Dalším pevným bodem bývalo po dlouhá léta Turecko. Za studené války, ale i po ní. Tekuté písky, k nimž lze připodobnit situaci v oblasti, se mu vyhýbaly. Po první světové válce, po totálním rozkladu osmanského systému, který po staletí pevnou rukou ovládal nejen Turecko samé, ale i široké okolí, arabský svět a dlouho i Balkán, se jej ujal Mustafa Kemal. Extrémně schopný důstojník (viz jeho účast při odražení vylodění v Gallipoli), obdivovatel Západu, proti němuž byl nezřídka nucen bojovat. Bytostný sekularista, který tvrdil, že islám je vhodné náboženství pro zženštilé Araby, nikoli však pro mužné Turky. Tehdy si ještě na korektnismus nikdo nehrál. Nekompromisní vojenskou silou uhájil Turecko před poněkud fantasmagorickými řeckými nároky, které sahaly snad až někam k Ankaře. Brutálně pozápadnil tureckou společnost. V časech nacismu pozval do Turecka německé vědce židovského původu, kteří na universitách v Istanbulu a Ankaře našli útočiště před pronásledováním. Konečných plodů své práce, pevného spojenectví se Západem, se však nedožil.
Turecko, ještě více než Řecko, se na konci druhé války ocitlo v hledáčku Stalinovy nenasytnosti. Důvod je více než zřejmý, úžiny. Bospor a Dardanely dělají z Černého moře tak trochu jezero. Za určitých okolností by se o ně mohla zarazit permanentní ruská snaha dobrati se k teplým mořím. Za této krize, kdy už bylo zcela nad síly Anglie podržet měkký podbřišek Evropy a jeho maloasijské pokračování, projevil svůj strategický nadhled jeden z nejlepších amerických presidentů v historii, Harry Truman. A ruská agrese se zčistajasna rozplynula jako pára nad hrncem. Jak se jí ostatně nezřídka stává, narazí-li na nemilosrdný odpor. Řecko i Turecko záhy vstoupily do NATO a právě Turecko se stalo jedním z jeho pilířů. Současně, jako druhdy jediná muslimská země, udržovalo přátelské až spojenecké svazky s Izraelem. Obě země se tak staly, ruku v ruce, významnými stabilizačními prvky v regionu.
Turecko bylo po celou tu dobu něčím jako autoritářskou demokracií. Tím kolektivním autoritativním momentem ovšem nebyli politici, ale armáda. Občasnými převraty udržovala linii, garantovala zahraniční orientaci. Druhá či přinejmenším třetí nejsilnější armáda NATO, ležící přímo na sovětských hranicích, reprezentovala významný odstrašující faktor. Současně ale hlídala sekulární charakter země. Po pádu říše zla mnohým otrnulo a tak pojednou začaly vadit ony rysy, jez nebyly zcela konformní se západními standardy. Role turecké armády postupně slábla, a to i pod vlivem určitého tlaku zvenčí. Otec Turků Mustafa Kemal se – zde naštěstí – nedožil chvíle, kdy se vlády zmocnili islamisté. Samozřejmě plně demokraticky. A samozřejmě to byli ti umírnění. Asi jako bývali umírnění komunisté, třebas takový Gottwald a jeho parta.
Jejich umírněnost bývá ovšem jen do času. Jak začínají být silní v kramflecích, hrátky na demokracii postupně končí. Dnešní Turecko, s jeho politickými procesy (a to včetně likvidačních procesů s armádními a policejními veliteli), bezbřehou korupcí, pašovskou mentalitou a tak dále, to není ani náhodou demokratická, bohužel ale ani prozápadní země. Symptomatický je pozvolný rozkol s Izraelem, na čemž vládní garnitura intenzivně pracuje už roky. Poslední volby sice vytvořily novou situaci, ale jen bezbřezí liberálové tu radostně výskají nad vítězstvím demokracie. Jsou to titíž, kteří se svého času zalykali nadšením z arabského jara, než tedy přešlo v současný chmurný podzim. Nesmysly, které soustavně vyhlašují, necítí potřebu opravovat. Jen si prostě najdou nové a počnou je se stejnou vervou hlásat. Stejně jako v případě onoho arabské obrození. Prostě vědí nejlépe, jak by to mělo být. Vraťme se ale k Turecku. Jediným faktorem, který by tam nejspíš byl schopen situaci adekvátně korigovat, by asi byla armáda. Ale ta už na to zřejmě nemá sil.
Arabské státy – až na pár výjimek – představují ty pravé tekuté písky. Historicky nemají povětšinou žádného ukotvení. Jednou z oněch výjimek je Egypt. Tam ale také musí třímat pevně otěže armáda, jinak nastává chaos. Jednou z největších hloupostí stávající americké administrativy je právě určité distancování se od vojenského vedení země a tím i její vhánění do náručí nepřítele. Demokracie se tam tak či tak prostě nadít nelze. Pokud armáda ustoupí, nastoupí islamisté. A proti jejich režimu by momentální stav byl nejspíše procházkou růžovým sadem. Země jako Sýrie, Irák, Libye či mnohé další vznikaly zejména po první světové válce na základě úmluv mocností. Příkladem budiž Sykes – Picotova dohoda z šestnáctého roku, odsouhlasená mimochodem i carským Ruskem. Hranice se tu vytvářely od zeleného stolu a formovaly se tak pozoruhodné konglomeráty jak po stránce etnické či kmenové, tak i konfesní. Výsledkem pak jsou třeba občanské války v Sýrii či Iráku, rozklad Libye, a tak dále. Docela dobře dopadají monarchie, pro někoho možná překvapivě. Exemplárně ta jordánská, ač Jordánsko samo je stejně umělým konstruktem jako Sýrie či Irák.
Irán, to je starobylý stát. Bývalá perská říše je dnes pevným středem velice tekutých písků. Militantní teokracie, vykazující výrazně imperialistické a agresivní ambice. Regionální velmoc, která dostala ve značné míře pod svou kontrolu bývalého úhlavního nepřítele, Irák, přesněji řečeno jeho šíitskou část. A která představuje bezprostřední hrozbu pro celý Arabský poloostrov. Dlužno dodat, to vše díky špatné a hlavně pak slabé politice Velkého satana. Jaderné ambice Iránu ohrožují nejen jeho arabské sousedy, ale i Malého satana – budeme-li tedy používat satanistickou terminologii ajatolláhů. A může nad tím Obamův dvorní politolog Fareed Zakaria jak chce mudrovat, ale stávající rozhovory o iránském jádru k výsledku nevedou a asi ani nepovedou. Není s kým se dohodnout. Na to je nukleární vůle Peršanů příliš zaťatá. A situace, kdy i tak zaostalý – ale bohatý – stát jako Saudská Arábie jaderné zbraně získá, není až tak nereálná. Ostatně, kdo financoval jaderný vývoj chudého Pákistánu? Irán bude nutno zastavit. A čím později se tak stane, tím drastičtější to bude muset být.
A tak nám nakonec zbývá Izrael. Stát, jehož kořeny sahají více jak tři tisíce let nazpět. Stát, jenž se může opřít o nesčetné odkazy ze Starého zákona. Tedy té části Písma, společné pro Židy, křesťany i muslimy. Stát, který byl naposledy rozbit před nějakými devatenácti sty lety, jehož lid byl rozptýlen po celém světě a přesto neztratil pevnou vazbu na svou domovinu. A současně i stát velice moderní, patřící oprávněně na světovou technologickou špičku. Židovští vědci jsou velice častými sběrateli Nobelových cen. Dnes působí hojně v Americe a podporují masivně její vědu i výzkum. Stejně jako do Hitlerova šílenství třeba v Německu. Kombinace moderního, technologicky více než zdatného a hluboce demokratického státu se základy ve Starém zákoně je určitě pro mnohé zhola nepochopitelná. Ale funguje to. Dlouhodobě.
Izrael prošel socialistickým experimentováním, kupodivu bez následků. Na rozdíl třeba od nás, ale i mnohých jiných. I na tom lze demonstrovat jeho životaschopnost. Ostatně, vyzkoušet se dá leccos, jen je nutno nikdy nepřehnat určitou míru. Skvělý americký historik Paul Johnson ve svém brilantním díle Dějiny židovského národa stran vzniku novodobého státu Izrael napsal: „První světová válka způsobila, že se sionistický stát stal možností. Ta druhá, že se stal nezbytností. Přesvědčila většinu Židů, že si takový stát musí vytvořit a zajistit jeho bezpečnost. Ať to stojí – je či kohokoli jiného – cokoli.“ Rozdílný byl dle Paula Johnsona též postoj k jednání a dohodám u Židů a Arabů. Ti první, jako historicky téměř vždy ti slabší, považovali dohodu za nesrovnatelně lepšího než silové řešení. Arabové, kdysi dobyvačná rasa, brali dohodu jako principiální zradu. A tak mohli mít v roce 1937 na základě návrhu Peeleovy komise tři čtvrtiny Palestiny. V roce 1947 na základě návrhu OSN polovinu. V devadesátých let devadesát procent okupovaných území. Pokaždé Židé souhlasili, jakkoli to bylo pro ně v dané situaci nevýhodné. A pokaždé Arabové dohodu odmítli (pokud vůbec byli ochotni jednat…). Vždy se spolehli výlučně na sílu a násilí. A pokaždé prohráli. Lze tedy očekávat, že ani do budoucna Arabové resp. Palestinci nepřistoupí na žádnou dohodu a také že nikdy nic nezískají. Ledaže by se poučili z historie, na to to ale doopravdy nevypadá.
Možná by se všichni ti multikulturalisté, liberálové a podobní mohli někdy zamyslet nad tím, proč jinak až tak ne moc důležitý kus světa, nalézající se na asijsko-africkém pomezí, hraje od věků tak enormní roli ve světovém dění. Naprosto neodpovídající svému strategickému i ekonomickému významu. Rozlohou odpovídá asi tak Moravě, surovin nijak moc, populace někde mezi šesti až osmi miliony. Čili jedno ne úplně největší velkoměsto. A přesto už více než tři tisíce let se sem periodicky světové dějiny vracejí, aby načerpaly sil pro další obrátku. Prostě země, kde to všechno začalo. A možná také i skončí.