Tradiční auta pomalu, ale jistě zdražují, přibývá elektromobilů. Ty nezdražují, ty jsou drahé. A dost. Nepřibývá jich však tolik, jak by si tvořiči zelené revoluce představovali. A tak se budou utahovat šrouby. Respekt ve svém čtyřiadvacátém čísle uveřejnil dva články na toto téma (Čas na dožití resp. Na benzín už ne). V zásadě překvapivě umírněné. Jenže ani tyto se podstatě nevěnují, jedou po nablýskaném povrchu. Opravdu jsou dnes auta se spalovacím motorem takovým ohrožením klimatu? Najmě ve srovnání s elektromobily?
Samozřejmě posuzujeme-li vozidlo jen z pohledu, jak nám jezdí (a smrdí) pod okny, tak je to jasné. Ale on ten vehikl musí někdo (a z něčeho) vyrobit, zejména pak baterky. A nejezdí také pak ani na vzduch, ani na panenskou moč, tu elektřinu je třeba nějak také vyrobit. A dotáhnout k místu předání. Čili do automobilu. A najednou ta čísla vycházejí krapítko jinak. Dnešní uvědomělí aktivisté hovoří rádi o „uhlíkové stopě“. Což je jistě fajn věc, jen jde o to, jak a z čeho se počítá. A podle (přinejmenším některých) kalkulací se srovnají uhlíkové stopy elektroauta a současného dieselu až po nějakých 160 tisíci ujetých kilometrech… Nelze tedy vyloučit, že elektromobily škodí životnímu prostředí srovnatelně a někdy dokonce více než auta se spalovacím motorem. Tak proč jsou klasická auta takovou solí v očích hlasatelů lepších zítřků? A jsou spalovací motory tím nejhorším škůdcem našeho klimatu?
On je také možný pohled z jiného úhlu. A sice podíváme-li se na snahy současné evropské vládnoucí garnitury řídit co nejvíce naše životy. A mít lid pod kontrolou. Samozřejmě v jeho vlastním zájmu, jak jinak. A tak se třeba snaží evropský lid odzbrojit. Pod dosti nejapnou výmluvou, že aby se nedostaly zbraně k teroristům. Ale dost možná se též snaží zbavit lidi možnosti individuální dopravy. Což je neoddiskutovatelný atribut svobody. A protože by se to těžko vysvětlovalo napřímo, je tu onen klimatický apel. A že prý elektromobily. Jenže. Spočítal někdo, zda jsme schopni vyrobit dostatečné množství elektřiny navíc? Kalkulace by neměla býti složitá. Určitě je známa či rychle zjistitelná energie, jež se nyní spotřebovává z benzínu a nafty na silniční dopravu. A kolik by to tedy spotřebovalo elektriky. Tu je navíc potřeba rozvést, a to cisternami jaksi nejde. Co obnáší potřebná kapacita elektrorozvodů, to zná každý, kdo si pořizoval elektrický kotel či jiné takové zařízení a musel žádat ČEZ (či E.on) o potřebný příkon. Nic automatického… S podobnými kalkulacemi zatím nikdo nevystoupil. Proč?
Na konci roku 2019 uveřejnil časopis Forbes článek (citovaný v pořadu Svět ve 20 minutách na Nový rok 2020), zamýšlející se nad rozvojem elektromobilů. Je sice půl druhého roku starý, stále však aktuální a stojí za to se k němu v těchto souvislostech vracet. Revoluce v tomto oboru začíná být patrná i v Evropě. Zároveň jde ale v pohledu magazínu o změnu, která byla sektoru nařízena zvnějšku. Je proto pravděpodobné, že bude mít vážné důsledky pro výrobce a vyvolá i nespokojenost veřejnosti. A když začne být zřejmé, že nová auta už nejsou cenově dostupná a veřejná doprava se stane atraktivnější, dá se čekat, že to významným způsobem ovlivní i politiku.
Revoluce v oblasti mobilních telefonů byla založená na poptávce veřejnosti po výrobku za rozumnou cenu, po níž se mobil stal nezbytným společenským i profesním nástrojem. Prodeje elektrických aut jsou teď oproti tomu zákazníkům v podstatě nuceny s cílem výrazně omezit emise CO2, jak podotýká Forbes. Nová pravidla ale způsobí velký otřes na evropském trhu s automobily, kterému hrozí pokuty, pokud je nedodrží. A to si dobře uvědomují i investoři. A pak je tu další velká hrozba – například Volkswagen uvedl, že se mu do roku 2030 přestane vyplácet výroba menších modelů. Nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen navíc ohlásila, že současný cíl omezit do roku 2030 emise na 40% – oproti těm z roku 1990 – by měl být ambicióznější a že by emise měly klesnout nejméně o celou polovinu.
Evropané tak kvůli cenám přijdou o možnost nákupu nových, malých a dostupných aut nezbytných pro denní dojíždění a provoz rodiny. To je faktor, který si většina obyvatel kontinentu zatím neuvědomuje. Ale když ano, začínají být ve střehu. Podle Forbesu by to mohlo vyvolat celoevropskou odezvu podobnou protestům takzvaných žlutých vest ve Francii, kde naštvaní lidé vyšli do ulic. Forbes považuje za překážku rozvoje elektromobility také fronty na dobíjení aut. Magazín klade celou řadu otázek: Kdy bude doba dobíjení odpovídat času, který strávíme tankováním aut na benzín? Je dostatek elektřiny, aby uspokojila rostoucí poptávku? Kdy budou elektromobily cenově konkurovat benzínovým autům? A kdy první automobilku finančně ohrozí unijní pokuty? Otazník visí i nad tím, kdy a kde proběhnou první demonstrace, poté, co si někteří občané Evropské unie uvědomí, že si už nemůžou dovolit nové auto. A platí ještě, že v emisích CO2 má elektrický vůz výhodu oproti benzínu, když vezmeme v potaz těžbu vzácných kovů a recyklaci? A – dodejme – co schopnost baterií začít samy od sebe hořet (a jejich následná praktická neuhasitelnost…)?
Evropa se – z nedostatku jiných témat – snaží maximálně akcentovat klimatickou, zelenou politiku. S ohledem na slábnoucí vliv a upadající postavení Evropy je to až trochu směšné. Sama Evropa trendy nezvrátí a skutečná ochota dalších velkých hráčů je diskutabilní. Je to takové šidítko, mající přesvědčit nejen Evropany, že starý kontinent ještě hraje nějakou roli. Jenže šidítka úpadek nezastaví. Alternativy jsou samozřejmě k dispozici – budování nejen ekonomicky, ale i vojensky silného uskupení, jež si bude schopno definovat své cíle i strategii a také je prosazovat. O nic podobného ale zjevně není pražádný zájem. A tak třeba nejsilnější evropská země dokončuje plynovod Nordstream, který upevní její závislost na nepřátelském Rusku a který poškozuje východní část Unie. A tak dále, a tak podobně. A Evropa se v tichosti a neviditelně rozpadá na prvočinitele.
Zelená revoluce by dozajista byla ku prospěchu. Musela by ale stát na reálných základech. Jak vtipně poznamenal Václav Bartuška, kdysi studentský leader a dnes zmocněnec pro energetickou bezpečnost, většina dnešních studentů se věnuje humanitním, nikoli technickým či přírodovědným oborům. A díky tomu si nové „elity“ mohou myslet, že se třeba dá demokraticky přehlasovat Ohmův zákon. Tažení, usilující o totální nadvládu obnovitelných zdrojů, tak kulhá na obě nohy. A dokud se nepodaří uspokojivě a skutečně vyřešit skladování elektrické energie, je to vše především ideologie. (Kdysi kdosi definoval socialismus jako totální vítězství ideologie nad zdravým rozumem – čím dál více člověk vzpomíná na podobné vtípky…)
Elektromobil dost možná jednou skutečně nahradí vozy se spalovacím motorem. Stane se ale tak proto, že jej ve svobodné soutěži prostě vytlačí z trhu. Nikoli, že by se prosadil díky nějakému usnesení. Takový vývoj se dá očekávat v Americe. Ale v Evropě? A co se s Evropou stane, až propuknou ony „forbesovské“ žluté vesty v celoevropském měřítku? Riziko, že se krom špatného rozbije daleko více dobrého, je nabíledni. A bývá to spíše v podobných případech pravidlem. Vnímá to evropská věrchuška?
Blog je založen na komentáři k prvnímu uvedenému článku.