Informační válku z dnešních dnů onen vtip docela vystihuje. Prostě na jedné straně pomyslné barikády máme ty, kteří mají za to, že každá informace má nějaký smysl a měla by míti pravdivé jádro. Alespoň to jadérko. Na té druhé stojí ti, pro které účel světí prostředky a lež je přirozenou formou komunikace. A tak z nezbytí lžou, lžou a lžou. Většinou nic jiného ani neumějí. To není idealizace současných západních médií. Ta nejsou a nikdy nebyla stoprocentně pravdomluvná, nicméně totálně deformovat realitu si nedovolí. Pohybují se nakonec v otevřeném informačním prostředí, na rozdíl třeba od těch ruských. Jsou, pravda, povětšinou i hodně plochá, prostě infotainment. Ale není to celé jedna kolosální lež, navíc na pokyn shora.
Jak se matička Rus a ruská společnost proměnily za pár posledních let, či spíše kam se vrátily, to dokumentuje ukázkově třeba ruské zpravodajství o průjezdu americké kolony Českem před pár dny (či bychom měli říkat pár dní tomu nazad?). Nejprve všichni očekávali výrazné protesty, aktivizaci proruských živlů (a nezájem zbytku společnosti či většiny tohoto zbytku). Tato virtuální situace se dala poměrně snadno namodelovat „tvůrčí“ prací na internetu, tedy discipliny, do níž Moskva systematicky investuje a kde již dosáhla nezanedbatelného mistrovství. Virtuální lidé, virtuální organizace se sofistikovaně chystali na virtuální akci. Jak to dopadlo v reálu dnes již víme. Nejspíš ona virtuální masáž vyprovokovala obvykle mlčící většinu k činorodé aktivitě. Nakonec i průzkumy veřejného mínění, které dokumentovaly podstatný fakt, že osmdesát procent je v zásadě pro, inspirovaly k jednoznačnějšímu vyjadřování i opatrnické politiky, jejichž dnešním názorem je včerejší anketa.
A jak tuto realitu viděl průměrný Rus, konzumující tamní média, která již Kreml –až na čestné výjimky – nahnal do poslušného stádečka? Tuto prefabrikovanou skutečnost nám naštěstí zprostředkovala česká veřejnoprávní média, jež tentokrát, bohužel dnes již trochu výjimečně, dostála svému úkolu. Na onoho běžného Rusa, závislého na lokálních médiích a nadprůměrně nepřemýšlejícího, tedy většinového synka matičky Rusi, se tak valil český bytostný odpor proti americkému vměšování, ne-li přímo agresi. Prostě Yankee go home! Tak třeba v Pardubicích zahnali amerického imperialistu shnilými rajčaty a vajíčky. Člověka pak nemůže udivovat, že dodnes je pro tohoto našeho bohužel nepříliš vzdáleného skorosouseda terrou incognitou období mezi srpnem 1939 a 22. červnem 1941. Toto mezičasí prostě neexistuje. Pokud by se nad ním kriticky zamýšlel, trochu by opadla ona životodárná hrdost z vítězství ve velké vlastenecké. Třebas i jen proto, že Moskva patřila k přičinlivým startérům světového konfliktu.
Jenže přijít o tuto pýchu – byť jen zčásti – si Velkorusové prostě dovolit nemohou. Co by pak zbylo? Být pyšný nad ekonomickou úrovní, to ani při oné vše prostupující goebbelsovské propagandě nelze. Na rozdíl od zlatých sovětských časů, kdy informační izolace byla ještě daleko hermetičtější. Těžba nerostných surovin a vojensko-průmyslový komplex. Ničeho jiného nedohledáš. V této souvislosti lze snad jen opět připomenouti ono též vousaté přirovnání – Horní Volta s atomovými raketami. A na kolchozních lánech v mlze od klasu ke klasu netrefíš.
Sovětský svaz kdysi pěstoval též hrdost nad úspěchy místních vynálezců. Stalinský knižní skvost Čtení o sovětských a ruských vynálezcích a objevitelích vyšel v letech padesátých i v české výpravné verzi. Kdo dnes ale uvěří, že vynálezcem žárovky nebyl Edison, ale jistý inženýr Lodygin? Parní stroj pochopitelně nevymyslel James Watt, leč jakýsi Polzunov. (Zkuste v obchodě požádat například o šedesátipolzunovovou žárovku…) A ostorožky sibiřských kozáků, toť prapůvod tanku. A podobnými perlami kniha jenom hýří. Jen na IT a kybernetiku v ní jaksi nedošlo… K této úsměvné publikaci se váže i povedená historka z let normalizačních. Jedna partička se zúčastnila určité vědomostní soutěže s odpověďmi na základě této knihy. Samozřejmě i s příslušnými odkazy. Bezradní organizátoři pro jistotu celou akci radši zrušili…
Ruská či dříve sovětská propaganda si prostě drží své standardy. Asi se nelze diviti masám, které prostě de facto nic jiného nepoznaly, že ji „baští i s navijákem“. Současně ale stále musíme míti na zřeteli, že balancujeme na samém pokraji velké a skutečné války. Svést vinu za všechny těžkosti země, ne-li celého světa, na cizáky, to je to nejjednodušší. A také opakovaně vyzkoušené. Masy ale musíte udržovat ve varu, zejména když se hospodářská situace den ze dne horší a ony mají čím dál výše do žlabu. Nejvíce dopadají samozřejmě tyto těžkosti právě na ony nikoli nadměrně přemýšlející masy. Takže vám nezbývá než neustále a průběžně vše gradovat. A v určitém momentě se to vše může rozeběhnout rychleji, než si kdo dokázal představit. Natož pak přát. Jenže potom už to jede podle úplně jiné logiky.
Ve zmiňované knize o „ruských hlavičkách“ byl zmíněn i prosťák Nikita, který naplnil měchy či měchýře bahenním plynem a tak vynalezl balon. Dávno před bratry Montgolfiery. Ve skutečnosti ovšem jiný prosťáček Nikita, nikoli Stalin, ten Nikita, který předtím tančíval kozáčka na jeho dače k pobavení ostatních soudruhů z politbyra, přivedl svět na samotnou hranici jaderného Armagedonu. V Berlíně a zejména na Kubě. Však také byl záhy poté vystřídán opatrným „náčelníkem Srostlé obočí“, který převelice dbal na to, aby život sovětské věrchušky nebyl nikterak ohrožen. Užívat si výdobytků nepřátelské civilizace lze nejlépe za „mírového soupeření“. Podobně se nakonec choval i sám Stalin. Došel – se vší myslitelnou brutalitou – vždy jen až tam, kam mu to dovolili.
Je ale dnešní ruský vožď, ač sám velký obdivovatel Džugašviliho, více následovníkem jeho či jeho nepokojného nástupce? Ukrajinská krize spíše napovídá to druhé. A tady by měl celý civilizovaný svět radikálně zpozornět. Pod nánosem prvoplánové propagandy je cítit obrovská nejistota. I z veškerých počinů čiší každodenní improvizace. Dlouhodobý sofistikovaný plán tu zjevně absentuje. Byly uzavřeny (nejen) minské dohody (v ruské transpozici cáry papíru), které měly konflikt alespoň zmrazit. Jenže nyní se pro změnu očekává frontální útok separatistů (čili Rusů) na strategicky důležitý přístav Mariupol, což by mohlo otevřít kýženou suchou cestu na uchvácený Krym. Ruské letouny provokují v baltském regionu i u anglických břehů. Každá takováto akce se může v určitém momentu zvrtnout a vymknout zpod kontroly.
A co české reakce na to vše? České rusofilství se traduje od počátku devatenáctého či snad konce osmnáctého století. Omluvou mu mohlo býti to, že ke svému štěstí jsme až do pětačtyřicátého do žádného pořádného kontaktu s Ruskem nepřišli. Až na ruské legionáře a pár dalších jedinců. I tam ale zaznamenáme fatální protiklady. Třeba položíme-li proti sobě bystrý intelekt Havlíčka a neuvěřitelnou zabedněnost takového Kramáře. Jenže po pětačtyřicátém, to už je jiná pohádka. A tehdy zbytková česká politická garnitura, která již před koncem války vyloučila s arogancí jen sobě vlastní z veřejné scény všechny, o kterých se tak prostě rozhodla, kolektivně propadla slepé rusofilii. Z ní mnohé vyléčila až emigrace či nové koncentráky, pro národ jako celek to bylo ale trochu pozdě. Připomenout lze třeba i temnou roli, kterou v letech třetí republiky sehrál Jan Masaryk. Zdaleka ale nebyl jediný.
Povrchnímu pozorovateli by se mohlo zdát, že osmašedesátý rok musel vyléčit z příchylnosti k Východu celý národ. Chyba lávky, většina proplula bezčasím normalizace v zásadě spokojena. Režim a jeho spojenectví svrhl až ekonomický pád sovětského spolku a porážka ve studené válce. Pár let jsme se cítili kovanými Zápaďany. Jen co nám ale trochu otrnulo, už zase nevíme. Trapná otázka, kdo vlastně hájí na politické scenérii naši příslušnost k Západu, může vyvolat jen váhání. Oranžoví, kteří jsou v míře větší než velké spíše bývalí rudí (přinejmenším mentálně)? Modří ptáci, kteří se dodnes neemancipovali od svého zakladatele, jinak principiálního exponenta Východu? ANO se v tomto případě mění na NEVÍM. Bolševici jsou jasní, tam je to v genech. Topka jistě, ale sama, zatížená dědičným Kalouskovým hříchem, sehrává stále marginálnější roli. Ze sněmovních stran zbývají ještě lidovci, ti ale bývají běžně jen těsně nad hranicí volitelnosti. Věru, chmurná konstelace.
Stejný model, který uplatňovala sovětská a dnes uplatňuje ruská propaganda, využívala a využívá tamní zahraniční politika. Nad červeným čtverečkem do omrzení prohlašovat, že toto kolečko je modré. A hledat si ty, kteří tomu budou přikyvovat. Momentální český president věří ministru Lavrovovi. Zbývá tedy otázka, komu věří ostatní Češi.