo do značné míry demokratickým a v podstatě dosti svobodným státem. Tím byla i první republika, po celých svých krátkých dvacet let. Nikdy to nebyla demokracie v pravém slova smyslu, byla to ale hodně svobodná zem. Nebyla však schopna řešit své zásadní problémy, jakou byla otázka národnostní. Ani nezvládla hospodářskou krizi, zahraniční politika byla katastrofální. V tom všem byla velice podobna starému Rakousku. Místo velkého Rakouska tu vzniklo Rakousko malé, se všemi problémy i se stejnou či ještě větší neschopností je řešit. Celé to odrakouštění tak zůstalo jen v symbolické a verbální podobě. Až by někoho mohlo napadnout, zda kvůli té stejnosti mělo vůbec smysl to původní Rakousko bourat…
Tou podstatnou otázkou českou za posledních více jak dvě stě let (tedy od obrození) je civilizační (a tím pádem i kulturní) ukotvení. Kam ráčíme patřiti? Zjednodušeně řečeno, nabízejí se dvě civilizace, evropská (tedy západní) a ruská (čili ortodoxní nebo východní). Přesně v duchu velkého Samuela Huntingtona. Česko sice zdánlivě patří na Západ, již od časů Hankových zde ale nemálo srdcí bije východním rytmem. Sám Hanka psával v azbuce. Mnozí obrozenci či post-obrozenci kráčeli pak v jeho šlépějích. Slávy dcera vinoucí se roztouženě k ruskému dubisku, tato fantasmagorie se zažrala (a zažírá) do myslí celé řady intelektuálů či politiků a jejich prostřednictvím i do nemalé části myslí lidu obecného. V předminulém století to byly ony poutě na Rus, ve dvacátých či třicátých létech se jezdilo obdivovat do země Sovětů, o něco později pak do Milovic (družit se a kšeftovat).
Je třeba zdůraznit, že ty poutě na Rus či obdivovatelské návštěvy země, kde zítra znamená včera (nebo tak nějak) nekonali nějací loseři z okraje společnosti, leč kulturní a intelektuální elity. Přední český politik (a pozdější první premiér československého státu) Karel Kramář byl za první světové války odsouzen k smrti za vážně míněné plány, jak dosadit na český trůn Romanovce a jak český stát začlenit do ruské veleříše. S trochou jedovatosti lze dodat, že za takovéto projekty by měl býti provaz i v době míru… Apologetem Ruska se v třicátých letech nakonec stal i Beneš. Po návštěvě SSSR v pětatřicátém naprosto vážně obhajoval Potěmkinovy vesnice, jež jim tam předvedli. Čímž se tehdy dosti mezinárodně zesměšnil. Ani předtím, ani potom nevnímal drobnosti jako stalinský (či obecně bolševický) teror, koncentráky, ukrajinský hladomor a podobné pihy na kráse světlých zítřků.
Vztah k sousednímu (a obecně blízkému) Polsku je velice signifikantní. Národovečtí obrozenci měli tendenci spíše Poláky odsuzovat, a to právě za jejich permanentní konflikt s Ruskem. Že by to spíše mělo býti důvodem k obdivu, to napadlo věru málokoho. Toto nepěkné dědictví či atavismy s ním spojené se neblaze promítly do konfliktu s Polskem těsně po válce. Spor o Slezsko (o němž opravdu nelze poctivě říci, je-li spíše českým či polským) musely rozhodnout po krátké válce vítězné mocnosti. S jejich rozhodnutím nebyla – zcela očekávatelně – spokojena ani jedna strana. Polsko v té chvíli navíc bojovalo o život se sovětským Ruskem. Česká „neutralita“, neochota ani propouštět vlaky se zbraněmi pro zoufale bojující Poláky, to se fatálně promítlo do vzájemných vztahů na dlouho. Ale i do postoje Anglie k Československu. Dost možná právě v té chvíli si Česko(slovensko) nařízlo větev, na níž sedělo a která se s ním ulomila v osmatřicátém. Na každý pád tzv. Benešův plán na závěr krize v září 1938 (získat díky ústupkům Polsko na svou stranu) svědčí než o neuvěřitelné naivitě a totální nekompetentnosti tvůrce československé zahraniční politiky.
K Rusku osudově tíhla české levice a levicoví intelektuálové již ve dvacátých a třicátých letech. Poslechněme si třeba jen známý rozhovor Wericha a Voskovce po návratu toho prvého ze země Sovětů. Účelová slepota valné části české intelektuální elity, ale i takového Edvarda Beneše, je z dnešního pohledu děsivá. A „zrada západních mocností“ v Mnichově to jen dokonala. Přitom zradit nás mohla jen Francie, jež se ovšem nacházela v takovém úpadku a rozkladu, že opřít o ni by se mohl jen totální fantasta. A že to nebylo nic nového, dokládá Locarno, ročník 1925, takový soft-Mnichov. A tak nepřekvapí, že se Beneš (v londýnském, nikoli moskevském) exilu jal již za existence paktu Molotov-Ribbentrop snaživě nadbíhati Rusku a Stalinovi. Až mu zemičku předal i s příslušenstvím. A pak se hrozně divil, že ho Stalin podrazil. Inu, hloupost na druhou, tím kdo to odnesl, byl ale celý národ.
Ten národ ve své většině po pětačtyřicátém zrusofilněl, tak jako snad žádný jiný. Také si zvolil komunisty v podstatě svobodných volbách. Také jako žádný jiný. Trochu se z této desorientace probral v osmašedesátém díky ruské okupaci. Jen pro úplnost ale připomeňme, že žádný z protagonistů tzv. pražského jara ani v náznaku neuvažoval o rozvolnění vztahů s Moskvou či o byť mírné modifikaci zahraničně-politické orientace. Vzniklé realitě se lid ale poměrně rychle přizpůsobil. Po devětaosmdesátém se to zdálo býti jasné. Patříme na Západ, nikdy jsme jinam nepatřili. Byli jsme uneseni na Východ, teď už nás ale nic nezastaví! Bratrství na věčné časy a nikdy jinak bylo směšnou minulostí. A dnes?
Je velice příznačné, že z jedenácti českých resp. československých presidentů byli jednoznačně prozápadní vlastně jen dva, Masaryk a Havel. Nešťastného Háchu, jenž by tam patřil též, nechme raději v klidu spát. Zbytek pak byl zjevně rusofilní, ve většině se jednalo vysloveně o ruské poskoky. Že si něco podobného volíme i dnes, vypovídá o národu více než nějaké průzkumy. Nakonec v tomto duchu dopadly i poslední parlamentní volby, kdy o jejich vyznění rozhodl toliko masivní propad některých partají (z tzv. „Česka B“). Co to slibuje do budoucna, z toho běhá mráz po zádech. Kamže to tedy kráčíme?